Bakelit
„Bakelit? To je kurvaže rasistická nadávka!!!“
- Kontemporární progresivista
Jenomže bakelit rozhodně nadávkou není, i když si to leckerý blbeček může ve svém svatém nadšení myslet.
Bakelit je jedna z těch prehistorických umělých hmot, která je běžně používaná do dnešních dob. Ovšem už jen málokdy to bývá ten pravý a jedinečný Bakelit; ony totiž Bakelite™ a Bakelit™ jsou ochranné značky německé společnosti Bakelite AG, ale samotný název „bakelit“ velmi rychle zdomácněl v hovorové řeči, dokonce i jako označení víceméně všech umělých hmot.
Prvý bakelit, který vlastně ještě bakelitem nebyl, připravil v roce 1907 belgický chemik Leo Hendrik Baekeland a uvedl jej jako vůbec první masivně vyráběnou umělou hmotu. Do praxe tak dovedl předchozí výzkumy německého chemika Hermanna Staudingera, který položil teoretické základy makromolekulární chemie.
Jak to ale začalo?[editovat | editovat zdroj]
Belgičan Leo Baekeland byl velký experimentátor, který by dnes mohl být držitelem titulu Mladý hodný chemik. Stejně tak mohl být držitelem medaile Strýce Františka[1], protože se mu dokonale zdařilo naplnit jeho zásadu: Produkt, vyrobený z bezcenného svinstva nepatrnými výrobními náklady, ale výsledek: skvost!
Leo Baekeland v letech 1907–1909 experimentoval s fenolem a formaldehydem. Objevil během dramaticky vyhlížejícího experimentu, že tyto dvě kapaliny při zvýšené teplotě navzájem velice ochotně exotermicky (tedy za dalšího vydatného vývinu tepla) reagují za vzniku tuhého kondenzátu, co vypadal jako pryskyřice. Po oddestilování při reakci vzniklé vody mu zůstala jen měkká smrdutá hmota, která se dala všelijak lisovat do zajímavých tvarů. Když se to ochladilo a nechalo vytvrdnout, vznikl úplně nový, pevný materiál, odolný vůči teplu a kyselinám. Prostě skvost.
Bakelit je tedy, prostým lidovým jazykem řečeno, fenol-formaldehydový polykondenzát (pryskyřice, leč nikoliv smůla).
Baekeland podnikatelem[editovat | editovat zdroj]
Baekeland si brzy uvědomil možnosti, které ta nově vynalezená hmota nabízí či přímo skýtá, hrdě jí po sobě pojmenoval Bakelit, a 25. května 1910 založil v Německu společně s výrobcem patlavého dehtu J. Rütgersem společnost Bakelite GmbH, a to přímo v jeho térem páchnoucí fabrice ve městě Erkner, kousek od Berlína. V té době byl fenol a dehet jen nežádoucím odpadem při zplynování kamenného uhlí (tedy ono bezcenné svinstvo) a firma Bakelite jej mohla jako levnou a hojně dostupnou surovinu začít nejen ve velké míře využívat k výrobě své umělé hmoty - bakelitu, ale poskytovat na svůj Bakelit licence i mnohým dalším podnikatelům.
Bakelit se ve světě rozšířil velmi rychle – už v 30. letech 20. století jen v Německu existovalo více než 100 výrobců předmětů z bakelitu a zbytek Evropy nezůstával pozadu. Licenčně nelicenčně, vyráběl ho kdekdo na celém světě. Pozadu nezůstala ani Amerika - a tamní bakelit, tedy po amerikánsku „Phenolic Resin“, se dodnes skrývá v názvu firem, které s ním začínaly (Amphenol).
