Moucha

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Výkalnice trusomilná (Scatophaga)
Dungfliegen bei der Paarung - Scatophaga sp.jpg
Výkalnice v žáru lásky

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: šestinozí (Hexapoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Podtřída: křídlatí (Pterygota)
Nadřád: Überfliegen
Řád: dvoukřídlí (Diptera)
Neřád: otravující (protivně vlezlí)
Masařka bzučivka s roztomilou kapičkou (vozdrem) u sosáčku

„Ještě to má nějaké mouchy“

- Jára da Cimrman
Masařky obecné jsou čiperní tvorečkové, na tlapkách mají talířkovité přísavky, takže snadno lezou i po hladkém skle.
Muška mouchu prudí

Výkalnice[edit]

Výkalnice (Scathophaga) jsou štíhlé hnědožluté, nohaté mouchy s jedním párem středně dlouhých, u kořene špinavě nažloutých křídel. Samci jsou pokryti žlutavými až zlatavými chloupky, samice nejsou tolik do žluta, jsou méně ochlupené a méně nápadné. Tyto roztomilé mušky jsou aktivní hlavně na čerstvém, teplém, báječně voňavém trusu dobytků, kterýžto s gustem ožužlávají, do kterého s náramným potěšením kladou vajíčka a ve kterém se vyvíjí jejich larvátka. Samozřejmě nepohrdnou ani tím, co nabízí dobře zavedená kadibudka. To pak po vydatném hodování startují těžce jak plně naložený bombardér; nepokoušejte se takovouto mouchu zaplácnout! A když už to ve své hlouposti uděláte, pak se teda nedivte.

Masařky[edit]

Bzučivka zelená [edit]

Bzučivka zelená (Lucilia sericata) neboli masařka zelená je krásně kovově lesklá moucha, která se obvykle objeví na čerstvém hovnu několik minut po jeho odložení. Masařka má vynikající čich a právě podle neodolatelné vůně neomylně nalezne její zřídlo. Bývá to buď nějaká nádherně uleželá mršina, nebo úžasné, přímo lahůdkové hovno, do kterého ona naklade vajíčka a které potom její larvy zkonzumují. Larvy to velice čiperné, lidem obecným nazývané červi.

Lidé poněkud méně obecní, nazývaní felčaři, si těchto bzučivek už před mnoha léty všimli specielně na krvavých bojištích, kde byli mouchám v hojném počtu k disposici ranění vojáci. Všimli si hlavně toho, že těm, kterým masařky nakladly do ran svá rychle se líhnoucí vajíčka, kupodivu neumírali na gangrénu, sepsi či otravu krve. Ba naopak, proti těm, co měli dost sil mouchy odhánět a rány si včas obvázat, se ti začervení šmudlové hojili rychleji a úspěšněji. Na základě tohoto pozorování u polních felčarů vznikla zdánlivě fujkyfuj metoda, že se totiž nehojivé rány úmyslně infikovaly masařčími larvami. Ty pak dokázaly tu eklhaft ránu vyžrat dočista dočista, takže se mohla bez dalšího úspěšně zhojit. Jednak vyžerou veškerou mrtvou, zahnívající tkáň. Druhak ty muší larvy do rány vyslintávají své speciální látky, které zabraňují množení konkurenčních bakterií a tím ránu sterilizují. Konečně mouchy a jejich larvy svým pohybem a neustálým vrtěním šimratačně simulují okolní zdravou tkáň, čímž podněcují její prokrvení a urychlují hojení rány.

„Co je to štěstí? Muška jenom zlatá...“

- Polní felčar dob dávno minulých

Dnes, kdy vinou lidské stupidity vznikla u bakterií velmi silná rezistence proti mnohým antibiotikům, národ lékařský zoufale hledá nové prostředky, jak se zdivočelým mikrobům bránit. Proto přišla k dobru i ta stará felčarská metoda z dob šerého dávnověku. Říká se tomu vznešeně larvální terapie, a v případech, kde se rány či vředy skutečně ne a nehojí (například u lidí s cukrovkou), se tento způsob léčby nečekaně dobře osvědčuje.

Bzučivka obecná[edit]

Bzučivka obecná (Calliphora vicina) je hodně velká modrá masařka. Dosahuje délky okolo jednoho centimetru. Na zadečku má, coby ozdobu, tmavé skvrny. Hlava je černá a zbylý povrch těla kovově lesklý. Bzučivka obecná je, stejně jako všechny druhy bzučivek, charakteristická protivným, hlasitým, nervy drásajícím bzučením.

Tahle moucha je ovšem veledůležitá pro práci detektivní. Totiž tahle masařka funguje jako ukazatel doby úmrtí v kriminálních případech. Funguje to z toho důvodu, že postup pročervivění mrdtvoly u téhle mouchy vykazuje největší časovou stálost i předpověditelnost. Při průměrné pokojové teplotě to dává pět generací do roka. Samička klade až 300 vajíček na čerstvou mrtvolu, do jejich zejících ran. Larvy procházejí třemi vývojovými stadii. První stadium končí kolem 24 hodin po nakladení. Druhé stadium trvá kolem 20 hodin a třetí stadium pak 48 hodin. Po ukončení vývoje se larvy rozlézají, aby si našly vhodné místo k zakuklení. Stadium kukly trvá kolem 11 dní. Životní cyklus této modré masařky trvá okolo 18 dní, měřeno při teplotě 27°C. Takže stačí ucpat si nos, spočítat bzučící mouchy, a je vymalováno.

Je zřejmé, že i práce detektiva má své mouchy.

