Alfons Ignác Odúpek
Alfons Ignác Odúpek se narodil roku 1872 do rodiny brusiče dělových koulí v Hlubočkách nedaleko Olomouce. Již od útlého dětství projevoval mimořádný výtvarný talent, který mu vynesl stipendium na vídeňské Akademii výtvarných umění. Tam se zdokonalil v realistické malbě, zejména díky českým pedagogům, kteří na akademii působili – Mistru Davidu ze Suchého (tehdy se obec ještě jmenovala jinak, ale původní název jsme raději nechali jen pro zvědavce, kteří umí googlovat), jenž jej naučil precizní práci se světlem, Anně Antonii Dvořákové, mistryni jemné portrétní kresby, a pozdějšímu blízkému příteli panu Tomášovi, jenž se stal nejen jeho rádcem v malířských technikách, ale i hlavním dodavatelem kvalitních barev a pláten z Vídně.
V roce 1917 přišel Odúpek v důsledku válečného zranění u srbského Somboru o možnost pohybu dolními končetinami, které mu byly právě v Olomouci následně amputovány. Po dlouhé rekonvalescenci se usadil v areálu olomoucké Zemské veřejné nemocnice (dnešní Fakultní nemocnice Olomouc), neboť bez nohou dál nedokázal své tělo přemístit. Zde mu ale také mu byla trvale k dispozici místnost a ateliér v přízemí staré prádelny.
Kvůli omezené mobilitě se tak jeho svět zúžil na nemocniční dvory, chodby a zahrady – a právě z těchto míst vytvořil své nejznámější obrazy. Kolečkové křeslo z ohýbaného dřeva značky Thonet mu bylo nemocnicí zdarma propůjčováno k výjezdům za tvorbou. Na jediné dochované fotografii je zachycen při skicování vykládky pacienta ze sanitky. Zraku pozorného čtenáře neunikne, že na ní jsou vidět mistrovy spodní končetiny. Jedná se však o kamufláž. Podle vzpomínek blízkých nechtěl mistr svým vzezřením děsit kolemjdoucí, kteří mu chodili koukat přes rameno, hlavně děti z toho mívaly nepříjemné záchvaty. Proto si vždy přišpendlil kalhoty k vestě a do nohavic nacpal stočená malířská plátna, na která potom maloval.
Ve volných chvílích a za nepříznivého počasí maloval mistr portréty svých blízkých, kteří zavítali do jeho ateliéru. Vznikla tak série žertovných historizujících pláten, kdy vzpomínal na své rané období, kdy přemalovával portréty spisovatelů a panovníků. Podařilo se mu tak nejedno neskutečné dílo, které bylo přesahem mistrovy fantazie za hranice brutálního realismu, který mu byl jinak tolik blízký. Propracovanost těchto děl je odlišná od "momentek" s nemocniční tematikou. U této práce nebylo kam spěchat. Z této série se dochoval v originále jeden kus - obraz knížete Freyslava Tomáše z Doloplaz. Konkrétně tento obraz maloval mistr s přestávkami skoro 130 let. Model se takřka nezměnil, neboť mistr si vzpomněl vždy cca po 25 letech a to už za sebe vždy poslal pán z Doloplaz svého syna, vnuka a potom pravnuka...
Jeho duch sleduje a zachycuje momenty z dění v nemocnici nejspíš dodnes, alespoň tak to připadá zaměstnancům tohoto zařízení, neboť výtvory s nezaměnitelným mistrovým "rukopisem" se objevují i s tematikou aktuálních stavebních úprav areálu.
Zajímavosti o tvorbě[editovat | editovat zdroj]
Za nejslavnější mistrovo dílo bylo považováno sugestivní zachycení tramvajového provozu u brány Zemské nemocnice na sklonku čtyřicátých let 20. století. Z informací podložených agenturou JPP víme, že tehdy došlo k rozsáhlé nehodě trafostanice, která poháněla vozy tramvají tehdy čerstvě znárodněného dopravního podniku města Olomouce a tramvaje tak mistrovi dokázaly nehybně pózovat několik dní, než se stačil bystře na místo dopravit.
Originál tohoto obrazu visí v nereprezentatvivnější zasedací místnosti nejmenované budovy nemocnice. Před několika lety se skupina přátel a pamětníků dohodla na uspořádání veřejné sbírky, ze které by se nechala vyhotovit mistrovi na tuto budovu pamětní deska s bustou, ale nakonec se prostředky použily na umoření alimentačních dluhů pro mimořádně talentované mladé kreslíře pocházející ze srbského Somboru.
