16
editací
Alžběta II.: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
added some info about Elizabeth II. it's not all and I'm gonna add more soon.
(added some info about Elizabeth II. it's not all and I'm gonna add more soon.) značka: editace z Vizuálního editoru |
(added some info about Elizabeth II. it's not all and I'm gonna add more soon.) značka: editace z Vizuálního editoru |
||
|
Alžběta II., Elizabeth II. - jméno Alžběta je hebrejského původu a podle oficiálního výkladu znamená „Zaslíbená Bohu“, avšak v oficiálním překladu udělali překladatelé zásadní chybu. V dobové hebrejštině z dob před Kristem to neznamenalo „Zaslíbená Bohu“, nýbrž „Bůh je jí zaslíben“.
To je jenom několik ze širokého [[Arsen|arzenálu]] jmen této entity, nejčastěji označované jako Alžběta II..
Entita, obvykle známá jako Alžběta II. Slávijská, vznikla ještě před [[Začátek|začátkem]] [[Začatek času|začátku]] [[Čas|času]]. V jejím případě musíme hovořit o vzniku, neboť tehdy nebyla žádná matka, které by se narodila.
Po vzniku Vesmíru pobývala Alžběta výhradně uvnitř Vesmíru, ačkoliv se neví kde. Podle nepotvrzených spekulací procestovávala Galaxii v malé útulné raketě, kterou si ztloukla ze staré lepenky a kterou o několik miliard let později objevil [[Krteček]] a rovněž se s ní proletěl, ale tyto spekulace se zatím nepotvrdily.
Podle dochovaných nálezů však Alžběta II. Slávijská přistála na [[Zeměplocha|Zeměploše]] před zhruba 4.6 miliardami let. Neví se, co ji k tomu vedlo, poněvadž se k tomu zatím nevyjádřila.
Na oplátku darovala Alžběta II. Slávijská tomu jedinci abnormálně dlouhý život (k roku 1986 mu bylo biologických 16 let) a chodila po Zemi tak dlouho, až naučila chodit všechny opice. Po tomto incidentu však máme opět časovou mezeru a to až do roku 4502 př. n. l., kdy se zničehonic objevila v Sumeru.
V roce 4502 př. n. l. se Alžběta II. Slávijská zničehonic objevila u bran Eridu, slavného a údajně nejstaršího Sumerského města, a stala se architektkou. Byla to právě ona, která postavila první zikkurat, právě v Eridu a potom další v Uruku, známý jako Anův zikkurat.
O další stovky (6. stol. př. n. l.) let byl nový pokus o postavení [[Vež z Babylonu|Věže z Babylonu]], jehož výsledek je známý pod názvem E-Temen-An-Ki.
Po svém vyhnání z Uruku přeplula (nebo přešla?) Alžběta II. Slávijská řeku [[Přejdi Jordán|Jordán]] na [[Pradeštník|pradeštníku]] (později se od ní inspirovat [[Krteček]] - opět). Prošla [[Daúlát Israíl|Svatou zemí]], která však tehdy, tedy v letech před [[Ježíš|Kristem]], ještě nebyla Svatá a přes Sinajský poloostrov, kde prošla workshopem o pěstování [[Marihuanské Lázně|marihuany]], se dostala do dnešního i tehdejšího [[Egypt|Egypta]].
Alžběta i ostatní kněžky proto musely chrám i klášter opustit a Alžběta strávila několik následujících set let meditacemi a půstem na Saharské poušti, kde jí společnost dělali především kaktusy a pouštní lvi, kteří si s ní čas od času hrál na honěnou.
V roce 1293 př. n. l. se z náhlého popudu rozhodla opustit saharskou poušť, odešla na sever na Egyptské pobřeží a přeplavala Středozemní a následně Jónské moře, urazila po vodě vzdálenost cca 900 km a doplavala na dnes řecký ostrov Othonoi, kde oprášila (nebo spíš osušila) svůj [[pradeštník]] a na něm doplula až do oblasti dnešní [[Albánská socialistická lidová republika|albánské]] Drače a rozhodla se, že založí říši, která bude větší a lepší než Uruk, aby dokázala svému bratrovi, že je absolutně ve všem lepší než on.
