Hloupětín

Bydlení v okrajových částech Hloupětína pro vyšší společenské vrstvy

Pro metro jsou místní obyvatelé pohromou

Hloupětín je dnes také jedna čtvť Prahy. Odjakživa se jmenoval Hloupětín, pokud se nejmenoval Hlúpatův dvůr nebo podobně. Na začátku 20. století (údajně roku 1907, což je prvočíslo) byl jeho název úředně změněn na Hloubětín, nicméně úředním aktem z hlupáka hlubokomyslného člověka neuděláte.

Metro

Je zde stanice metra, kde zpočátku krtek nestavěl, protože tam strašilo. Tehdy dostala název Primátora Koukala. V roce 2002 nebyla zahrnuta do experimentu Ministerstva námořnictví s podvodní kolejovou dopravou, tak tam jezdily dvě soupravy z Černého Mostu a zpět, zpravidla jely po obou kolejích vedle sebe a závodily spolu. V Hloupětíně byl pohodlný přestup na tramvaj do centra.

Cestování metrem

Pro hloupětínské je metro exotickou věcí a vzhledem ke své inteligenci se tam chovají poněkud zvláštně. Vedou mezi sebou rozhovory, jenže většinou přes celý vagon a hodně hlasitě. Když si k nim přisedne ožrala smrdící snad přes celou trať, vulgárně se na něj osopí, namísto jeho ignorování. Jsou většinou velice tlustí a sedají si přes celé dvě sedačky a tak zaberou místo třeba dvěma vetchým hubeným stařenkám, které už asi stát nevydrží. Na to místo by se vešly dvě těhotné ženy, kterým by jistě udělalo dobře na chvilku si odpočinout od bolestí zad. Nebo by se sem mohly posadit tři malé děti, které by tím pádem přestaly dělat bordel ve vagonu. Proč si to tlustí hloupětínští neuvědomí?

Další věcí je otevírání dveří čudlíkem. Fascinují domorodci, kteří čudlík mačkají, dokud se dveře neotevřou. Jak to, že Pražáci nepochopili, že když světýlka blikají, budou se dveře ve stanici otevírat. A nepochopili také to, že na přestupních a konečných stanicích, když světla nesvítí vůbec, dveře se otevřou bez jakékoli jejich dopomoci. Oni však do úmoru mačkající tlačítko. Je to velice vtipné.

Hloupětínští doposud nepochopili, že schody v metru bývají pojízdné. A tak schody jakékoli délky vybíhají, nebo sebíhají. Přitom vrážejí do spoluobčanů, kteří (pro ně nepochopitelně) na schodech jen stojí.