Sprostonárodní divadlo

Z Necyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

„Není malých rolí“

- Harmasan


Budova sprostonárodního divadla.
Zoufalý divak sledující z posledních sil operu "Hubička". Jde o předspánkový stav v hledišti, charakterizovaný tupým čuměním dopředu.
Smutný osud diváka, který 1950 během divadelního představení "Anna proletářka" lehkomyslně usnul a začal hlasitě chrápat.
Typický výraz diváka, který se uprostřed divadelního představení probudil a neví proč. Stalo se tak během hudebního cyklu "Má vlast".


Sprostonárodní divadlo je pojmem čistě sociologicko-futuristickým, jak by řekl politolog Jan Berwid-Buquoy, který žádným sociologem není.

Základní premisy[editovat | editovat zdroj]

Aktuálnost založení, resp. zbudování, tak důležité umělecko-společenské instituce nás tíží již celá staletí. Objektivní badatel (sociolog) si musí totiž bez předsudků položit hypotetickou otázku: Kdo z nás ještě nikdy neusnul při divadelním představení? Politolog by ho měl doplnit (nemusí to být zrovna Berwid-Buquoy, když není po ruce): Za kterého společenského řádu se v divadlech usíná nejčastěji? Z toho je nutné vyvodit deduktivní závěry. Nebo uzavěry? To záleží ad hoc na politickém režimu.

Zdřímnout si v roce 1950 při představení "Anna proletářka" by mohlo znamenat, že se divák asi již nikdy neprobudí. Ideologické zdůvodnění? " Nemaje jiné možnosti, bojuje proti komunismu těmito prostředky! ". Kdo usnul při Zápotockého "Rudé záři nad Kladnem", spal následujících deset let v pankrácké věznici.

Eliminace[editovat | editovat zdroj]

Při zřízení Sprostonárodního divadla se akutní nebezpečí usínavosti snižuje buďto na minimum (1,2% - 1,3%) a nebo se eliminuje vůbec (100% - 140%), přičemž 40% nadhodnoty je konkluzí, že divák nejenže neusnul, ale ještě navíc jásá (např. hromadná striptýzová představení na jevišti, operety obohacené kulisami z nudistických pláží, klasická představení jako "O Horymírovi" přejmenovat na "O Honimírovi" nebo "O Daliborovi z Kozojed" na "O Daliborovi z Hovnojed", s praktickými dobovými ukázkami atd.). Vše záleží na schopnostech, vzdělání a světovém rozhledu úchylného režiséra.

Globalizace[editovat | editovat zdroj]

Výše uvedená problematika se neprojevuje pouze u nás, nýbrž i v takových zemích jako je Království České, Česko-Slovenská republika, Československá republika, Protektorát Čechy a Morava, Československá lidově demokratická republika, Československá socialistická republika, Československá federativní republika, Česká a Slovenská republika, dále Čukotka, Kamčatka, Aljaška a severní Mexiko. Nad tím je třeba se hluboce zamyslet. Ano, v některých z těchto zemí se teprve začínají divadla zřizovat, ale proč nezačít se Sprostonárodním divadlem hned? Je nutné se vyvarovat chyb naší minulosti a radikálně se vyhnout masovému usínání v současném divadelnictví.

Konsekvence a základní druhy usínavosti[editovat | editovat zdroj]

Sociologický pojem Sprostonárodní divadlo je českého původu a jde de facto o parafrází rozšířené metafory "Národní divadlo". Objevitelem pojmu je známý futurolog Ervín Pospíšil. Jak jistě všichni vědí, jedná se o pravnuka legendárního Járy Cimrmana ze strany nevlastní prababičky. Ervín-Jaroslav Pospíšil-Cimrman vycházel při koncipování pojmu Sprostonárodní divadlo, se svým asistentem Ins. Jiřím Kopeckým (Ins. = zkratka akademického titulu "instalatér") ze skutečnosti, že Národní divadlo drží absolutní rekord v usínavosti, dokonce nikoli ojediněle přecházející i v chrápavost.