V roce 903 př. n. l. se však lid začal bouřit proti Alžbětě, vadilo jim, že vládne moc dlouho a také jim vadila téměř dvě stě let stará [[Petr Fiala|důchodová reforma]]. Do čela vzbouřenců se postavil známý lidový zpěvák [[Karel Gott|Kárl Gót]], Alžbětin exmanžel, se kterým zrovna čekala dítě. Alžběta II. Slávijská však odmítla ustoupit a tak ji pučisté vyhnali ze [[Slaviapolis]]. Těhotná Alžběta utekla do Drače, kde se nalodila a na lodi jela 309 let do Athén (cesta se s Odysseem trochu protáhla, možná za to mohlo to, že jela ''[[České Dráhy|Českými vodními drahami]]'' a musela čekat než se dostaví [[D1|vodálnice VD1]], navíc musela čekat než se Athény založí, což taky chvíli trvalo).
V roce 594 př. n. l. připlula po komplikacích na moři těhotná Alžběta II. Slávijská do Athén. Její dítě se naštěstí narodilo zdravé i přes poněkud protáhlý prenatální vývoj.
Dokonce i sám Perikles ji jmenoval nejvyšším armádním velitelem svého vojska v Peloponéských válkách, avšak potom se zalekl jejích úspěchů a rozhodl se zlepšit si reputaci a vyhrát válku sám, kvůli tomu však onu válku prohrál.
== Atlantida ==
Po prohrané válce se Alžběta II. Slávijská rozhodla odplout do [[Atlantida|Atlantidy]] a po cestě, o níž Alžběta tvrdí, že měla [[Cesta odnikud nikam|Odyssejský charakter]], se jí konečně podařilo úspěšně ztroskotat.
O jejích osudech uvnitř [[Atlantida|Atlantské říše]] se toho neví příliš mnoho, ale uznávaná atlantoložka [[Voděna Vodivá]] (odbornice na [[Atlantida|atlantskou]] kulturu a z vlastní zkušenosti i na [[Elektřina|elektrický proud]]) se domnívá, že podobně jako v Athénách pobývala Alžběta mezi tamní smetánkou.
„Například zde existují nepotvrzené, avšak důvodné spekulace o tom, že básníka Mokrelia inspirovala Alžběta k napsání legendární básně ''Óda na vodu'', skladatele [[Rybolov|Tresku obecnou]] ke složení operety ''Dvě tiché bubliny'', nebo prozaika Vodopáda Podvodného k napsání románu ''Deset a půl vodníka'', což jsou jedny z nejdůležitějších děl [[Atlantida|Atlantské]] kultury“ uvádí [[Voděna Vodivá]] ve své knize ''[[Atlantida]], aneb je aquapark lepší?''
Podle pověry je také Alžběta Autorem citátu:
„''Tak to je dobrý jako ryba“''
- Alžběta II. Slávijská (možná)
avšak podle podle paní [[Voděna Vodivá|Vodivé]] je to pouhá povídačka. Co se (možná) ví, je, že Alžběta měla románek s [[Nemo|Kapitánem Nemem]] (zdroj: [[Rybolov|úhořovec mořský]]), avšak nám k tomu náš zdroj odmítl poskytnout bližší informace. Tento románek však zřejmě skončil neúspěchem, poněvadž na [[Ivan Bartoš|Kapitána Nema]] bylo později podáno [[Žaloba|trestní oznámení]] za překročení rychlostního limitu na [[Hedvábná stezka|vodálnici VD35]] mezi Benátkami a Ladožským jezerem.
O pouhých sto let později vyplavala se svou dcerou Marií na hladinu a zavolali si přes Vodafone kredit Vodaxi (mimochodem delfín, který je vezl byl prý mimořádný hulvát, celé je pocákal, když k nim připlul a navíc to byl migrant z [[Mexický záliv, ropná válka a její průběh|Mexického, Amerického nebo jakkoliv jinak pojmenovaného zálivu]]).
Vodaxi, službou pochybné kvality, se Alžběta a Marie nechaly dovést na okraj Tyrhénského moře a vystoupily na břehu [[Romové|Říma]].