Trabant[editovat | editovat zdroj]
Bakelit patří do skupiny takzvaných termosetů; na rozdíl od termoplastů (např. PVC, celuloid) teplem neměkne, a tak ho není možné po vytvrzení opětovným zahřátím tvarovat. Čistá fenol-formaldehydová bakelitová pryskyřice má barvu od světlehnědoé až téměř černou a na světle postupně tmavne. Jako pryskyřice se používá coby impregnace proti vlhkosti v elektrotechnice (například transformátorů) nebo isolačních desek (pertinax či texgumoid). „Bakelizované dřevo“ se pak vynikajícím způsobem uplatnilo v leteckém průmyslu („letecká překližka“).
Ale ze všeho nejlíp se tahle pryskyřice uplatní při výrobě tvrzeného papíru. A to natolik, že se z papíru, pazdeří, odpadních textilních vláken a kdečeho dalšího (ono "bezcenné svinstvo") a po důkladném nasáknutí těchto podivností fenolickou pryskyřicí, dá vylisovat úplně celá karoserie automobilu. (Sem vložit poplk o Trabantech)
Hadrobakelit[editovat | editovat zdroj]
Samotná fenol-formaldehydová pryskyřice je poměrně křehká. Při lisování výrobků z bakelitu se tak do lisovací hmoty či přímo do lisovacích forem obvykle přidávají různé příměsi. Typické jsou tu například skříňky polních telefonů, kdy je nejvýstižnější označení vzniklého materiálu jako hadrobakelit. Plnivem bakelitu ovšem může být všelicos, kromě dřevěných pilin třeba i jemně drcený mramor nebo jiná kamenná moučka. Tak mimo jiné vznikaly ony úžasné přední masky radiových přijimačů let třicátých (dvacátého století). Bakelit měl v minulosti velmi široké použití; různé přístroje od telefonů až po rádia, ozdobné předměty, bižuterie, kancelářské potřeby a elektroinstalační materiál vůbec. Tento historický materiál se používá dodnes; ovšem někdejší laciné a opovrhované předměty z bakelitu jsou teď pro svůj retro vzhled a historický význam hodně vyhledávanými a vysoce ceněnými sběratelskými předměty.
Vrtání se v bakeliťácích[editovat | editovat zdroj]
Povrch bakelitových výrobků nebývá zrcadlově lesklý; během vytvrzování jeho povrch získá typickou, jemně nepravidelně zvlněnou strukturu. Vlivem povětrnosti povrch bakelitových předmětů matní a zvětrává, začne mít sklon k praskání. A lepit bakelit, tak, aby to nebylo navenek poznat, to umí jen velice zkušený lepič (Le Pitch). Železné šroubky mají tendenci v bakelitu „zarůst“ a je pak třeba velké trpělivosti k jejich uvolnění. Mnohdy se to přes veškerou snahu nepodaří; je pak třeba zbytek šroubku odvrtat zubařským způsobem a vykotlanou díru zatmelit. Pokusíme li se umýt starý bakelit teplou vodou (třeba skříňku bakelitového rádia se sběrného dvora), povrch se „vymyje“, ztratí lesk a zešedne. Napravit to lze impregnací oleji (lněný) či leštivými vosky, ale málokdy se podaří obnovit onu nenapodobitelnou „bakelitovitost“ originálního povrchu. Ale dá se tím zachránit hodně.
Takže než nějaký ten bakelitový křáp křápnete, zkuste ho nabídnout sběratelům; můžete za něj nečekaně získat přímo nekřesťanské (muslimské, buddhistické, židovské, pastafariánské...) prachy.
Čuchometrie[editovat | editovat zdroj]
Čuchometrie je specifický, vysoce vědecký kvalitativně analytický obor. Namísto složitých a zdlouhavých laboratorních analýz dotyčný předmět uchopíte, trochu promnete a ošaháte, tu věc i ruce své očucháte a vyřknete verdikt; verdikt namnoze jednoznačnější, přesnějčí a každopádně rychlejší, než by byl výsledek výzkumu laboratorního.
Čuchometrické vlastnosti bakelitu jsou tedy tyto: Bakelit snadno odlišíme od jiných materiálů podle typické nezaměnitelné fenolické vůně; ta obzvláště vynikne při jeho obrábění. Prostě začne to smrdět jak někde v nemocnici.