Příčinou této negativní tendence jsou s největší pravděpodobností opery. Naprostá většina v divadlech praktikovaných operních představení, způsobuje časté klížení očních víček, doprovázené těžko konrolovatelnou únavu, která by mohla v extrémních případech vyvrcholit hlubokým spánkem. Biletáří řeší problém vyvedením oběti z prostor hlediště směrem k šatně. Po ukončení nutných formalit se divák ocitá v polospánku na ulici.

Usínavost vertikální[editovat | editovat zdroj]

Jde o nejčastější druh usínavosti v divadlech. Začíná tupým čuměním dopředu. Posléze dochází k padání hlavy směrem dolů k podlaze, kde se brada začíná dotýkat hrudní kosti. Víčka jsou prozatím zavřena pouze ze 46% - 48%. Přechod ke spánku může být eliminován např. náhlým výkřikem z jeviště: "Ani za nic bych nedal svojí Mařenku!" Oběť prudce přichází k sobě a nachází se v polohypnóze definované lidovým folklórem pojmem "sedím tady jako blbec". Výše popsaný stav lze pravidelně pozorovat hlavně u oper "Hubička", "Prodaná nevěsta" a "Don Carlos".

Ervín Pospíšilovo a Ins. Kopeckého Sprostonárodní divadlo by mělo vyvolat tendenci naprosto opačnou. Podle politologa Berwida-Buquoye je nutná revize všech scén. Proč zůstávat pouze u "Hubičky" a nedotáhnout to až do šťastného konce? Diváká nezajímá ani tak "Hubička", jako to, co přijde po ní. "Prodaná nevěsta" oblečená! Co je to za anachronismus? "Prodejné nevěstky" se zásadně před svými zákazníky svlékají do naha. Můžou u toho i zpívat, to nikomu nevadí. Don Carlos je erotomanem tak jako tak. Proč to na jevišti zapírat? Sem tam nějaká ta soulož v každém aktu způsobí výbuchy radosti. Vertikální usínavost nemá nejmenší šanci se dostavit.

Usínavost v záklonu[editovat | editovat zdroj]

Je v divadelních hledištích poměrně vzácná, ale o to intezivnější. Přepadá oběť v době, kdy je opřena o opěradlo divadelního křesla. Záklon hlavy vyvolá spadnutí brady a maximální otevření dutiny ústní. Přichází pro divadelní inscenaci kritický stav. Nazývá se "hlasité chrápání". Ti, co si ať z jakéhokoliv důvodu zatím nemohli zdřímnout se začínají náramně bavit. Ti, co již usnuli v polohách vertikálních se následkem hlasitého chrápání probouzejí a přidávají se k těm, co jsou z posledních sil ještě vzhůru. V hledišti vládne veselí a upřímná radost. Herci nevědí, co mají dělat, přestanou zpívat a čekají na zásah biletářů. Ty uvedou scenérii do původního stavu. Nuda může pokračovat...

Epilog[editovat | editovat zdroj]

Balet v Národním.

Národní divadla, operní scény a jiná teátrální klasická zařízení se nemohou uživit. Jedinou cestou jak zvýšit obrat, presentovat plná hlediště a nepřehlednou řadu repríz je rychlý přechod ke sprostonárodnímu divadelnictví.

Opery jako "Hubička", "Prodaná nevěsta", "Libuše", "Dalibor" (Proč neukázat zpívajícího Dalibora jak mu při mučení drtí varlata a do konečníku mu zavádějí rozpálenou tyč? Všichni víme, že to bylo za středověku běžné. Proč se tedy nechávat obalamutit?), "Don Carlos", "Don Giovanni", "Carmen" a další presentovat publiku bez divokých erotických scén je podvodem na divákovi. Ten se proti tomu demonstrativně brání, nemaje jinou možnost, hlubokým spánkem během představení.

Google uncyc.jpg Sprostonárodní divadlo na googleTohle je nejlepší článek na téma „Sprostonárodní divadlo“ na celým internetu.