== Řím & Svatá zem ==
Víme jistě, že v roce 49 př. n. l. již Alžběta pobývala v [[Romové|Římě]], protože to byla právě ona, kdo vzala hrací kostky a vrhem hodným [[Volejbal|volejbalového]] smečaře je vrhla [[Caesar salát|Gaiu Juliu Caesarovi]] přímo do obličeje a způsobila mu tak monokl přesně na [[Vtip|týden dva dny jedenáct hodin šestnáct minut deset sekund a devět a tři čtvrtiny setin sekundy]].
Podle všeho však pobývala v [[Romové|Římě]] o něco déle, ale neví se jak dlouho.
Jediné co se najisto, ví, bylo, že z neznámých darovala [[Kleopatra|Kleopatře]] dlouhověkost, podobně jako dříve jednomu [[Opice|australopithecovi]].
Tato informace nás však přivádí k dalším nezodpovězeným otázkám, vzhledem k tomu, že víme, jak [[Kleopatra]] dopadla. Jak funguje tento dar? Mohu [[Zaklepání bačkorami|zemřít]], když jsem jím byl obdarován, nebo Kleopatra svoji smrt nahrála a teď někde ve skrytu žije?
Další informací kterou jsme si jistí, je, že Alžběta měla velmi osobní, ačkoliv absolutně nepolitizovaný spor s [[Caesar|Gaiem Juliem Caesarem]], ale o moc víc se toho opět neví.
Po sporu s [[Caesar|Caesarem]] a Alžbětiným povýšením se Alžběta stala první senátorkou a klíčovým (držela v ruce klíče) aktérem v pozdější vraždou Caesara. Marie se mezitím naučila plynně latinsky a začalo jí pubertální stádium dlouhověkých mladistvých. V roce 20 př. n. l. už začala dceřina puberta Alžbětu natolik deptat, že se poprvé rozhodla vzít si dovolenou. Rozhodovala se mezi dnešními [[Chorvatsko|Chorvatskem]], [[Daúlát Israíl|Izraelem]] a [[Havaj|Havají]].
Nakonec se čirou náhodou rozhodla pro [[Daúlát Israíl|Izrael]], protože na [[Havaj|Havaji]] se to hemží [[Američani|Američany]] a v [[Chorvatsko|Chorvatsku]] [[Češi|Čechy]].
Do [[Daúlát Israíl|židovské provincie]] se dopravovala leteckým způsobem, což mělo za vinu, podivný úkaz podobný kometě. Neví se, jak dlouho letěla, přistála na střeše jakéhosi chlívku v nějaké vesnici. Původně se domnívala, že se omylem dostala do [[Brno|Brna]], potom si však všimla jarmulek na židovských hlavách a ulevilo se jí, že přistála správně.
Její přílet probudil svojí hlasitostí polovinu Betléma. Většina lidí vykoukla z oken, nebo se šla podívat, co se stalo.
Když se provalilo, že jakási [[Žena obecná|žena]] nadpozemské krásy přistála nad novorozenětem, lidé si ji spletli s [[Anděl|andělem]] a začali považovat malého [[Ježíš|Ježíška]] za Božího syna. O chvíli později přicválali i tři mudrci, kteří hledali onen nebeský úkaz, tedy [[Chemtrails|kondenzační čáry]] na nočních nebesích, které považovali za kometu.
Když se setkali s Alžbětou, která jim řádně vysvětlila celou situaci a ještě něco navíc, dokonce jim na [[chemtrails]] doporučila vylít před domy [[ocet]] a zabalit se do [[Alobal|alobalu]]. Mudrce však Alžběta uchvátila svým šarmem a tak se jí vyptávali dál a dál, dokud od ní nezískali inspiraci na vytvoření [[Království kněze Jana|Říše kněze Jana]].
Alžběta strávila následujících několik let dohledem nad malým, potom větším a nakonec dospělým Ježíškem.
Podle křesťanských mýtů si dokonce adoptovala [[dítě]] ve věku malého [[Ježíš|Ježíška]], Jana, později známého také jako Jana Křtitele.
Když dal Pilát [[Ježíš|Ježíše]] ukřižovat, aby pohněval Alžbětu, která zrovna celý ten rok hledala odpověď na [[42|otázku života, Vesmíru a vlastně vůbec]], naštvala se a dala mu [[Lubomír Volný|facku]]. Při [[Lubomír Volný|facce]] mu však spadl falešný vous a zjistilo se, že falešný Pilát, nebyl Pilát, ale [[Česká pirátská strana|pirát]], [[Česká pirátská strana|pirát]] [[Ivan Bartoš|Nemo]]. Alžběta ho předala Atlantské [[Police|policii]] a rozhodla se padesátiletou dovolenou ukončit už ve 44 letech a vrátila se do [[Romové|Říma]]. Při svém odletu měla však [[Ryanair|technické problémy]] a kouř, který se jí po dobu deseti a půl minuty valil z levého motoru, zakryl slunce na tři celé dny.
