„Ty chlape jeden, jakej já mám s tebou kříž!“
- Pontius Pilatus
„No, neškodilo by malé protažení, už jsem celej rozlámanej“
- Pilates
„Stále vám chybí něco, s čím by se vaše hrátky dostaly na profesionální úroveň? Vyslyšeli jsme vaše přání a do nabídky zařadili tento jedinečný kříž, speciálně vykonstruovaný tak, aby podtrhl všechny vaše drsné hry a dodal jim takovou úroveň, jakou si zaslouží! Pouta na ruce i nohy jsou nastavitelná, z kvalitních a odolných materiálů, které přežijí i nejtvrdší zacházení, montáž kříže je jednoduchá a zvládne ji prakticky každý!
“
- Nabídka nejmenovaného sexšopu
Filipínské velikonoční hrátky
Rok co rok, v době velikonoční, si na Filipinách všemožní odvážlivci hrají hru na ukřižování. Nechávají se v pohodlném rozpažení opatrně přibíjet pečlivě desinfikovanými nerezovými hřeby skrz dlaně ke specielně upravenému kříži tak, aby to alespoň trochu odpovídalo kanonisovanému (a zcela falešnému) zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista, jak je ono ukřižování věřícím předestírané.
František Drtikol - Ukřižovaná, 1913
Nejrůznějším ztvárněním na kříži rozepjatého těla se v našem kulturním kontextu nelze vyhnout. Stejně tak se nelze vyhnout ani všemožným úvahám na toto téma. Ani úvaze jaké to je, co přitom ten bezmocně visící prožíval, co pociťoval...
Historický úvod
Tímto způsobem, původně zřejmě punským vynálezem, se běžně popravovalo hlavně v době římské. Tenhle krutý způsob nakládání s člověkem se časem stal posvátným duchovním symbolem, to však nevadilo křižákům, aby stejným způsobem nevraždili na dobytých územích při svém ne právě svatém řádění. Samozřejmě nejen oni, i jiní se zdatně činili. Uvázat někoho za rozepjaté ruce a nechat působit prostou tíži těla, to byl i ve středověku velice spolehlivý způsob usmrcení.
Ze starších dochovaných zpráv je možno odvodit, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková běžná poprava se v dobách římských musela vejít do polední přestávky v aréně. Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se údajně stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky největší.
Zdrojů je tu pomálu, stejně tak i pramenů. Nastal tedy čas pro vlastní výzkum.
Vlastní výzkum
Původně jsem se, ve shodě s tehdejším obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže poté jsem se z hodnověrných pramenů dozvěděl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal, a přesto takto vraždění měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut (zavěšení za ruce v koncentračních táborech). Musel tu být další, zásadní faktor, který jsem v prvotních úvahách na toto téma zanedbával.
Protože nelze předpokládat, že odsouzení byli dosucha vysáti všudypřítomným agresivním hmyzem – i když ten umí přivést až k šílenství – muselo tu zabíjet něco jiného.
Je tu ale něco, co mohlo silného, zdatného chlapa zabít tak rychle? Ano, je; tím zabijákem mohla být ztráta dechu, asfyxie.
Trocha theorie
Běžně se dýchání sestává ze třech složek; abdominálního, prováděného bránicí a svaly břišními; kostálního, kdy se nádech provádí zvětšováním rozestupu žeber při jejich zvedání; a klavikulárního, kdy nádech je důsledkem zvedání ramenního pletence a klíčních kostí.
Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je její tíhou podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější, a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání.
Už samo rozpažení ovšem způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Výsledkem je plný nádech.
Nyní je ale výdech zprostředkující svalstvo vystaveno velké a naprosto nezvyklé námaze. Nejen, že teď musí působit proti tíži těla; navíc musí působit i proti síle ostatních, za normální situace kooperujících velkých svalů. Tento odpor je paradoxně tím větší, čím jsou tyto svaly pevnější a vypracovanější.
Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen volně visí, se vahou útrob stává břišní dýchání neúčinné a zůstává v posici plného nádechu. I ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží totiž plně blokuje dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se teď navíc soustředí převážně do malé, beznadějně přetížené soustavy interkostálních dýchacích svalů. Tyto mezižeberní svaly jsou navíc zatěžované mrtvým tahem podélných svalů břišních. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o konci na kříži soudí.
Prvý náhled
Pominu nyní kanonisované přibití hřeby; je velmi nepravděpodobné, protože i to nejobyčejnější železo bylo v době římské dosti drahým, strategickým materiálem, a je jen obtížně představitelné, že by se jím plýtvalo na jakousi banální popravu kdesi v zastrčené provincii, když pro výsledný efekt, tedy usmrcení, stejně spolehlivě zafunguje obyčejné přivázání provazem.
Použití hřebíků by navíc naprosto znemožnilo veškeré kanonické obrazy Snímání s Kříže. Pokud se kdy někdo někdy pokusil vypáčit dobře zaražený (zde navíc hrubě kovaný) hřeb tak, aby nebylo hrubě poškozeno to, co hřebem tím bylo přibito, může jen potvrdit, že je to úloha prakticky nemožná. Je jasné, že pachatelé oné legendy neměli ani ánung vo co gou ve skutečném životě.
Takhle tenkrát vypadal obyčejný
hřebíkDominantním vjemem pobytu na kříži je extrémní napnutí paží; tah, který se plnou silou přenáší na hrudní koš. Případná fixace nohou situaci ukřižovaného rozhodně nezlepší. Vzhledem k postavení chodidel je možno zatížení krutě napínaných rukou částečně zmírnit pouze trvalým napínáním pokrčených nohou, což vede k jejich rychlé únavě. Brzy nastane situace, kdy je těžké rozhodnout, co působí větší strast, zda ono očekávané tristní napnutí paží či nečekaně těžko snesitelné napínání křeči propadajících quadricepsů stehen. K tomu se připojuje intensivní vjem nepřirozeně natažených svalů holenních a své přidá i netypické zatížení kotníků.
A když pak nohy zkolabují, když tělo ztratí jejich podporu, konec už přichází velmi, velmi rychle...
A jaké že to tedy je?
Zvědavost? Tak to se snad dovíte ZDE 
