Kňuba

Z Necyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kňava kňuba
Lasička kňava.jpg

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: lasicovití (Mustelidae)
Rod: kňava (Hemimartes)
Druh: kňava kňuba (Hemimartes knuba)

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Kňava kňuba (Hemimartes knuba) je malá středoevropská lesní lasicovitá šelma. Latinský název kňav (doslova polokuna) je odvozený od názvu kuny (Martes). Často dokonce kňava kňuba jako malá kuna i vypadá, to ovšem pouze v bdělém stavu. Ovšem, byť i jen zahlédnout bdělou kňubu, lze skutečně velice obtížně, protože tato drobná šelmička je mimořádně čiperný a bystrý živočich. Živí se jinými drobnými živočichy, stejně jako ostatní kunovité šelmy, a o svou potravu vskutku nemá nouzi, protože ta, ve srovnání s mrštností a obratností kňuby, prostě nemá šanci.

Nekňuba[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé podhorských a horských oblastí, které tato šelmička obývá, o její existenci, stejně tak i o její nepolapitelné mrštnosti velice dobře věděli. Právě touto vlastností byl inspirován název „nekňuba“ pro lidi nemrštné, nečiperné a více či méně přihlouplé. ("Ty fakt nejsi ani trochu kňuba", z toho přirozeným zkrácením "seš nekňuba!")

Slovo nekňuba se ovšem později rozšířilo i do míst, kde se kňuby nevyskytovaly, a skutečný původ slova tím byl zastřen. Jazykozpytci marně zpytovali, jak to podivné slovo nekňuba vlastně vzniklo, zatímco jazykozpitci se zpíjeli nejrůznějšími fantaskními teoriemi, inspirovanými s vysokou pravděpodobností vysoce kvalitní slivovicí.

Obtíže s identifikací[editovat | editovat zdroj]

Ovšem vědecké poznání ani ta sebekvalitnější slivovice, ani ty nejdivotvornější kytky, zastavit nedokáží, a kňuba je toho názorným příkladem. Dokud kňuba nebyla přírodovědci blíže poznána, nebylo jasné, kam ji přesně vědecky zařadit, bylo ji totiž velice obtížné vůbec identifikovat. Ve vědeckých kruzích dlouho panovaly i pochybnosti o reálné existenci kňuby. Je velice pravděpodobné, že kňuba je identická s Kňavou Velekovo. Podle článku Pavla Kováře v Reflexu skupina recesistů, kteří se vydávali za lesníky, psali Josefu Velkovi (hnutí Brontosaurus) dopisy, v nichž alarmovali za záchranu šelmičky kňavy obecné, žijící v Jeseníkách. Josef Velek jim zpočátku věřil a psal o ní v Zápisníku Brontosaura. Později se sám přiznal, že mystifikaci uvěřil.[1] Skutečnost je ovšem taková, že zde, u kňavy Velekovy, šlo velmi pravděpodobně právě o kňubu, kterou se výše zmínění recesisté mohli, zcela nevědomky, inspirovat. Zde se právě ukazují mimořádné obtíže, které jsou s reálným poznáním kňuby spojené. Jednu z mála fotografií, kdy se pohotové fotografce zjevně podařilo zachytit kňubu v přirozeném prostředí v údolí Polančice, pořídila Maria Katarzyna Chlebek (21.04. 2013 12:43), a kterýžto její velice vzácný snímek jsem si dovolil umístit v titulu stránky.

Symbiotické vztahy[editovat | editovat zdroj]

Kňuba totiž žije ve velice úzkém vztahu, dalo by se říci i v symbiose, s některými druhy hub. Jedná se tu specielně o muchomůrky muskarinového typu; muchomůrku červenou (amanita muscarina), muchomůrku královskou (amanita regalis), i muchomůrku pantherovou (amanita pantherina). Kňuba přitom jednoznačně preferuje právě muchomůrku červenou, a to zjevně z estetických důvodů, proto byla nejčastěji identifikována právě s touto typicky pohádkovou houbou, tedy s jejími červenými, vesele puntíkatými plodnicemi. Zde též můžeme nejčastěji spící kňubu spatřit, aniž vůbec máme tušení, že to, co před sebou vidíme, je právě kňuba.

Specifika kňubího spánku[editovat | editovat zdroj]

Zde je namístě objasnit zcela vyjímečnou záležitost spánku kňuby. Spánek je obecnou vlastností snad všech živočichů, důvodem toho je způsob práce jejich mysli. Ta ve stavu bdělém získává přímo velehafo informací, které musí ukládat do své dočasné paměti tak jak přichází, v neroztříděném stavu. Protože paměť by byla jejich záplavou rychle zahlcena, je třeba proud vnějších informací utlumit (usnout), a obsah provozní paměti vysypat, znovu přehrát (čehož projevem je sen), a přehrávané roztřídit. Něco se rovnou vysype do odpadu, něco se „sestříhá“, tedy asociuje s již uloženým obsahem trvalé paměti, a důležité se do ní uloží přímo. Následně se při probouzení již nepotřebné sny více či méně důkladně vymažou, aby se nepletly s realitou. Sen je tudíž mimořádně důležitou součástí samotné živočišné existence.