O jejích dalších osudech v [[Romové|Římské říši]] se toho neví mnoho, ví se pouze, že v ní žila až do jejího rozpadu, díky svědectví [[Holub Milan|holuba Milana]], který jí jednou [[Hovno|pokálel]] rohož před domem.
== Germáni (myslím) ==
Zmínky o Alžbětě II. Slávijské se znovu objevují pod jménem Galla Placidia, sestrou západořímského císaře Honoria, což prý měl být její méně nadaný bratr [[Miloš Zeman|Gilgameš]].
Roku 410 ji zajaly vizigótské kmeny, kde si vzala krále Athaufla, bratra [[Ivan Bartoš|kapitána Nema]], avšak toho později zabil podkoní, což nebyl nikdo jiný než ve své žárlivosti sám podvodník [[Ivan Bartoš|kapitán Nemo]], který se podvodným způsobem podvodním kanálem dostal z Atlantského vězení v [[Bermudský triangl|Bermudském trianglu]] (neplést s [[Bermudský trojúhelník|Bermudským trojúhelníkem]]). Po provedení vraždy na nic nečekal a uplaval pronásledovatelům strouhou podél cesty.
Pro Alžbětu měla vražda jejího muže [[Hovno|fatální]] následky. Ne snad proto, že by truchlila, Athaufla si vzala jen z nouze, ale nyní když byl pryč, byla v krabičce od sirek převezena zpět do [[Romové|Říma]], kde se setkala se svojí [[Katalánsko|independentní]] dcerou Marií, tehdy známou pod jménem Justa Grata Honoria, jejíž výboje měly za následek [[Maďaři|hunský]] vpád do [[Francie|Galie]].
== Fran*ká říše ==
Na přelomu 5. a 6. století našeho letopočtu pracovala Alžběta jako vojevůdce pro krále Chlodvíka. Po posledních zkušenostech s vedením Peloponéské války nechtěla být až příliš úspěšná, proto vždy záměrně vyhrála, ale jen těsně. Díky mnoha malým vítězstvím se tak začala pomalu Chlodvíkovi formovat [[Francie|Fra*cká říše]].
Alžběta tehdy vykonala mnoho známých činů, mezi které patří například ochromení Sigiberta Chromého svým jedinečným šarmem, nebo ponížením Theodoricha Velikého, což mělo mimo jiné za následek Theodorichovu nedůvěru k vlastní šlechtě a následný útěk [[Schnitzel I.|Schnitzela I. Chilského]] před Theodorichovou krutostí přes celý svět do [[Kokain|Jižní Ameriky]], aby tam založil [[Chilská říše|Chilskou říši]].
Po Chlodvíkově smrti Alžběta obvinila jednoho z jeho synů, [[Dětská pornografie|Childeberta]] z [[pedofilie]].
Na počátku 7. století podpořila Alžběta povstání proti Dagobertovi I., protože jí neotevřel jako [[Žena obecná|dámě]] dveře, což ji, podle jejích vlastních slov, pobouřilo skoro stejně, jako když jí paní Ludmila z [[Horní Říčná|Horní Říčné]] vyfoukla poslední [[máslo]] ve slevě.
Po zbavení Dagoberta I. moci podpořila Alžběta Pipina, protože viděla potenciál v jeho synovi Karlovi Martelovi, který byl jejím učněm, co se vojenství týkalo. Karel později s pomocí Alžběty a jejích obsáhlých zkušeností porazil Araby i Langobardy, dobyl Sasko a Frísko a málem i [[Bavorsko]]. Po Karlově smrti zůstala Alžběta věrná i jeho synovi Pipinovi III. Krátkému, kterého povýšila. V této době se její role přetransformovala z vojevůdkyně na moudrou rádkyní a starší.
