Konečné řešení vinohradské otázky

Černý humor je specifický druh humoru a komiky založený na tom, že paradoxně vyvolává smích prostředky, které ve své podstatě vůbec k smíchu nejsou.

„V zóně Vodnáře dále leží Olšanské, Židovské a Vinohradské hřbitovy i krematorium, konec pozemské cesty, která patří k pozemskému životu, aby mohl pokračovat život duchovní“

- Petr Messany

Konečné řešení vinohradské otázky byla dávná touha Pražanů. Teprve ve 20. století se podařilo ji naplnit.

Antivinohradismus v minulosti

Vinohraďáci odedávna byli objektem opovržení, hněvu a zejména závisti všech Pražanů. Díky své píli totiž Pražany vždy předčili v bohatství a ve výstavnosti svého města. Od 14. století se na Vinohradech pěstovalo znamenité víno, což pražští měšťané vlastnící marihuanové plantáže na Smíchově považovali za nekalou konkurenci. Jezuité a svatá inkvizice tvrdili, že na vinohradských vinicích se provádí smilstvo a šíří hereze. Je však nutno podotknout, že při jejich misiích nebyl nikdo upálen ani jinak usmrcen.

Při revoluci v roce 1848 probíhaly protivinohradské pogromy, při nichž se Pražanům podařilo zničit všechny vinice. Vinohradští si zvolili nový druh podnikání: vystavěli činžovní domy a stali se pány domácími. Tím vzrostlo jejich bohatství o to víc a o to víc vzrostla i závist Pražanů.

Připojení Vinohrad

Vinohrady byly rozděleny zdí na 4 sektory

Po první světové válce město Praha kolaborovalo s novým československým režimem tak intenzivně, že anektovali Vinohrady k Praze. Vinohradští občané ztratili svá politická práva.

Komunistický režim po roce 1948 pokračoval v útlaku Vinohradských jako tzv. buržujů. Bylo jim zakázáno jezdit tramvají, nesměli chodit do parků. Obyvatelé museli pracovat 26 hodin denně v dílnách na výrobu součástek pro počítací stroje Elektronika 666.

V roce 1960 byly Vinohrady rozděleny mezi Nové Město, Vršovice, Strašnice a Žižkov, tzv. rozčtvrceny. Jednotlivé sektory byly odděleny zdí, takže mnoho rodin bylo rozděleno. Výstavbou tzv. Severojižní magistrály byly Vinohrady neprůchodně odděleny od města. Nadále byly snižovány příděly potravin. Zoufalá situace dohnala vinohradské roku 1968 k povstání, které krvavě potlačil Milouš Jakeš za pomoci sovětských tanků.

Masový hřbitov obětí Vinohradocaustu

Konečné řešení

Po potlačení nařídil Gustáv Husák, že vinohradskou otázku je třeba vyřešit jednou provždy. Byla zrušena tramvajová trať na Václavském náměstí. V Malešicích byl zřízen vyhlazovací tábor (maskován za spalovnu komunálního odpadu). Události, které se tam děly, vstoupily do dějin jako vinohradocaust.

Emigrace

Několika stům Vinohradských se podařilo z Vinohradského ghetta či dokonce z malešického vyhlazovacího tábora uprchnout do Moravistánu. Útěk byl velmi náročný. Někteří dojeli zavěšeni za podvozky Žabotlamu do Benešova, jiní museli pešky, v noci projít skrz Strašnice, Měcholupy, Hostivař či Hrdlořezy.

Moravané Vinohraďáky přivítali s otevřenou náručí, protože věděli, že pozdvihnou jejich ekonomiku. Někteří emigranti založili v Brně čtvrť Brno-Vinohrady, další zakládali vinice na Jižní Moravě. Vzhledem k tomu, že Moravstánští muslimové nebyli pěstování vína příliš nakloněni (raději pijí zelenou), rozhodla se většina pokračovat dál do Rakouska, na Južné Slovensko, či do Maďarska, kde mohou pěstovat víno bez omezení.

Vinohraďáci v exilu se sdružují v takzvaném Vinohraském landsmanšaftu (VLMŠ), jeho sjezdy se konají každý rok v Brně-Betonovu.

Hodnocení

Navzdory tomu, že Václav Havel přiznal odpovědnost a vinu českého národa za vinohradocaust, tvrdí někteří čeští politici (např. Jiří Paroubek či Václav Klaus), že žádný vinohradocaust nikdy nebyl, a žádné Vinohrady nikdy neexistovaly.

---

„Tak jsme ho šli opět všude hledat a nakonec jsme se ztratili jeden druhému, až nakonec jsem se ocitl v jedné z nočních kaváren na Vinohradech, velmi slušné místnosti, kde jsem pil nějaký likér přímo z láhve. Co jsem potom dělal, na to se nepamatuji, jenom vím, že již zde na komisařství, když mne sem přivedli, hlásili oba páni strážníci raportem, že jsem se opil, choval nemravně, zbil jednu dámu, rozřezal kapesním nožem cizí klobouk, který jsem sňal z věšáku, rozehnal dámskou kapelu, obvinil vrchního číšníka přede všemi z krádeže dvacetikoruny, přerazil mramorovou desku u stolu, kde jsem seděl, a plivl neznámému pánovi u vedlejšího stolu zúmyslně do černé kávy. Víc jsem neudělal, alespoň se nedovedu upamatovat, že bych byl ještě něco provedl. A věřte mně, že jsem takový pořádný, inteligentní člověk, který na nic jiného nemyslí než na svou rodinu. Co tomu všemu říkáte? Já přece nejsem žádný výtržník!“

- Josef Švejk

Koukni taky

• IG Farben
• Holocaust Tycoon
• Lenin