Architektura
Architektura (mezi architekty často vyslovována jako ARCHITEKTURA!) je jedna z nefrekventovanějších nejméně užitečných lidských činností, a zaručeně nejdražší a nejméně návratný způsob investice majetku jak soukromého, tak veřejného, v kterémžto případě mnohdy vede až ke vzniku černých děr.
Díky mnohaleté propagaci dnes považuje většina lidí architekturu za synonymum stavitelství, stavebictví a staveb obecně. Ve skutečnosti je to ale úplně jinak. Architektura je způsob, jakým stavebníci staví stavby, a jak daná stavba po výstavbě vypadá. Uvážíme-li skutečnost, že prakticky všechny stavby vypadaly, vypadají, nebo budou vypadat strašně až příšerně (jednou to potká všechny), jde také o nejrozšířenější psychické mučení.
Vzhledem k tomu, že lidé si běžně škodlivost architektury neuvědomují, byla klasifikována i jako nemoc, respektive psychická porucha. Nebo spíš tak klasifikována bude, až si lidé její škodlivost uvědomí.[1]
Architekti ovšem tvrdí, že architektura je samotné vymezení a utvoření prostoru stavby (což, jak my dobře víme, nedělá architektura, ale bagr) a současně jakási blíže nedefinovaná a nedefinovatelná přidaná hodnota stavby.
Architektura jako přidaná hodnota[editovat | editovat zdroj]
Je to právě výraz přidaná hodnota, která nás uvádí na stopu pravé architektury a jejího pravého smyslu. Všichni jistě znají zkratku DPH, tedy daň z přidané hodnoty. To nám připomíná, že za přidanou hodnotu se platí a u architektury to platí dvojnásob.[2]
- První platba: Architektura je drahá především z toho důvodu, že jsou drazí architekti. Kdejaký nedoučený čerstvý nositel titulu inžinýr architekt si myslí, že je lepší než světově proslulí velikáni architektury, a klidně si za zevrubný návrh rodinného domku (v architektském slangu rodináče) naúčtuje tolik, jako kdyby tím velikánem už byl. Oni velikáni si to samozřejmě uvědomují, a tak si účtují ještě mnohem více. Je dobře zavedeným zvykem, že odměny architektů jsou stanoveny určitým procentem z ceny realizace. Tím jsou architekti více než dostatečně motivováni k tomu, aby navrhovali stavby co nejdražší. Pokud není prostor pro monumentalitu a pokud se jim nezdaří vymyslet technicky náročné řešení, naporoučí si alespoň ty nejdražší materiály.
- Druhá platba: Architektura je drahá také proto, že obsahuje takzvané Dva principy přímé úměry:
- První princip přímé úměry: Čím jednodušeji nějaká stavba vypadá, tím je složitější, ale hlavně dražší, ji postavit, jelikož stavební firmy z nějakého nejasného důvody zaspaly někde v baroku či rokoku a je pro ně obvykle velký problém udělat něco tak, aby to bylo jednoduše rovné, hladké a nebarvené. Samořejmé je, že dnes frčí lživý minimalismus a falešný funkcionalismus a chcete-li mít moderní stavbu, budete muset se zvýšenými náklady počítat.
- Druhý princip přímé úměry: Čím těžší bylo něco udělat, tím hůře se to udržuje. Většina investorů se naivně domnívá, že když si za něco připlatí, tak to vydrží déle, než kdyby si to vzal v základní variantě. Samozřejmě to tak není, jak vyplývá z prvního principu, investor si připlatil hlavně za to, že to vypadá jednoduše, ne za to, že to vydrží. Spíše naopak. Dobrým příkladem je okolí v Praze 666 nově postavené Národní technické knihovny,[3] které vypadá jen jako obyčejný vybetonovaný plácek. Jelikož ale byl navržen jako delikátně minimální a při odlévání byla použita geniální nová koncepce dilatačních spár, je nutno plochu zhruba každý měsíc kompletně opravit.
Architektura jako veřejné psychické mučení[editovat | editovat zdroj]
Každý architekt si o každé své stavbě myslí, že je dokonalá a nejkrásnější na světě, ba nejen to, on (nebo ona nebo ono, dneska dělá architekturu kdekdo) si dokonce myslí, že ta stavba dělá dokonalejším a hezčím celý svět, možná i vesmír.
Skutečnost je ale vždy úplně jiná. Estetiku každé stavby lze připodobnit k sinusoidě v lepších případech a ke kvadratické funkci v těch horších, přičemž doprava jde čas a nahoru ošklivost. Každá stavba totiž v určitém čase dosáhne takzvaného intervalu opovržení, kdy se všem zdá naprosto příšerná, ohavná a obludná. Interval je pokaždé jiný, gotické katedrály si ho kupříkladu odbývají krátkodobě a pravidelně (byly nenáviděné, když se s nimi začalo, pak v baroku a rokoku, klasicismu a funkcionalismu), zatímco socialistické paneláky začátku intervalu dosáhly prakticky hned a zatím to nevypadá, že by kdy dosáhly i jeho konce.