Na dvoře Pipinova syna Karla Velikého, se Alžběta stala významnou osobou. Kromě všemi uznávané učenkyně, tvůrkyně a [[Soňa Peková|lidové léčitelky]] se stala také Karlovou osobní rádkyní ve věcech řízení jeho říše. Z velké části byl blahobyt v té době právě jejím dílem a až po ní jsou zásluhy připisovány Karlovi.
== Kchnieschetztvie ==
Po vzniku [[Svatá Říše Ústecká|svaté říše římské]] v roce 962 se Alžběta stala hlavou svého rodu a kněžnou von [[Kchnieschetztvie]], velkého německého města mezi městy Münster a Brémy. Alžběta se rychle stala nejváženějším šlechticem v celé říši, byla jí dokonce nabídnuta pozice kuřfiřta, ale Alžbětě se nelíbila možnost dojíždění a proto odmítla a zaměřila se především na své knížectví.
Za její vlády se [[Kchnieschetztvie]] proměnilo v téměř pohádkové město. Ve městě se nacházelo přes padesát velkých [[Kostel|chrámů]], půl tuctu klášterů, rovnou dvě arcibiskupství a jedna [[mešita]].
Ve městě se nacházelo značné množství divadel, například divadlo ''DEFORMA'' (''Devět forem malých'') nebo ''Otto na provázku'', které ovšem bylo přejmenováno na ''Provaznické divadlo'' poté, co se jeho název nelíbil ottonům. Ve městě se také nacházelo několik [[Muzeum|muzeí]], například ''Muzeum muzeí'', galerií, například ''Dům u železného zvonu'' a také jeden operní sál. Legenda praví, že ''Opera v Sydney'' byla silně inspirována právě starými malbami ''Opery v Kchnieschetztvie''.
Další oblast, na kterou se Alžběta zaměřila bylo [[Škola|vzdělávání]]. Kromě zakládání [[Škola|obecných škol]] na venkově v okolních vesnicích založila [[Vysoká škola života|Alžbětinu Univerzitu]], to bylo v roce 1089. [[Vysoká škola života|Alžbětina univerzita]] měla šest fakult – [[Škola|Pedagogiku]], [[Vědecký tým Necyklopedie|Přírodní vědy]], [[Lékař|Medicínu]], [[Václav Klaus|Ekonomii]], [[Umění]] (dále děleno) a [[Právo]]. Ve velmi krátkém čase také dala přistavět kampus, [[Vlak|koleje]] i výzkumnou laboratoř o pouhý rok později založila i nadační fond na nadějné studenty, kteří si z finančních důvodů nemohli studium na její [[Vysoká škola života|univerzitě]] dovolit.
Známý je třeba případ studenta Guttenberga, který [[Vysoká škola života|univerzitu]] vystudoval a ukradl z archivu [[Vysoká škola života|univerzity]] prototyp knihtisku a utekl s ním z [[Kchnieschetztvie|města]]. Přestěhoval se a prohlašoval o sobě, že je ten, kdo to vynalezl, což byla samozřejmě [[lež]].
Mimo kulturní a vzdělávací stránku vzkvétalo [[Kchnieschetztvie|Alžbětino impérium]] i vojensky. Udržovala slušně velkou a především výborně vycvičenou a vyzbrojenou posádku, okolo města měla dvě řady vysokých hradeb a k tomu množství pevností přímo ve městě. Není náhodou že město nebylo nikdy do doby Napoleonských válek dobyto.
[[Ekonomika]] ve městě byla rovněž ve výborném stavu. Dařilo se zde řemeslu a lidé nemuseli platit Vysoké Daně (výberčí daní ve sousedním knížectví). Místo toho daně vybírali [[Karel Marx|Karel Markus]] a [[Engels|Frederik von Angeles]]. Město se pyšnilo vlastní burzou, mnoha bankami a dokonce i prvními kryptoměnami, například Elizabethcoin nebo EagleTuah-coin vznikly původně právě v její říši. Dalším významným ekonomickým opatřením bylo přijetí [[Euro|eura]]. Alžběta zastupovala vůbec první stát eurozóny a přestože tehdy euro nemělo tolik výhod jako dnes, moderní historici se shodují, že to byl moudrý krok. V roce 1202 dala Alžběta z [[Kchnieschetztvie]] vybudovat akciovou společnost a v roce 1456 [[Kchnieschetztvie]] privatizovala. 51% podíl ihned nakoupila firma Otto&Otto a Alžběta odjela i s 150 000 tunami [[Zlato|zlata]] v kabelce (pro srovnání jde o zhruba tři čtvrtiny zlata na [[Zeměplocha|Zeměploše]]).
