Spojené státy žižkovské

Války gangstérů a pašeráků se nevyhnuly ani Spojeným Státům Žižkovským

"Viděls celé zástupy cestovatelů ze starého světa, přijíždějících zhlédnout jediněčný rozmach nového soustátí, nevyjímaje ani letenské horaly v rázovitých krojích a divoce vzhlížející, opálené rudokožce z Podolí a Bráníka."

„Sychravý podzimní podvečer rozprostíral svá šerá chapadla nad Spojenými státy žižkovskými. Hustá a neproniknutelná mlha, pověstná mlha žižkovská sestupovala ze skalistých úbočí Židovských pecí a ploužila se hýřícími boulevardy i zatuchlými uličkami, dosahujíc až k západní hranici žižkovské republiky, k viaduktu "u Bulhara", kde z ní vyčnívala toliko bronzová, hrdě vztyčená socha žižkovské Svobody, stojící na rozhraní mladé republiky a dohasínající západní civilizace“

- Vlastimil Rada a Jaroslav Žák

„Na Žižkově, v čísle sto dvě, leželi milenci břichem k sobě...“

- sprostonárodní píseň

mapa

Pohled z Žižkovské rozhledny

Hlavami mužů proběhla v tomto okamžiku hotová smršť vzpomínek; celá slavná minulost Spojených států defilovala před jejich zděšenými duševnámi zraky. Zjevil se jim onen nezapomenutelný den, kdy republika žižkovská, jež žila dosud jen v lidových úslovích, stala se skutkem a kdy svérázný a rázný lid žižkovský, svrhnuv potupné jho pražského magistrátu zvedl šíji dosud ujařměnou k obloze a proklamoval svoji neodvislost.

Za neustálého provoláváni revolučních hesel a nadšených zdravic proudily tehda davy žižkovskými ulicemi a opájejíce se mladou svobodou strhávaly nenáviděný znak pražského magistrátu. Na nárožích, balkónech, náměstích, estrádách, lucernách a římsách vyvstávali řečníci, aby náležitě zhodnotili význam dne.

Na žižkovské radnici, před níž se kupily bouřlivé pořvávající davy, zasedala První Revoluční Rada Žižkovská, jež právě kvitovala jásotem návrh stařičkého revolucionáře hostinského Kukarandy, aby na roh „u Bulhara“ byla vztyčena socha Svobody, třímající pochodeň pokroku navzdory prohnilé evropské civilizaci

„Občané!“ ozval se do dosud trvajícího hlaholu průbojný hlas vrchního viktoriánského fandy pana Nebužela, „občané, protestuji proti tomu, abychom my, svobodný lid žižkovský, stavěli sochu Svobody. Jest přece přirozeno, že žižkovský vlastenec chce míti především sochu Breburdy, Mysíka, Prokopa nebo Klapky, či jiného žižkovského velikána, a nikoliv sochu nějaké letenské primadony.“

Pan Nebužel byl sousedy jemně upozorněn na svůj omyl, a toto obveselující intermezzo se pak stalo ozdobou čítanek a revolučních almanachů.

Návrh senátora Kukarandy byl uskutečněn a bronzový kolos se brzy zaskvěl na hranicích nového státu, již z dáli viditelný z palub vlečňáků a elektrik, jako by kynul na pozdrav cestujícím a přistěhovalcům. A brzy po slavnosti odhalení tohoto velkolepého monumentu pan Nebužel, tentokráte již člen žižkovské Dolní sněmovny, zvané sněmovnou pardálů, přišel opět se striktním a opravdu ohromujícím návrhem.

„Občané a mylordi,“ zahovořil rázně z řečniště, „když už máme tu sochu Svobody, je nutné, abychom také zavedli prohibici.“

Ponurá logika, jakož i smělá náplň návrhu vzbudily pravou bouři ve sněmovně. Ozývaly se výkřiky, jako „na tekutý chléb nám nešahejte!“, „nechaj si to, jo!“, „dolů s tím abstinentem!“, „to ste Žižkovák, to ste, bohužel, pěknej Nebužel!“, „ať žije svoboda a pivo!“ apod. situace nabývala pro pana Nebužela hrozivého rázu.

