Umění
Umění je obor lidské činnosti, který slouží zejména k povznesení mysli člověka, rozšíření jeho smyslu pro krásno a vznešeno. Umění vytváří umělci, ať již malíři, sochaři, hudebníci, filmaři a další. Umělec je zvláštní tvor, rozeberme si to dále. Umělcovu tvorbu pak kromě uměnímilovného publika posuzuje kritik, jeho charakteristika rovněž stojí za pozornost.
Umělec[editovat | editovat zdroj]
Řeklo by se, že umělec je člověk jako každý jiný. Omyl. Umělec je velmi zvláštní druh člověka. K charakteristice správného umělce patří dlouhý vlas, případně vous, rozevlátý nedbalý oděv, zasněný pohled upřený kamsi do ztracena (do blba) a roztěkanost. Správný umělec také velkoryse přehlíží strasti života, nad přízemní starosti je povznesen, je nevázaných mravů. Spotřeba alkoholu je u umělce značná, alkohol slouží zhusta jako inspirace ke vzniku jeho nejlepších děl, drogy v případě, že alkohol nepostačil.
Umělcova duše prahne po uznání, uznání je pro umělce nezbytností, vůbec nezáleží na tom, kdo chválí. Běda však tomu, kdo nechválí a vrhá kal na jeho čisté a vznešené umění, z toho se stává umělcův úhlavní nepřítel. Nepříznivý ohlas na jeho tvorbu umělce sráží z tvůrčích výšin, uvrhuje jeho duši do nejčernějšího smutku a rapidně zvyšuje umělcovu spotřebu alkoholu. To vše je zapříčiněno jemnou a čistou umělcovou duší, kdy on přichází k lidem se srdcem na dlani. Každý umělec se považuje za Mistra, zatím co ostatní z oboru mu nesahají ani po kotníky, jsou to obyčejní břídilové.
Kritik[editovat | editovat zdroj]
Kritik patří k umění tak, jako světlo ke dni. Kritik, např. Ferenz Nýdberg (Clement Greenberg), cítí nutkání, přímo morální povinnost sdělit tupému, nevzdělanému publiku svůj názor na konkrétní umělecké dílo. Kritikem se zhusta stává jinými kritiky zneuznaný umělec. Kritik je ve svých soudech neúprosný, nelíbí-li se mu něco, bývá velmi důsledný. Jinak je to povolání nad jiné pohodlné, zachce se mu, pochválí, zachce se mu, ztrhá. Umělci pak bývá buď vynášen (chválí-li) nebo zatracován (ztrhá-li). Obecná zkušenost pak praví, že chválí-li kritika něco, bývá to publikem zhanobeno, naopak vyplatí se dílo zhlédnout je-li ztrháno a zhanobeno, tedy, že názory kritiky a publika se zpravidla diametrálně odlišují. Kritik se považuje nad jiné povolaný soudit, neboť dle jeho názoru jsou ostatní nevzdělaní tupci, kteří ničemu nerozumí a je tedy třeba jim osvětlit cestu k poznání jediného pravého umění.
Publikum[editovat | editovat zdroj]
Publikum bývá různé, někomu se něco líbí, jinému ne, konečně každý má svůj vkus. Je pravdou, že publikum je nutno vést, ale jak se říká, všeho s mírou. Zvláštní odrůdou publika je pak snob. Snob je člověk neurčitého povolání, lze jej však spatřit na jakékoliv umělecké produkci, kde se skutečně producíruje, pronáší hlubokomyslné výroky typu: "Jak silné, hluboké, zvláštní atd." Přitom umění ve skutečnosti za mák nerozumí, ale považuje se za znalce. Snob stejně jako umělec potřebuje ke své činnosti alkohol. Stýká se s umělci, podkuřuje jim, pomlouvá jiné umělce, hanobí nepříznivé kritiky, v zásadě je balzámem na křehkou umělcovu duši.
Druhy umění[editovat | editovat zdroj]
- Architektonické umění (Gustave Eiffel)
- Literární umění (Robinson Crusoe)
- Výtvarné umění (Vincent van Gogh)
- Lidové umění (Tomáš Jedno)
- Umění loupit (Fernando de la Kalousek)
- Umění milovat (Don Juan)
- Umění porozumění (třeba doplnit)
Závěr[editovat | editovat zdroj]
Co říci závěrem? Umění je jistě pěkná a potřebná věc, člověka dokáže mnohdy skutečně povznést, má v lidské společnosti svoje místo. U většiny lidí však nepatří k jejich prioritám. Na umění musí mít člověk náladu, k uměleckým prožitkům však nelze nikoho nutit. To by se totiž mohl začít nudit.
|
Tento článek se tematicky překrývá s článkem Moderní umění. To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit. |