Cílem její cesty byla vesnice [[Brno]] (hlavní vesnice [[Moravstán|Moravstánu]]), ale někde u Jičína ji přepadl loupežník [[Rumcajs]] a o všechno [[zlato]] ji oloupil.
Příběh tohoto [[Zlato|zlata]] je velmi dlouhý, poněvadž po [[Rumcajs|Rumcajsově]] [[Smrt|smrti]] se zlato po Cipískovi předávalo z generace na generaci. V třetí generaci se loupežníci, prý kvůli Ivanovi, kterého chtěli oloupit, přesunuli do [[Rusko|Ruska]] a zůstali tam. Tak se zlato dostalo až ke spisovateli Dostojevskému, který ho poctivě prohrál v [[Hazardní hry|hazardních hrách]].
Alžběta po přepadení změnila kurs své cesty, protože tváří tvář děsivému loupežníkovi se jí dostalo rozumu a pochopila, že [[Brno]] není dobrý nápad. Zamířila proto raději do Florencie.
== Florencie ==
Ve Florencii rychle zapadla mezi tamní [[Bedřich Smetana|smetánku]]. Připojila se na stranu rodu Medicejských a s jedinou tunou [[Zlato|zlata]], kterou jí [[Rumcajs]] z lítosti nechal se stala mecenáškou a podporovala Florentské umělce. Mnoho z nich později vypovědělo, že pro ně byla častou inspirací a často si k ní chodily pro rady nebo se zajímali o názor. Ti, kteří byli sirotci, se dokonce nechali slyšet, že pro ně byla jako matka.
Mezi Alžbětiny nejoblíbenější chráněnce patřil i [[Leonardo da Vinci]]. Často mu vyprávěla o konceptech (nejen) vynálezů, uložených v archivu [[Vysoká škola života|univerzity v Kchnieschetztvie]]. Úsměv [[Mona Lisa|Mony Lisy]] byl prý úsměvem právě Alžběty II. v momentě, kdy právě vyhrála hru Scrabblu.
Zrození Venuše byl původně portrét Alžběty namalovaný Sandrem Botticellim. Bohužel jí tento obraz odcizil Bruno Mars a daroval jí své ženě, Rose Venuši.
I Buonarottiho sochu Davida značně ovlivnila Alžběta, přestože jí tentokrát nebyla modelem. Když za ní tehdy mladý Michelangelo (pro ni vždy jen Mike) přišel s návrhem sochy Davida, vylíčila mu Alžběta Davida, tak jak si ho sama pamatovala. Také na jeho ztvárnění fresky Sixtinské kaple nese Alžběta svůj podíl. Při návštěvě nedělní bohoslužby (Alžběta je obvykle nesnášela) si neodpustila poznámku o tom, že se už loupe omítka. Nedlouho na to si Mike, který poznámku zaslechl, přinesl do kaple barvy a začal čmárat na stěnu první nánosy barvy.
Kromě umění se Alžběta také věnovala politikaření mezi jednotlivými florentskými rodinami. Již jsme zmínili, že podporovala klan Medicejských. Pro ni to byla čistě volnočasová aktivita, ale díky tomu v roce 1478 zabránila vraždě Lorenza Medicejského při pokusu o vraždu jeho a Juliana, Julian však bohužel nepřežil. Tento incident je známý pod názvem Pazziho [[Patrik Kořenář|spiknutí]].
Postupně (zejména po dvacátých létech 16. století) se však začala Alžběta poněkud izolovat z vrcholné společnosti. Stále se se všemi znala a často se navštěvovali nebo spolu hráli Scrabble, ale už to nebylo tolik intenzivní.
Od roku 1520 dělala Alžběta chůvu a učitelku Kateřině Medicejské (v té době roční). Kateřina se toho od ní v dalších letech mnoho naučila a Alžběta jí později přes své kontakty ve [[Francie|Fran*ii]] dohodila i ženicha, [[Francie|fran*ouzského]] krále Jindřicha II., který dlužil Alžbětě výhru z tomboly.
