Organologie

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Organologie je věda, zabývající se nejen varhanami (z lat. organum = varhany), ale i jinými nástroji, fungujícími na principu proudění vzduchu a ovládaných klávesami.

Úvod[edit | edit source]

Nedílná součást vědění

Organologie se dále dělí podle toho, co zkoumá:

  1. teoretická se zabývá konstrukcí a historií
  2. aplikovaná otázkami, jak hru na nástroj učinit co nejefektivnější
  3. komparativní tím, jak jsou na tom v zahraničí (Francie, Země kojenců, Jů-es-ej)
  4. experimentální různými pokusy, a to jak svými, tak minulými - např. myšlenky abbé Voglera.
  5. speciální tím co nepatří ani do jedné z výše uvedených škatulek. Patří sem výklady o jiných aerofonech - flašinet, harmonium, klávesový akordeon, částečně Hammondovy varhany a cembalo (taky mají rejstříky). Zároveň sem patří vědomosti o koncertních a cvičných nástrojích, tvorbě dispozic,...

Organolog[edit | edit source]

Časté místo výskytu organologa - teoretika

Vědec zabývající se tímto oborem se nazývá organolog, případně instrumentolog-organolog.

Vzdělávání organologů je náročné hlavně svou nedostupností, a záhy složitým uplatněním na trhu práce. Tradiční cesta je ta, že zájemce absolvuje bakchalářské studium v oboru hra na varhany, a následně magisterské v oboru muzikologie, nebo obě části v oboru muzikologie. Tím získá dostatečný základ, který si pak vlastním přičiněním ve formě studia literatury rozšíří do určitých mezí. Nebo může pokračovat postgraduálním studiem v oboru muzikologie, což má tu výhodu, že se může uplatnit v akademickém prostředí.

Diecézní organolog[edit | edit source]

Diecézní organolog je pracovník při (arci-)biskupském ordinariátu (též kurii), zodpovědný za stav kostelních varhan v diecézi.

V Čechistánu ani v Moravistánu není pro pozici diecézního organologa požadováno žádné vzdělání (tedy ani v oboru).

Vzdělávání varhaníků[edit | edit source]

Pro řádné zastávání služby varhanické nestačí chodit pár let do 'lidušky" a tam se naučit noty. To by obstál jen v tom kostele, do kterého jinak chodí. Jakmile by přišel někam na návštěvu, byl by v prdeli.

Tuto knihu musí uchazeč znát jako boty

Řádné vzdělání varhaníků musí trvat nejméně 2 roky, během kterých musí uchazeč perfektně ovládat

  1. dějiny varhan, popis a konstrukci varhan a terminologii rejstříků (teoretická organologie),
  2. literaturu, kterou bude potřebovat včetně toho, kdy a jak ji má hrát (aplikovaná organologie),
  3. některý světový jazyk (žabožroutský, kojenecký, americký) alespoň tolik, aby věděl v jakých státech se jím hovoří (komparativní organologie),
  4. vědění, že některé nápady sice zní dobře, ale nebudou fungovat (experimentální organologie),
  5. závazná pravidla, kterými je vázán (speciální organologie).

Závěrečná zkouška[edit | edit source]

Koná se komisně za přítomnosti zkušeného varhaníka s příslušnou kvalifikací v jazyce českém. Může být konána i v jiných jazycích (přičemž se však hantec nepovažuje za jazyk). Uchazeč, již dostatečný vycepovaný (tlustými odbornými knihami, nikoliv cepem) musí odehrát mši dle vysokých (i pro zkušené varhaníky přímo nepřekonatelně vysokých) žabožroutských ceremoniálních pravidel. Pokud něco nepokazí a zahraje všechny věci správným způsobem ve správnou chvíli, je mu po dohrání závěrečné improvizace předáno slavnostní potvrzení podepsané zkoušejícím a tím knězem, který dotyčnou mši sloužil.

Potvrzení je mu vydáno v "košilce" (jako jiná lejstra), aby bylo uchráněno následků oslav. Zkouška varhanická není sice jako bakchalářská spojena s udělením titulu, ale protože je podstatně těžší (tak těžká, že se ještě nikdo nenašel, kdo by ji podstoupil), lze předpokládat, že absence alkoholu při zkoušce bude bohatě vyměněna za konzumaci následnou. Je vydáváno v tom jazyce, ve kterém se konala zkouška. Konání zkoušky je zpoplatněno obdobně jako u zkoušky bakchalářské.