Diskuse:Kokot: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
bez shrnutí editace
m (Kirkburn přesunul stránku Diskuse:KOKOT na Diskuse:Kokot) |
Bez shrnutí editace značka: sourceedit |
||
|
kkkkoooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooosv ctPřístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)
| |||