Další léta se Alžbětina aktivita ve Florencii ještě podstatně snížila a neví se o ní nic až do roku 1592, kdy se odstěhovala.
== Brno & Rakousko & Zlovensko ==
V roce 1592 se Alžběta přestěhovala do [[Brno|Štatlu]] (známý též jako [[Brno]]), vesnice ležící kousek od Slavkova v tehdejším [[Rakousko|Rakousku]].
Alžběta se již dávno doslechla o zaostalosti a negramotnosti tamního obyvatelstva (známého též jako homo [[Moravané|stultus moravus]]), proto si jako cíl stanovila udělat z [[Brno|Brna]] nejcivilizovanější město – ano, město – v celičkém [[Rakousko|Rakousku]].
Bohužel její první pokusy skončily nezdarem. Dlouhých sedm let se snažila naučit tamní [[Dítě|děti]] číst, ale všechny pokusy skončily nezdarem, pouze čtvrtý ročník naučila po dlouhém snažení [[Kruh|písmeno O]], což bylo při výletu do [[Prágl|Prahy]], kde děti dělaly hlasité [[Kruh|Ó]], když viděly oválná okna [[Kostel|kostelů]]. Bohužel děti [[Kruh|písmeno O]] zapomněly, hned potom co se vrátily na svá pole na [[Moravstán|Moravě]].
O roky později potom vycházel z jejích poznámek a metod [[Jan Ámos Komenský|Jan Amos Komenský]]. Alžběta to však zatím nevzdávala. Postupně se pokoušela naučit [[Brno|Brňany]] jak funguje kolo, nebo práci s ohněm, ale jediné k čemu to vedlo bylo další pálení švestek na [[Slivovice|Slivovicu]] (zbraň hromadného ničení, kombinace kyanidu, [[Uran|uranového]] odpadu a [[Coca-Cola|Coca-Coly]] Zero) (1. pád [[Slivovice|Slivovica]], skloňujte podle vzoru [[Žena obecná|žena]]).
Když ztratila naději, že [[Brno|Brňany]] naučí i něco tak primitivního, jako je výroba pazourku, bylo jí natolik líto chudáka Matyáše, tehdejšího císaře [[Rakousko|rakouského]], že si udělala výlet do [[Vídeň|Vídně]] a navrhla mu udělat ze [[Brno|Štatlu]] městský (tedy spíš vesnický) stát.
Matyáš to rázně odmítl a tak mu Alžběta dala do [[Víno|vína]] uspávadlo a když viděla, jak začalo působit odešla se slovy „Dej si třicet!“, myslela tím třicet minut kvalitního spánku, ale netušila, že tím právě rozpoutala třicetiletou válku.
Chudák Matyáš se opravdu vzbudil, ale protože byl ještě trochu omámený, spletl si město a vesnici a armádu poslal na [[Prágl|Prahu]] místo na [[Brno|Štatl]]. Alžběta se nikdy nedozvěděla, co způsobila, ale ani [[Brno|Štatl]] neunikl válce. Konečně Alžběta zaznamenala nějaké úspěchy, a to když bránila [[Brno|Štatl]] před [[Švédsko|švédsými]] vojsky na konci války.
[[Brno|Brňáci]] pod jejími pokyny odolali náporu, což byl největší moment jejich dosavadní historie srovnatelný s vynálezem [[Slivovice|Slivovicy]] nebo [[Šalina|šalin]].
Alžbětiny pokusy pokračovaly až do roku 1683, kdy přišel rozkaz o poskytnutí vojenských jednotek, neboť se schylovalo k bitvě u [[Vídeň|Vídně]]. Tato událost připomněla Alžbětě, že existuje i svět mimo [[Brno|Štatl]] a rozhodla se že si dá od [[Brno|Štatlu]] několik let, či staletí pauzu. Koneckonců, může doufat, že během její pauzy [[Brno|Štatl]] nadobro zanikne.
