Svařování

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

„Dneska se naučíme vařit traverzy a krupicu“

- Mistr odborného výcviku, obor kuchař-zámečník
Svařování kormidla pro Loď Necyklopedie, loděnice v Loděnicích, devadesátá léta 20. století, čtvrtek časně ráno, nekolorováno.

Svařování, staročesky „heftování“, je starý alchymisticko-metalurgický proces. Aktér obřadu se nazývá „svářeč“, „svářník“ nebo „svařovatel“, to podle toho, jestli mluvíte obrozeneckou češtinou, novobarokní češtinou a nebo jako normální slušní lidé. Proces je velmi populární a kromě tesařiny, parazitismu, knihovnictví a guerillového štrykování si našel své místo ve všech oborech lidské činosti.

Výsledkém svařování je svár. Ten je trvalý, i když Marta Kubišová zpívá „zloba, závist, svár, ty ať pominou“.

Proces svařování[edit | edit source]

Účelem svařování je transmutace dvou či několika nepoužitelných kovových krámů ve zcela nový bazmek, který následně označujeme jako „svařenec“. Samotný proces zpravidla probíhá na několika úrovních:

  1. mentální příprava - během této fáze se připravujeme na heroický výkon a tvorbu zcela nového prvku, který zásadně změní svět a otočí kormidlem dějin
  2. příprava materiálu - obvyklé pobíhání po dílně a hledání vhodných kusů kovu
  3. očištění materiálu - zametání pavučin, vyluzování dronemetalových skladeb pomocí ocelového kartáče
  4. svařování - samotný magický proces
  5. nadávání a hledání na internetu, v čem jsme udělali chybu tentokrát.

V průběhu samotného svařování jde o to, abychom dostatečně natavili jeden z kovových kusů tak, aby se dokázal skamarádit s jiným kusem. Není žádoucí materiál rozpálit do běla jako je Filip Turek při dotazu, kolik závodů vyhrál nad dospělými závodníky, ale spíš tak nějak do ruda, jako je Kateřina Konečná v běžném režimu. Přiložíme druhý kus a provádíme čarodějný výkon pomocí kouzelné hůlky, která srší jiskry nebo oheň, to podle toho co máme za nástroj (viz níže). Úkon končí buď úspěšným spojením materiálu nebo zraněním neslučitelným se životem.

Co k tomu potřebujeme?[edit | edit source]

Pro většinu svařování je třeba mít speciální vybavení. Základ je mít pořádný heftaparát, bez toho to nejde. Existuje hafo druhů - na plyn, na mluno, na ruční pohon,… Liší se i podle toho, jaký umí vařit materiál. Vybrat dobrý heftaparát je umění.

Pak je nutné mít normální vercajk jako kladivo, svěrky a pilník. Bez toho se určitě neobejdete, pokud nechcete nadávat, že vám chybí dalších pět rukou a nechcete rez na železe škrábat nehty. Pro ochranu zdraví jsou nutné i věci jako rukavice a hlavně, svářečská kukla. Při svařování bývá tolik světla, že bez kukly se vám rozpojí spojivky a minimálně týden nebudete vidět[1].

Mobilní elektrický heftaparát ETZ450. Inovovaný model ETZ450M obsahoval ještě kolečka a popelník.

Někdy je nutné sehnat si i speciální vybavení. Například rentgen, pokud má být svařenec prozkoumán durchum durch a nikde poblíž není žádný zdroj záření. Často se používá třeba v Jetelíně, kde najatí hnidopichové hledají sebemenší chybičku ve sváru, aby si zasloužili prémie a obrázek na nástěnce.

Protože se při svařování přidává materiál, je potřeba mít ho k dispozici. Buďto jako elektrodu, nebo třeba drát, který tam mašina strká. Ale aby v tom byl ještě větší bordel, někdy se materiál elektrody nepřidává. Třeba u TIGu a WIGu elektroda zůstává a je potřeba dodat materiál extra. Důležité je mít i dostatečnou zásobu ostatního spotřebního materiálu, jako šmirglpapír, náplasti na popáleniny a obvazy. Nezbytné je mít i náhradní levné čínské kabely v dostatečném počtu, protože se po deseti minutách roztečou a jsou k nepotřebě.

Svařování jídla[edit | edit source]

Svařovat se dají i pralinky, vznikne umělecké dílo k sežrání

Svařování je nejdůležitější při výrobě polomáčených sušenek. Na jednu stranu se nanese šokoláda a nechá ztuhnout. Když se pak sušenky zabalí do paklíku, výsledný produkt se zahřeje a dojde k jejich spojení. Zajistí se tak, že když chcete vzít jednu sušenku, zůstane vám jich v ruce minimálně pět. Dobré pro hosty, horší pro hostitele. Ale protože hostů bývá víc jak hostitelů, ujalo se to.