Někdy je také možné, že se ohavnost stavby projeví jen lokálně. Dobrým příkladem je dílo starých ruských architektů, které se dodnes těší velké oblibě na východ od Slovenska (jistý chrám z doby Ivana Hrozného byl dokonce okopírován Američany a postaven v USA jen s malými odchylkami jako základ Disneylandu), ale v celém rozumném světě je vysmíváno a nenáviděno.
[editovat | editovat zdroj]
Avšak největším problémem architektury je její nadčasovost. Bohužel i tuto vlastnost vnímají architekti jako pozitivum.[4] Architektura je navíc nadčasová tím nejhorším možným způsobem.
Když se něco postaví, zůstane to obvykle stát až do té doby, dokud někdo nechce na tom stejném místě postavit něco ještě většího a obludnějšího. Ne, že by všechny stavby byly tak perfektní, že by beze změny přečkaly věčnost, to ani zdaleka, problémem jsou ale zase peníze. Demolice stavby totiž obvykle stojí mnohem více, než její stavba, architekti totiž velice dbají na to, aby je jejich výtvory přežily, a místo aby stavěli z lehce hořlavého bambusu a rákosu, vyztužují vše železobetonem, stavbu usazují na hluboké základy a kdoví, jaké další zrůdnosti ještě páchají. Počkejte, až bude chtít někdo zbořit nějakou z těch dřevostaveb, které se dnes budují v iluzi ekologičnosti, to bude koukat, jaké pojistky věčnosti nalezne...[5]
Řešením není ani nechat stavby zchátrat a spadnout, protože architektura obvykle chátrá od špinavé zašlosti přes chmurnou rozpraskanost až do dezolátní vředovitosti, a když už náhodou po několika staletích něco opravdu spadne, stane se to ještě hůře rozebratelným, než když to stálo.
Konečné řešení architektonické otázky[editovat | editovat zdroj]
Řešením by bylo vykašlat se na celou architekturu, a začít zase žít v jeskyních a primitivních ošklivých chýších. Ovšem to by nejenže přineslo víc problémů než zisků, ale hlavně také by to nešlo, protože víra v užitečnost architektury je v lidech velice dobře zakořeněná. No, vezměte si to sami. Média berou architekturu jako samozřejmost, ani jednou v roce se večerní zprávy nepozastaví nad tím, proč vysílají z nějakého studia, a proč na na lidé koukají v domech a bytech, a ve školách jsou děti dopovány architekturou snad už od první třídy, kdy jsou jim vštěpovány znalosti o významných (především neužitečností a obludností, to ale žádný učitel neřekne) stavbách v okolí, načež jim pak na druhém stupni hned několik předmětů zvěstuje důležitost různých architektonických stylů a slohů, jako by to bylo to nejdůležitější pro život.
Výsledkem toho všeho je pak člověk, který bere architekturu nejen za samozřejmou, ale dokonce za nutnou a užitečnou (sic!) a prakticky si ani neuvědomuje, jak mu škodí.
- ↑ Ano, skoro to vypadá, že se nám tu otevírá starý známý rekurní pravolživý kruh, když si lidé její škodlivost uvědomí, už nemocí nebude, ale kdoví, třeba ten marťan, co říkal, že všichni Marťani lžou, vůbec Marťan nebyl, a když si tu větu přečtete znovu a trochu se zamyslíte, zjistíte, že vůbec žádný pravdolživý kruh nevzniká, protože když si lidé škodlivost architektury uvědomí, přestane být nemocí, ale lidé si to nijak neodvědomí.
- ↑ Dvojí užití slova platí v této větě nemá poukázat na nedostatečnou slovní zásobu autorovu, nýbrž podvědomě čtenáře upozorit, že daň z přidané hodnoty se v architektuře opravdu platí dvojnásob.
- ↑ Nezaměňovat s chobotnicí, tato knihovna vypadá jako obroušená krychle, nikdo proti ní nic neměl a navrhla ji skupina Projektil, z níž dosud nikdo nezemřel, ani nedostal v obálce projektil.
- ↑ Bylo by hezké napsat, že s nimi se všemi jednou někdo zatočí, ale bohužel by to nebyla pravda, moudří estetici jsou obvykle bez fyzické síly i bez finančních prostředků a fanatičtí krvelační diktátoři vždy podlehnou jejich mámení a nechají se okouzlit monumetálními návrhy svých věčných pomníků.
- ↑ Dle katedry Statistiky a informačních bludů Necykloverzity se na stavbu jednoho dřevěného rodinného domu spotřebuje v průměru čtyřicet krychlových metrů betonu. Můžeme jen hádat, kam ho architekti schovávají.