Ale nejdřív porazí [[Filip Turek|Turky]]. Z polí sesbírala svých několik [[Armáda Brněnské Spásy|vidláků]] vyzbrojených kamennými vidlemi ([[Romové|železo]] [[Brno|Brňáci]] neuměli zpracovat) a taky oddíl lehké jízdy bojových [[Šalina|šalin]] a vyrazila ku [[Vídeň|Vídni]]. Po cestě se bohužel ztratili, poněvadž překročili bludné kořeny (jiný výraz pro dnešní hranici se [[Slovensko|Zlovenskem]]) a skončili na [[Slovensko|Zlovensku]]. Trvalo jim týden se z toho strašného místa ([[Slovensko|horních Uher]]) vymotat. Naštěstí se z něj dostali právě včas, aby vpadli do týlu útočící [[Filip Turek|osmanské]] armádě.
Vidláci i jízda [[Šalina|šalin]] se do turků pustili a brzy bylo po bitvě. Jejich nejděsivější zbraní podle očitých svědků nebyly vidle ani [[Šalina|šaliny]], ba ani Alžbětina šavle, nýbrž jejich [[Dechovka|zpěv]].
„Jazyk, ve kterém zpívali nebyl jako žádný jiný. Byl děsivý a jejich [[dechovka]], myslím, že jí říkali [[Dechovka|cimbálovka]], zněla jako něco mezi startováním helikoptéry, dvěma ohnutými brzdovými destičkami skřípajícími o sebe a projevem [[Pitomio Okamura|Tomia Okamury]], no prostě hrůza! Hned nám začalo krvácet z uší. Doteď mám problém vás pořádně slyšet.“ líčí válečný veterán a pacient psychických léčeben pro traumata, který si nepřál býti jmenován.
== USA & Kamčatka ==
Hned po bitvě odjela Alžběta na [[východ]]. Roky a roky se toulala opuštěným [[Rusko|Ruskem]], ale tamní zaostalé vesničky jí příliš připomínaly [[Brno]].
Ach, kdyby se jen zastavila, zjistila by, že něco tak [[Brno|zaostalého]] jako je [[Brno]] je jen jedno. Postupné toulání pláněmi, hustými tajgami a ledovou krajinou v zimě ji přivedly na [[východ]] až na Kamčatku. Tam byla odchycena [[1984|Sopečnou tajnou bezpečností]] ([[1984|StB]]) a obviněna z výbuchu Vesuvu v roce 79. Tato obvinění nebyla nikdy potvrzena a s největší pravděpodobností byla vykonstruována.
Soudní spory se soudy Spojeného ohnivého kruhu se táhly bezmála šedesát let. Nemohla ani zaplatit kauci, neboť nechala svoji hotovost v trezoru ve [[Brno|Štatlu]] (protože se nemusela bát, že by obyvatelé [[Brno|Štatlu]] přišli na to jak funguje, nemusela ho zamykat). Naštěstí všechny soudní spory vyhrála, ukázalo se, že za erupci mohl Empedoklés.
Alžběta se na Kamčatce dlouho nazdržovala a uražená, že se jí ani neomluvili za zadržení odešla na vedlejší poloostrov – Čukotku.
Odtamtud se Alžběta přepravila na Aljašku. Stala se překladatelkou Inuitů a vydala se na [[jih]]. V dnešní Arizoně se ujala čerstvě uvolněné funkce šerifa a za jejího šerifování si žádný bandita ani indián netroufl na žádnou karavanu. Když se v roce 1773 odehrálo bostonské pití čaje, zavětřila ve vzduchu příležitost. Nechala kariéru šerifky kariérou šerifky a vydala se na východní pobřeží.
Do místních událostí se zapojila s vervou, a to půstem [[Čaj|čaje]] o páté, který nahradila za whiskey o páté. Později po vypuknutí války se stala i spoluautorkou ''Deklarace Nezávislosti'' vedle Thomase Jeffersona.
V roce 1783 se osobně účastnila podpisu ''[[Paříž|Pařížské]] smlouvy'', což je jeden ze dvou [[Paříž|pařížských]] dokumentů, ale jediný, od kterého [[Spojené státy americké|Spojené státy]] ještě neodstoupily. Po podpisu se rozhodla v [[Paříž|Paříži]] ještě nějakou dobu zůstat, a jak se to stává, dny se přehouply v měsíce a měsíce v roky, avšak i jako [[Paříž|Pařížanka]] komentovala Alžběta ráda a často události v zámoří. Například v roce 1789 hlasitě podporovala kandidaturu George Washingtona, a určitě není náhoda, že byl zvolen jednomyslně.
| |||