Pokáč
Tento článek se tematicky překrývá s článkem Pokání.
To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit.
| Pokáč | |
| Biografické informace | |
| Pohlaví | muž |
| Diagnóza | kytarista |
| Vlasy | ne |
| Narozen | ano |
| Úmrtí | ne |
Pokáč (vlastním jménem Jan Pokorný, * 25. července 1990, Praha) je český písničkář, bývalý ajťák a oficiálně schválený Boží nástroj k trestání lidstva za to, že si dovolilo mít hudební vkus.
Podle nejnovějších teologických výzkumů (a podle toho, co ti šeptá do ucha, když se v noci probudíš a slyšíš v hlavě „Mám doma kočku“) byl Pokáč stvořen Bohem jako přímá odplata za všechny ty roky, kdy si lidé mysleli, že hudba má být o něčem jiném než o tom, že někdo má kočku, chodí na poštu a je matfyzák na discu.
Stvoření[edit | edit source]
Bůh se prý v roce 1990 podíval na zem a řekl si: „Tak jo, dost. Dost těch vašich rockových kapel, dost rapu, dost všeho, co má aspoň trochu drive. Teď vám dám něco, co vás naučí pokoře.“ A stvořil Pokáče. Nejdřív z něj udělal ajťáka, protože nic nebolí víc, než když ti někdo s oholenou hlavou a vousama zpívá o tom, jak programuje, a ty to musíš poslouchat s tím, že je to „sympatický“. Pak mu dal kytaru a ukulele, aby to bylo co nejmíň nebezpečný, a poslal ho mezi lidi.
Dílo[edit | edit source]
Pokáčova tvorba je systematická psychologická operace. Hity (Mám doma kočku – oficiální hymna všech, kdo se vzdali snů; Rád chodím na poštu – oslavná óda na byrokracii a deprese; Matfyzák na discu – důkaz, že i introvertní programátor může zničit večer stovkám lidí; V lese – protože i příroda musí trpět) slouží jedinému cíli: pomalu, ale jistě ti vymýt mozky a přimět tě, abys přiznal, že vlastně nic lepšího nepotřebuješ. A když už si myslíš, že to nemůže bejt horší, přijde album o dětech a ovci na pohovce a ty zjistíš, že jo, může.
Teologické vysvětlení[edit | edit source]
Církevní otcové se shodují, že Pokáč je moderní ekvivalent egyptských ran. Místo žab a kobylek dostáváš chytlavý melodie o tom, že jsi průměrnej a že je to vlastně v pohodě. A čím víc to posloucháš, tím víc ti přijde, že má pravdu. To je přesně ten trest. Bůh nechtěl (všechny) lidi zabít. Chtěl, aby si to užili. A aby při tom ještě tleskali.
Současnost[edit | edit source]
Dneska Pokáč plní O2 arény, má stříbrnýho Slavíka a lidi si ho pouštějí, když jedou do práce a chtějí se cítit, jako by život dával smysl. Což je upřímně ta nejkrutější část celýho trestu.
Pokáč není umělec. Je to Boží meme, které se stalo masem. A my si to zasloužíme.