Kňuba, která právě usnula na své oblíbené muchomůrce, a je proto jasné, na co právě myslí pozorovatel, který na ni zírá
Kňuba, která se zrovna cítí být lasičkou, a na své oblíbené muchomůrce se teprve chystá ke spánku


Naprostá většina živočichů své sny prožívá uvnitř své mysli, kdy navenek se ona fáze snění neprojevuje vůbec, nebo jen náznakově. Kňuba se naopak během svého spánku změní v sen i vnějškově, takže vidíme li spící kňubu, vidíme místo ní, místo klidně spící drobné šelmičky, právě ten její sen. To znamená, že si pozorovatel v tu chvíli vůbec neuvědomí, že to, co vidí, není jen nějaký přelud, nějaká halucinatorní vidina, že je to pouze sen, kterým je spící šelmička pro pozorovatele nahražena. Je to vlastně nejdokonalejší maskování, kterým kdy evoluce nějakého živočicha vybavila. Místo toho, aby bezmocná spící kňuba byla sežrána, má naopak její pozorovatel pocit, že to on je v tu chvíli totálně sežrán.

To vše se zřejmě vyvinulo evolučně, právě coby důsledek úzké symbiosy kňuby s výše zmíněnými muchomůrkami. Ty totiž jsou, v důsledku obsahu kyseliny ibotenové a jejího derivátu muscimolu, silně psychotropní. Intensita jejich psychotropního účinku stoupá s nadmořskou výškou jejich stanoviště, a tak v místech přirozeného výskytu kňuby již tyto houby, co do psychotropního účinku, nabírají sílu drsného psychedelika. Tak mohutný účinek se už do mrňavého kňubího tělíčka prostě nevejde, a kdyby se nějakou cestou neprovalil ven, kňuba by ve spánku prostě musela puknout. Kňubí sen, kterýžto se takto dostane z kňubí mysli ven, má díky tomu jistý stupeň volnosti. Svrchní, pro pozorovatele nejviditelnější části tohoto snu, se tak přizpůsobí momentálním tužbám či snění více či méně bdělého pozorovatele (daydream), zatímco hlubší vrstvy, pevněji spojené s myslí kňuby, se pozorovateli pod onou vnější slupkou snu ztrácejí.


Takže pokud náhodou zahlédnu na klobouku muchomůrky svůdného diblíka či půvabného skřítka, nejspíš tam klidně odpočívá malinká kňuba; a to co vidím, jsou ony svrchní, nevázané části uvolněného snu, kterým jsem uchopen, aniž by kvůli tomu musela ona muchomůrka vstoupit do mne.

Kňubátko, těsně před usnutím
Kňubátko, které už usnulo, a začalo se tak pozorovateli zdát

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Kňuba žije v rodinách, někdy i ve skupinách. Pravidelně si vyhrabává v těsné blízkosti muchomůrek mělké nory, v nichž rodí 2 až 3 mláďata jednou do roka. Ve dne spí na kloboučcích muchomůrek, chráněna svým snem, takže nejčastěji připomíná malou ropušku (proto anglicky "toadstool"), v noci kňuby s kňubátky slídí po okolí, loví drobnější savce, hmyz a obojživelníky, táborníkům pak skupinky kňub s oblibou vykrádají ve stanech a chatkách uskladněné potraviny. Jedna či více kňub přitom intensivně spí, čímžto se spícím táborníkům zdají neuvěřitelně živé, tu rozkošné, tu zase divoké sny. Poté, co kňuby s mrštností jim přirozenou i s lupem zmizí, táborníci se mátožně probouzejí, tupě na sebe zírají, a mají přitom neodbytný pocit, že jsou totální nekňubové.

Kňuba v přirozeném prostředí v údolí Polančice

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pavel Kovář: Josef Velek, Reflex 32/2005

Literatura a odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • I. kňavologický sborník, vydaný u příležitosti II. kňavologického kongresu konaného 19.–21.2.1993 v Brně, Praha, Kňava centrum, 1998, dostupné v knihovně Vysokoškolského katolického hnutí při studentském kostele Nejsv. Salvátora v Praze pod signaturou Fi 0140
  • Lasička v údolí Polančice [1]

Externí příčučky[editovat | editovat zdroj]

Kňáva na českopedii