Měkoň
| Měkoň | ||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| ||||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||||
| ||||||||||||||||
| Semiequus crataegofilium |
Měkoň hlohomilný, latinsky Semiequus crataegofilium, slovensky Mäkkôň hlohoľúbivý, je dnes již vyhynulý druh zakrslého koně speciálně vyšlechtěného pro oblasti dnešních severních Čech. Jelikož se dochovalo velmi málo pramenů o těchto zvířatech, vychází článek z potvrzených informací úředníků z Ústavu Janka Keplera a nalezených poznámek na lampárně.
Popis[editovat | editovat zdroj]
Měkoň je malý býložravý lichokopytník nápadně podobný koni, avšak velikostí, mrštností a inteligencí spíše přípomíná dlouhosrstého psa. V kohoutku se jeho velikost pohybuje přibližně v rozmezí od 86 cm do 97 cm. Jeho tělo je pružné a hbité – měkké. Nedoporučuje se užívat měkoňů k žádné fyzické práci ani k rajtování. Již samotné sedlo může měkoně přetížit, případný jezdec v sedle pak zapříčíní nemožnost měkoňova pohybu z důvodu prohnuté páteře. Při vození jezdců velmi často tahá břicho po zemi.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Každý měkoň je býložravý. Měkoň hlohomilný se však specializuje výhradně na listy, okvětí a plody hlohů. Vzhledem ke skutečnosti, že hlohy patří mezi keře a stromy, mívají měkoňové časté problémy dostat se k potravě na vyšších větvích. I to je pravděpodobným důvodem jejich náhlého vyhynutí. Do jídelníčku měkoňů též spadají brambory a jablka. Bohužel, měkoňové nejsou hrabaví a jablka jim způsobují přílišné nadýmání, což podporuje teorii o jejich vyhynutí.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Na našem území se datuje výskyt měkoňů od druhé poloviny 19. století, kdy se v jeho severních koutech započala těžba hnědého uhlí. Již v těchto dobách se uvažovalo o tvorech, kteří by mohli doplnit lidskou sílu horníků v hlubinných dolech Mostecké pánve (Severočeské hnědouhelné pánve). Podařilo se vyšlechtit několik exemplářů miniaturních koní, kteří se vešli do šachet a slojí. Největší rozmach šlechtění měkoňů byl zaznamenán v 50. a 60. letech 20. století, kdy se tehdejší vedení města Mostu usneslo, že započatá povrchová těžba vyhnala do okolních lesů rozličné druhy zvěře, které je třeba nahradit. Nejvetší chovná stanice pak vznikla v Chomutově na místě dnešního Zooparku, kde se podařilo namnožit stovky jedinců. I přes snahu báňských inženýrů se nepodařilo populaci udržet schopnou reprodukce. Koncem 80. let pak měkoňové vyhynuli nadobro.
Výskyt měkoňů v můtích není nikde doložen. Jak ale vyplývá z jiných zdrojů, měkoni jsou přítulná zvířata, tudíž by byla vhodnými obyvateli můtí. Spekulace o hornických můtích v podkrušnohorském údolí přesliček a plavuní přicházejí na pořad dne vždy spolu s tématem prolamování těžebních limitů.
Je potvrzeno, že několik jedinců bylo dovezeno či snad zbloudilo do Slezska, do oblasti Ostravy, Karviné i Havířova. Doba jejich přežití v této oblasti od spatření místními lidmi se pohybovala v řádech minut až hodin. Místní je ihned ubili svými cepy, koštěpy a kolomety v domnění, že jde o polské nájezdníky.
Zvukové projevy[editovat | editovat zdroj]
Výbor z díla[editovat | editovat zdroj]
O měkoních se můžeme dozvědět i z textu známé lidové písně, kde se praví: ... už měkoně vyvádějí...
Sport[editovat | editovat zdroj]
V obci Libčice se konává amatérský cyklistický závod Libčický měkoň.