Velrybloud
| Velrybloud | ||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
| ||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
| ||||||||||||||
| Camaena palustris (L., 1776) |
Velrybloud bažinný (Camaena palustris, ang. whamel, něm. Walfafisch) je velký vodní savec. Jeho název je odvozen od slov velryba (která je jako on velkým vodním savcem) a velbloud (se kterým má společné dva hrby na hřbetě). Poprvé byl zmíněn Christianem Morgensternem v jeho díle Velrybloud čili zátopa.
Velrybloud bažinný je poslední přežívající druh z řádu velrybloudů (Camaenata) a jeho jediné čeledi velrybloudovitých. Druhý známý druh této čeledi, velrybloud jednohrbý (Camaena dromedaria), se považuje za vyhynulý. Velrybloud nemá vývojově nic společného s řádem kytovců; ze vzorků DNA se určilo, že nejbližším žijícím příbuzným velrybloudů jsou poletušky. Velrybloud bažinný je kriticky ohrožený druh.
Popis a morfologie[editovat | editovat zdroj]
Velrybloud bažinný je zavalitě stavěný, dosahuje délky těla až téměř 10 m u samců a okolo 8 m u dospělých samic, a to včetně 1-1,5 m dlouhého ocasu. Mohutné tělo velryblouda je osrstěné, s nápadnými hrby na hřbetě, v nichž má vzduchové komory, které mu spolu s pomalým metabolismem umožňují vydržet pod vodou bez nadechnutí až 2 hodiny. Mezi předními a zadními končetinami má kožovité blány, které mu pomáhají při pohybu ve vodě, ale hlavně v létání. Hlava velryblouda je spíše menší, se silnými hmatovými vousy (podobně jako má sumec), kterými detekuje pohyb vody a případné kořisti. Vzhledem k tomu, že velrybloud byl přímo zpozorován jen několikrát, nejsou informace o jeho morfologii dosud úplné.
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Velrybloud bažinný se vyskytuje v Evropě, kde žije v mokřadech, zvláště ve slepých ramenech řek. V Česku se vyskytuje v jednom ze slepých ramen řeky Moravy u Napajedel, dále v u Třebechovic pod Orebem v mokřadech u Orlice a v řece Blanici ve vlašimském zámeckém parku (zde byl však naposledy zaznamenán v r. 2018). Čeští velrybloudi na zimu obvykle migrují do teplých krajin: přelétávají do jezer nebo do pomalu tekoucích vod dolních toků řek, např. do Rumunska do delty Dunaje. Velrybloudi byli zaznamenáni i v Africe, např. na dolním toku Nilu, jelikož však všechna tato pozorování byla učiněna v zimě, je spíše pravděpodobné, že šlo o evropské velrybloudy, kteří tam přezimovali. Vzhledem ke své plachosti si velrybloud vybírá místa spíše odlehlá.
Způsob života[editovat | editovat zdroj]
Velrybloud bažinný je aktivní především za šera a v noci, kdy někdy vylézá z vody za potravou; den tráví ukryt ve vodě. Je samotář a vykazuje silné teritoriální chování: kromě období páření nesnese přítomnost jiného velryblouda a snadno napadne i živočichy jiných druhů, pokud vniknou na jeho území. Bojuje pak zejména údery svého silného, dlouhého ocasu, a poté, co oběť dostatečně omráčí, stáhne ji pod vodu a utopí. Tímto způsobem si rovněž vylepšuje potravu, viz níže. Takovou příhodu zdokumentoval i Morgenstern.
Má špatný zrak, neboť mu v kalných vodách, kde ho nepotřebuje, zakrněl. Hmatá zejména masitými vousy okolo tlamy.
Velrybloud létá pouze za účelem přesunu na a ze zimoviště. Je poměrně špatný letec, létá ztěžka a pouze v noci, a tak mu přelet na např. 1500 km vzdálené zimoviště trvá okolo 6 týdnů. Započítáme-li i zpáteční cestu, dá se říci, že velrybloud většinu zimního období tráví na cestách. Při létání jeho blány vydávají charakteristický pleskavý zvuk. V posledních letech, kdy jsou nadprůměrně teplé zimy, však mají velrybloudi tendenci přezimovat na svém letním stanovišti.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Velrybloud bažinný je všežravec. Nemá pravděpodobně příliš silné zuby, proto se živí měkkými, rozkládajícími se rostlinnými a živočišnými zbytky, kterých je ve stojatých vodách obvykle dostatek, a drobnými vodními živočichy: larvami hmyzu, malými rybami apod. Nepohrdne však ani čerstvou kořistí: menším savcem nebo ptákem, kteří se jdou např. napít nebo spadnou do vody na jeho území. Takovouto potravu není schopen rovnou pozřít, takže do ní vstříkne šťávu s trávicími enzymy, podobně jako pavouci, a nechá ji pod vodou vystavenu působení mikroorganismů, které také napomůžou jejímu rozkladu. Poté velrybloud její měkké tkáně pozře. Pro tento způsob konzumace potravy se vžil název žralokání.
Zvláště v případě nedostatku potravy velrybloud vylézá za soumraku z vody a hledá mršiny nebo jiné zbytky, které by byl schopen hned pozřít.
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Velrybloudi se páří pouze v zimovištích, v České republice nebylo jejich páření zaznamenáno. Samice rodí jen jedno mládě, a to ve vodě. Vzhledem k extrémní teritorialitě samice přítomnost ani čerstvě narozeného mláděte nesnese a odežene je od sebe, případně je opustí. Velrybloud je tak jediný savec, jehož mláďata nesají mateřské mléko: živí se od narození téměř stejnou stravou jako dospělec.
Interakce s člověkem[editovat | editovat zdroj]
Interakce s člověkem jsou velmi řídké, neboť verybloud je plachý, a ani člověk se obvykle příliš nepřibližuje k mokřadům a jiným místům přirozeného výskytu velrybloudů. Pokud se člověk přece jen k teritoriu veryblouda přiblíží, může to pro něj mít fatální následky: je zaznamenáno přinejmenším jedno usmrcení člověka velrybloudem, a velrybloudi pravděpodobně stojí rovněž za několika neobjasněnými případy utonutí člověka.
Působením člověka v posledních několika desítkách let se však zmenšuje životní prostor velrybloudů, a ti se tak stali kriticky ohroženým druhem: česká populace se odhaduje na několik kusů, evropská na desítky.