Postmodernismus

Z Necyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Postmodernismus je myšlenkový, umělecký a životní směr, kterým se vyznačuje společnost druhé poloviny 20. století.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Definovat postmodernismus je obtížné, protože nikdo neví, co to ten postmodernismus přesně je (a zda vůbec je). Někteří tvrdí, že postmodernismus je reakcí na modernismus, jiní, že se jedná o jeho završení, další, že jde o jeho slepou větev, revizi, odnož nebo odrůdu. Spousta jiných pojem postmodernismus v životě neslyšela. Definovat postmodernismus je proti jeho myšlence samotné. Každý postmoderní frikulín ví, že význam slovům dává člověk, takže si pod postmodernismem můžeme vlastně představit, co chceme.

Základní rysy postmodernismu[editovat | editovat zdroj]

Fotografie mladé a pohledné ženy (z jistého pohledu)

Zdroje postmodernismu – ačkoliv postmodernisté odmítají všechny předchozí modernistické umělecké či filozofické vize, protože je považují za násilně ojektivizující a definitivní pravdu hledající, sami nacházejí oblibu v marxismu. Nenajdete postmoderního filozofa, který by nevycházel z myšlenek německého vousáče. Ne náhodou je baštou postmodernistů Francie, kde pravičáka nenajdete, ani kdybyste se rozkrájeli. Někteří postmodernisté dokonce označují marxismus za příliš vyměklý a nahrazují jej svými aktualizovanými vizemi Kapitálu.

Pluralita – v postmoderní společnosti existuje pluralita názorů, to znamená, že se můžeme setkat s celou škálou životních a politických postojů, které je nutno respektovat a tolerovat. Běda vám však, pokud budete samotnou pluralitu považovat za netolerantní a nepostmoderní. (Začínáme se v tom zaplétat, takže toho raději necháme. I když i to je vlastně postmoderní...)

Kulturní relativizmus – to, že kmeny na Papui–Nové Guineji praktikují kanibalizmus, není nic, co by stálo za zamyšlení nebo co by bylo hodno odsouzení. Je to svébytný způsob jejich existence a my jakožto bílí utiskovatelé se i od nich máme co učit – například harmonii a sepětí s přírodou. Každá kultura má své vzorce a všechny jsou rovnoprávné. Je zcela přirozené, že islámští fundamentalisté odpalují výbušniny před evropskými ambasádami. Nelze je za to trestat, jedná se pouze o jejich zvláštní projev nevole daný odlišnou mentalitou a historicko-kulturním vývojem.

Interpretace – pro postmodernismus platí, že každý popis je interpretací. Pro někoho je tedy tato stránka necyklopedickým článkem, pro bajkalský národ Burjatů to bude recept na přípravu sibiřské smaženice, pro jiné zase mapa Mordoru – možnosti interpretace jsou nebývale široké, jak tvrdí exoti typu Umberta Eca. Je to především příjemce informace, kdo ji utváří.

Mísení všeho – v postmoderní době se mísí všechno se vším. Vysoké s nízkým, krásné se škaredým, černé s bílým, obecné s jednotlivým. Typické je to pro film – tak například snímky Quentina Tarantina mají v oblibě jak obrýlení intelektuálové, kteří v nich hledají hluboké myšlenky a rozplétají síť odkazů na kulturní schémata, tak kulturní nezvdělanci, kteří si libují v násilí, vulgarismech a krvi stříkající na kameru.

Postmoderní umění – problém postmoderního umění spočívá především v otázce, zda se vůbec jedná o umění. Vystavování pisoárů, hromadné rozbíjení okenních tabulí, sprejování po budovách, laserové show – to vše se dnes dá považovat za umění. Důležitý není produkt, ale samotný proces tvorby – rozhodnete-li se tedy vymočit své jméno do sněhu, máte náběh stát se postmoderním umělcem.

Síť odkazů – jazyk a kultura jsou pro postmodernisty sítí odkazů. Vše na něco odkazuje. Typickým produktem postmoderní kultury je parodie, která si tropí žerty z jiných děl. Spousta parodií navíc odkazuje i sama na sebe. Dá se to ilustrovat na krátké historce: „Přijde postmoderní vtip do hospody a povídá: "Sakra, nikde nevidím pointu!"“

Východiska[editovat | editovat zdroj]

Jelikož moderna ve svém hledání řešení civilizačních problémů žalostně selhala, postmoderna se o žádná řešení pro jistotu vůbec nepokouší. Přesto jsou postmoderní autoři schopni sepsat za rok tuny knih o neutěšené situaci současného člověka, které ovšem může každý postmoderní čtenář vnímat zcela jinak a vyložit si je jako cokoli jiného. Třeba jako balíčky papíru na podpal.