Zmínky o mistrovi v tisku[editovat | editovat zdroj]
Nový obraz Alfonse Ignáce Odúpka: Tichá strážkyně zdraví a života[editovat | editovat zdroj]
Ve foyer městského zdravotnického spolku se od včerejška skví nové dílo našeho známého malíře Alfonse Ignáce Odúpka, nazvané Strážkyně veřejného zdraví.
Plátno zachycuje interiér úzké místnosti, osvětlené pouze stolní lampou, jejíž kužel světla dopadá na stůl s telefonní ústřednou a mapami města. U přístroje sedí žena ve tmavomodré blůze, soustředěně naslouchající hlasu z druhého konce drátu. Jedna ruka svírá sluchátko, druhá již zapisuje údaje na papír. Za jejími zády se na zdi třpytí mosazný rámeček s hodinami, jejichž ručičky ukazují půl třetí ráno. Odúpek, věrný svému smyslu pro realismus, dokázal z prostého námětu vytvořit téměř hrdinskou scénu. Divák cítí napětí okamžiku, kdy je třeba jednat rychle, a zároveň vnímá klidnou rozhodnost ženy, která je neviditelným článkem v řetězci záchrany životů.
Odúpek, věrný svému smyslu pro realismus, dokázal z prostého námětu vytvořit téměř hrdinskou scénu. Divák cítí napětí okamžiku, kdy je třeba jednat rychle, a zároveň vnímá klidnou rozhodnost ženy, která je neviditelným článkem v řetězci záchrany životů.
Podle slov předsedy spolku vznikl obraz na základě skutečné návštěvy mistra Odúpka na dispečinku, kdy prý několik hodin pozoroval práci službu konající operátorky a zachytil každý detail – od záhybů její sukně po lesk kovových přepínačů.
Výstava, kde lze dílo spatřit, potrvá do konce února. A každý, kdo si přeje nahlédnout do neokázalého hrdinství všedního dne, by si neměl tuto příležitost nechat ujít.
(Hlasatel olomouckého orloje, 9. úmor 1929)
Neobyčejný obraz mistra Odúpka: Malé nádraží před nemocnicí[editovat | editovat zdroj]
Včerejší odpoledne otevřela malá výstavní síň městské radnice dveře milovníkům výtvarného umění, aby jim představila nejnovější dílo akademického malíře Alfonse Ignáce Odúpka. Obraz, jenž nese prostý, avšak výstižný název Provoz tramvají u staré vrátnice, vzbudil v řadách přítomných neobyčejnou pozornost.
Mistr Odúpek, jehož životní osud jej již před lety připoutal k areálu naší Zemské veřejné nemocnice, opět prokázal, že i omezený prostor lze v rukou umělce proměniti v nekonečné zdroje inspirace. Tentokrát zachytil nečekaný okamžik – výpadek elektrického proudu, který způsobil, že dvě městské tramvaje zůstaly stát přímo před nemocniční vrátnicí. Z plátna vane zvláštní klid; stojící vozy jako by se staly němými svědky ruchu, jenž se odehrává kolem: nemocniční poslíček nese balík léků, dvě sestry se zdržují v hovoru, a za okny vozu lze zahlédnout unavené tváře cestujících. Všemu vévodí přesná práce se světlem, která připomíná nejlepší vídeňskou školu.
Z plátna vane zvláštní klid; stojící vozy jako by se staly němými svědky ruchu, jenž se odehrává kolem: nemocniční poslíček nese balík léků, dvě sestry se zdržují v hovoru, a za okny vozu lze zahlédnout unavené tváře cestujících. Všemu vévodí přesná práce se světlem, která připomíná nejlepší vídeňskou školu.
Nelze nepoznamenati, že Odúpek vnáší do svých obrazů jakousi tichou poezii běžného dne – poezii, kterou mnozí z nás v spěchu nevnímají. A právě proto jeho práce zůstávají v paměti. Výstava potrvá do neděle a milovníkům umění lze jen doporučiti, aby si toto dílo nenechali ujíti.
Výstava potrvá do neděle a milovníkům umění lze jen doporučiti, aby si toto dílo nenechali ujíti.
(ODUP - Olomoucký Denní ÚPrk, 6. prasinec 1947)