Aby bylo možné provozovat takové to domácí svařováníčko i doma, prodává se speciálně za tímto účelem čokoláda na vaření.

Svařování vína[edit | edit source]

Svařování vína (welded vine) je v rámci všech typů svařování unikátní hned z několika důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že normálně se svařování používá pro pevné látky, zde jde o pevnou látku (cukr) s kapalinou. Záludnost spočívá v nemožnosti použít svěrák, svorky nebo jinou vázací metodu. Tento problém jde naštěstí velmi elegantně řešit pomocí hřebíčku.

Druhé specifikum je nutnost užití speciální skořicové elektrody coby přídavného materiálu. Skořice ovšem vyvine jen málo tepla a je nutné vše ohřívat s pomocí sporáku. Proces je stále intenzivně zkoumán a zdokonalován za dlouhých zimních večerů.

Obaly potravin[edit | edit source]

Potraviny v obchodě je třeba ochránit, aby je neopatlalo nějaké prase ještě před zákazníkem. To se v praxi řeší použitím obalu, do kterého se jídlo vloží a následně zavaří. Obaly jsou z plastu certifikovaného pro styk s potravinami za normálních podmínek, tedy v ledničce. Při svařování ale dochází k uvolňování plynných substancí, říkejme jim třeba výpary. Empiricky bylo zjištěno, že tyto čmoudíky se dostávají v hojné míře do obalu a pomalu difundují do potravin. Protože jsou jedovaté pro plísně a mikroorganismy, zabijí se tím dvě mouchy jednu ranou. O takovém výrobku se říká, že je balený v ochranné atmosféře.

U potravin zabalených pomocí svářečky se uvádí vždy datum, kdy bylo svařování provedeno, a podle typu potraviny ještě:

  • Datum minimální trvanlivosti - v této době ještě jedíky nestačily zabít všechny patogeny, takže konzumace potravin před tímto datem je nebezpečná.
  • Datum spotřeby - po tomto datu je potravina tak prolezlá čmoudíky, že už není poživatelná.

Aby se dosáhlo lepšího pronikání čmoudíků s kýženým efektem do potravin, jsou lepší heftaparáty vybaveny vakuováním. To v obalu vytvoří podtlak a nasaje víc toho bordelu. Víceméně se při konzervaci spoléhá na energii vakua a fakt, že by se ty mikroskopické breberky mohly taky udusit.

Vaření švajcem[edit | edit source]

Švajc je naprosto dokonalá technologie, založená na spalování plynu s kyslíkem v hořáku. Vznikne tím syčení a velehafo tepla, roztaví se železo a stačí přidat drát. Ten se taky roztaví, sleje se to dohromady a je to cajk. Jako bonus, švajc umí železo i přeříznout, takže ušetříte za flexu.

Poslední dobou se to ale moc nepoužívá, protože flašky s plynem jsou drahé jak dotace pro Agrofert. U tohoto typu jsou hned dvě. Navíc Gréta Thungberg to nemá ráda, protože oheň je podle ní neekologický. Potom to taky odporuje zákonům lenosti, protože tahat do schodů vozík s takovým krámem se nikomu nechce. Navíc se to se švajcem musí umět. Když je někdo vrták a zapálí hubici směrem dovnitř místo ven, tak potom bezradně rozhazuje rukama a nohama jak ruský voják na minovém poli.

Svatá Triodyna, dokonalý to výtvor génia

Elektrická klasika[edit | edit source]

Svařování mlunem je v dnešní době nejrozšířenější. Existuje bžilion různých heftaparátů, lišících se velikostí, způsobem svařování, svařovaných materiálů a požadavky na IQ obsluhy. Rozhodně není prostor popsat tady vše, ale jeden stroj zmínit musíme - svatou Triodynu, používanou při stavbě bojových šalin.

Vzhledem k neutuchajícímu odporu levicové mládeže k jaderným elektrárnám (a přirozenému úhynu těch chrchelných) pracuje vědecké pracoviště Ústavu pro vědu a inovace v Dolních Mrdoklečích (okres Pardubice) na solární svářečce. Složitá soustava zrcadel a čoček poskytuje dostatečný žár i ke spojení velmi masivních kovových součástí, jedná-li se tedy jen o několik atomů. Běžnému užití brání neochota skláren ke spolupráci a fakt, že půlkilometrová čočka zatím nejde objednat na Temu.


  1. ↑ Pokud by čtenář chtěl svářečskou slepotu zažít bez samotného svařování, doporučujeme nákup dalekohledu a pohled do Slunce. Výsledek je prakticky k nerozeznání.