Bělovlasý senátor, nedada se másti, pokračoval hromovým hlasem, zoceleným četnými mistráky: „Občané, jsem Žižkovák, a kdo je víc? Samozřejmě jsem nemínil zákaz piva a kontušovky, alébrž zákaz nápojů škodlivých a nehodných občana dbalého své cti a mužnosti, jako sodovek, limonád, citronád, grenadin, oranžád a podobných svinstev a zhoubných narkotik!“ Projevy nadšeného souhlasu propukly po tomto objasnění senátora Nebužela, a ještě téhož dne byl zákon o prohibici odhlasován a již večer vešel v platnost, uvítán jásotem občanstva. Republikáni počali plnit novou prohibici s takovým zápalem, že do rána byl Zižkov poset střepy Zátkových lahví a obrovské bystřiny sodovky a limonád valily se, šumíce a bublajíce, v pestrobarevných proudech ku Praze.

Blahodárné účinky prohibice se projevily již v nejbližších měsících. Úmrtnost obyvatelstva se zmenšila na směšné minimum, léčebné fondy a nemocenské pokladny se staly pouhou formalitou a statistika zaznamenala neuvěřitelný přírůstek na celkové váze obyvatelstva (ze 7 mil. 034 239 kg na 8 mil. 217 592 kg).

Ale...

Ale i tento obraz šťastné mladé republiky, vyzbrojené tak výborným zákonem, měl své ale. Než nechme mluvit současného kronikáře:

„Odříkaného chleba největší kus,“ praví staré přísloví, a osvědčilo se i na Žižkově. Mnozí domorodci, kteří na limonádu hleděli dosud jen s opovržením, pocítili náhlou touhu svlažit svá vyprahlá hrdla alespoň několika doušky zakázaného nápoje.

Někteří, pokud k tomu měli čas a prostředky, konali nákladné výpravy za hranice Zižkova a hověli své abstinentské vášni u kiosků se sodovkou a limonádami na Václavském náměstí. Také několika mlékařům se podařilo propašovat mezi baňkami s mlékem pár lahví citronovky a v mnohých rodinách si začali tajně vyrábět limonádu s pomocí šumivých bonbónů. Než to vše nestačilo ani zdaleka stále stoupající potřebě.

Brzo se začalo šuškat po Žižkově, že tu i onde dostaneš malinovky, co hrdlo ráčí, ale jen za horentní peníze. Mluvilo se šeptem o tajných brlozích, kde v kouři omamných jedů tekou proudem šumivé vody všech druhů, propašované přes hranice v lahvích od smíchovského ležáku, a kde zasvěcenci, znalí hesla a vládnoucí přiměřenou platební schopností, oddávají se hnusným vodním orgiím, jež k ránu bývají dovršeny poděbradkou a do extase přivádějící šaraticí.

Vševědoucí domovnice vyslovovaly dokonce veřejně jména vážených občanů žižkovských z nejvyšších vrstev kteří prý jsou denními hosty těchto doupat, a mnozí již dokonce úplně propadli démonu limonád.

„Tahleta anekce Židovskejch pecí, navázal pan Tydlitát, to byl vlastně historickej omyl. Těch pár naftovejch pramenů, co se tam eventuálně najdou, nevyváží ani zdaleka oběti, jež nás stálo dobytí této hornaté země.“

• Vlastimil Rada - Jaroslav Žák, Z tajností žižkovského podsvětí

„Důležitou roli v této magii Prahy hraje také žižkovský televizní vysílač. Ten je nedílnou součástí šíření nových myšlenek svobody třetího tisíciletí.“

- Petr Messany

---

Žižkovská píseň práce:

Žižkovská píseň práce