Masařka obecná[edit]

Masařka obecná (Sarcophaga carnaria) je těžká a velká moucha, podobající se hodně hypertrofované mouše domácí. Má podélně černošedě pruhovanou hruď a černošedě kostkovaný zadeček připomínající šachovnici. Nohy jsou silné a dlouhé, oči červené. Masařka tato je roztomilá, leč někdy i velmi nepříjemná moucha, hlavně je li poblíž nějaké to maso. Nejčastěji lze tuto namakanou mouchu pozorovat v řeznictví na zdechlinách, ale velmi ráda se popásá i na květech. Běžně se vyskytuje v okolí domů, kde i v zimě lze tyto elegantní masařky pozorovat, jak se rozkošnicky sluní na zdech.

Mouchy domácí[edit]

Moucha domácí[edit]

Moucha domácí (Musca domestica) patři v lidských obydlích a jejich okolí k družkám nejvěrnějším. Prostě obyčejná moucha 6 až 9 milimetrů dlouhá. Jako každá správná moucha má 1 pár blanitých křídel, kterými vydává tichý, tlumený, leč velice protivný zvuk o kmitočtu cca 200 Hz. Hrudník mouchy domácí není vybaven půvabnými ňadry, zato je mouchatě šedivý. Na zádech je moucha domácí vyzdobena čtyřmi podélnými tmavými čarami. Spodní části jejího břicha jsou žluté a celé tělo mají pokryté chlupy. Samičky jsou o něco větší než samci.

Mouchy domácí naštěstí patří mezi mouchy nebodavé. Přesto obtěžují už jen svou přítomností, všechno drze olézají a ze všeho nejvíc vlezle šimrají xichty těch, co touží po tom, dát si zasloužený odpolední šlofík. Svými sosáky přitom tyto potvůrky ožužlávají kdejaký neřád, a přenášejí tak zárodky kdejakého potěšení; třeba tyfus, lepru, choleru, dýmějový humor tuberkulózu, salmonelu, hulínskou chechtavou horečku a leccos dalšího.

Standardní šedočerné mouše domácí se čtyřmi černými proužky na hřbetní straně je podobná například slunilka pokojová neboli moucha lustrová (Fannia canicularis). Zatímco moucha domácí svými mušinci oblepuje lautr všechno, moucha lustrová obsírá hlavně svítidla, kolem kterých dokáže jak zpitomělá neúnavně kroužit i dlouhé hodiny.

Bodalka[edit]

Bodalka se sosákem vždy připraveným

Existuje ovšem ještě protivnější domácí moucha, totiž bodalka stájová (Stomoxys calcitrans), která vypadá podobně jako moucha domácí, ale je o čuc menší, nějakých 7-8mm. Narozdíl od mouchy domácí ale tahle mrcha mizerná bodá a doslova pije krev lidem i ostatním teplokrevným živočichům. Krev sají obě pohlaví bodalky, jak samci tak samice. Od běžné sedící mouchy jí na první pohled rozeznáme podle "bodce", který jí trčí jak malé kopí přímo dopředu z hlavy. Bodalka je charakteristická mnohem rychlejší reakcí, než má obyčejná blbá moucha nebodavá, je mnohem obtížnější ji zaplácnout, nedá se odehnat a ve svém bodání je jak naprogramovaná. Klidně se vrací na stále stejné místo a bodá znovu a znovu, mrcha jedna.

Vlašťovku na ní, na potvoru!

Moucha poetická[edit]

Báseň, zřejmě inspirovaná slavným malířem:

Akt milostný much domácích

Sédi Mucha na stěně,
opilej jak štěně
sédi Mucha na stěně,
sedí a spí.

Sedí a hajinká,
potvůrka malinká,
sédi Mucha na stěně,
sedí a spí.
Vézmu na něj plácačku,
plácačku,plácačku,
Mucha bude na sračku
na plakátě

Muší mutanti[edit]

Poté, co se moucha ce-ce (Glossina morsitans) vlivem neblahé spontánní mutace vyvinula v nebezpečnou, velkou a extrémně dravou mouchu de-de (Glossina exhaustans), stali se tito muší mutanti metlou míst, kde se vyskytli. Bylo běžné, že tyto potvory, dorůstající až velikosti holuba nosního (Galicolumba nasalis), vysssály svou kořist dočista dočista, podobně jako to činí veš nelidská.

Tragickým střetnutím, kdy koncem devatenáctého století v bažinách darkmoorských jeden exemplář obzvláště agresivní glossiny exhaustans zkřížil cestu jednomu nebohému prasopsu obecnému (Canisus vulgaris), vznikl kříženec těchto dvou již samo o sobě příšerných příšer. Je možné, ba i dosti pravděpodobné, že se takto vzniklý kříženec parthenogenetickou cestou rozmnožil, ale dosud to nebylo potvrzeno, protože každý, kdo se s touto potvorou setkal, zhynul smrtí bídnou, aniž zanechal zpráv; tedy popisu či alespoň fotografie této bastardní chiméry. Proto dosud tato potvora nemá jméno, a to ani druhové, ani rodové.

Jediný odvážlivec, jistý Alfred Leopold Isidor Kubin, rodák litoměřický, dokázal, nedbaje smrtelného ohrožení, spáchat alespoň kresbu tohoto nevábného netvora. Chiméra tato je na obraze zachycena, jak s melancholickým výrazem smutně sedí v pustině, kde už není lautr nic, do čeho by svůj lačný soslík mohla zasunout.

Alfred-kubin-das-wesen-von-mars.jpg