Pepa Vopička
Giuseppe Alessandro Vopiczka Sicilský II, spíše známý jako Pepa Vopička (14. února 1855 Království obojí Sicílie – 17. listopadu 1945?) byl český spisovatel, pedagog, knihovník, lektor, lékař, šlechtic a filantrop sicilsko-českého původu.
Život[editovat | editovat zdroj]
Dětství a dospívání[editovat | editovat zdroj]
Pepa Vopička se narodil 14. února 1855 na Sicílii, která tehdy byla samostatným královstvím. Konkétní město jeho narození není známé. Jeho otec byl Giuseppe Alessandro Vopiczka Sicilský I, vysoký sicilský šlechtic dobrých mravů a širokých rozhledů. Pozici matky si na starost vzala česká princezna Magdaléna Marta Dobromila Habsburská, které se mnohdy přezdívalo „princezna sicilských srdcí“ a šlo pravděpodobně o první feministku na tomto prosluněném středomořském ostrově.
Pepa Vopička byl již od dětství velmi inteligentní a nadaný člověk, a proto dokázal vystudovat tři střední školy současně. Přes dospívání se navíc dokázal (vedle mateřské znalosti italštiny a češtiny) naučit čtyři jazyky na úrovni rodilého mluvčího – angličtinu, francouzštinu, němčinu a nizozemštinu, dva na střednědobré úrovni – španělštinu a skotskou gaelštinu a haitskou kreolštnu na pasivní úrovni. Je taktéž autorem svého vlastního jazyku, s vlastní gramatikou a písmem známého jako vopičtina.
Vopičtina je však jazyk bez oficiálního regulátora a jeho aktivní užívání prakticky neexistuje. Taktéž má poměrně chudou slovní zásobu, což je k údivu vzhledem k tomu, jak moc byl Pepa Vopička inteligentní. Pepa Vopička se nechal slyšet, že slabá slovní zásoba je jeho uměleckým razítkem, ale podle zlých jazyků tento jazyk stvořil v podnapilém stavu a aby nebyl zahanben, považoval svůj jazyk za promyšlený a předem cílený krok.
Studium vysoké školy a první pracovní přiležitost[editovat | editovat zdroj]
Po maturitě Pepa Vopička uvažoval o založení vlastního náboženství, protože si v té době připadal jako nový spasitel Země, avšak od plánu sešlo, když mu matka pohrozila povinnými návštěvami křesťanských sezení. Rozhodl se tedy, že začne navštěvovat vysokou školu a započal studií hned dvou oborů – informačních studií a knihovnictví a všeobecného lékařství.
Po obdržení červených diplomů z obou studií začal pracovat v Národní lékařské knihovně Italského království, kterou pomáhal spoluzakládat a stal se jejím druhým ředitelem po záhadném úmrtí jeho předchůdce.
Přestěhování se do Prahy[editovat | editovat zdroj]
Když Pepa Vopička v roce 1920 dostal nabídku na kariéru ve Veřejné a universitní knihovně v pražském Klementinu, rozhodl se ji, bez promýšlení, přijmout. Podle svých slov se „chtěl podílet na rozšiřování vědění v zemi, ze kterého pocházelo jeho drahá matka“. Postava Pepy Vopičky je pro knihovnictví v Čechách naprosto klíčová, byl to on, kdo se jako první rozhodl vytvořit národní bibliografii a taktéž vymyslel Vopičkovo desetinné třídění (Dewey se později inspiroval právě Pepou Vopičkou). Před zmizením měl prý i dokončovat manuál pro katalogizaci s názvem VORDA (Vopička’s Resource Description and Access), originál se však nikdy nenašel.
Druhá republika, Protektorát a konec války[editovat | editovat zdroj]
Pepa Vopička se nikdy v politice neangažoval, ale rád se chlubli tím, že je nadšeným voličem Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské. Po konci první republiky a začátku soumraku demokracie v Československu psal protiválečné pamflety a tvořil ve svém bytě na pražských Vinohradech konzervační fond demokratické literatury. Právě díky Pepovi Vopičkovi máme dochovaná díla Karla a Josefa Čapkových, Ferdinanda Peroutky nebo Tomáše G. Masaryka.
Pepa Vopička nesl konec Československa a začátek Protektorátu Čechy a Morava velmi těžce a odmítal se smířit s podrobením Čechů. Aktivně pomáhal odboji a v roce 1943 měl být dokonce 2× vyslýchán na gestapu. Pepa Vopička ale nikdy nevyzradil něco, co by mohlo ohrozit, byť jediného, člověka.
Ke konci války Pepa Vopička neustával ve spolupráci s odbojem a měl být dokonce prvním Čechem, který vítal Rudou armádu při osvobozování.
Záhadné zmizení[editovat | editovat zdroj]
Dne 17. listopadu 1945 byl Pepa Vopička naposledy spatřen Zdeňkem Václavem Tobolkou, který ho navštěvoval na pražských Vinohradech za účelem vzdělávání se v knihovnictví. Pepa Vopička měl být, podle svěděctví Tobolky, myšlenkami mimo a mluvil něco o „nástupu rudých v budoucích letech, městu berlínském rozděleném a státu vietnamském, rudými, podrobeném“.
O pár let později měl být údajně nalezen dopis s iniciály PV a větou „až bude českým knihovnám nejhůře, objevíte mě. Do té doby se řiďte pokyny zrzavé ženy, jež vědomostmi knihovnickými oplývá, neboť ta se v pravou chvíli dozví, že jest vyvolená a kde mě má nalézt“. Dopis měla zabavit Státní bezpečnost a na příkaz samotného Klementa Gottwalda spálit.