Hřích
„"Vstoupit do chrámu v tričku a šortkách je stejný hřích, jako svést manželku bližního svého." Pod to někdo dopsal: "Vyzkoušel jsem obojí, nedá se to srovnat!"“
- Nápis u vchodu do kostela v Itálii
Hřích (αμαρτημα) označuje vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání, kterým je překračován zákon, všeobecně připisovaný entitě zvané Bůh. Převážně se zde jedná o zákaz něčeho, co hřešícímu přináší potěšení, takže už samo překročení takového zákazu, samotné vědomí zahřešení, jen stupňuje výslednou rozkoš měrou převelikou.
A proto lidé hřešili, hřeší a hřešiti budou, co svět světem zůstane.
Prvotní hřích je termín pro marginální prkotinu, které se podle starých pověstí hebrejských dopustili Adam a Eva v Zahradě Eden, když dali na marketingové doporučení hada a pojedli z Kdoule Poznání. Někdy se uvádí, že zde šlo o Jablko Poznání, ale protože skutečné poznání je sice tvrdé a trpké, přitom však lákavé a vonné, jednalo se nepochybně o plod kdouloně (Cydonia oblonga).
Od těch dob platí, že jablko uzmuté přes plot vždy chutná lépe, než stejné jabko ze zahrady vlastní. Znalci praví, že to, co platí o jablkách, platí i o ženských. Znalkyně jejich poznatek s potutelným úsměvem potvrzují.
Katoličtí věřící ovšem mají možnost se z hříchu vyzpovídat, a od příslušného Zastupujícího Božího Protektora získat rozhřešení. Třeba takto:
To přijde fakt pěkná mladá holka do kostela, jde hned za farářem a říká mu:
"Otče, potřebuji se vyzpovídat, já jsem zhřešila!"
Kněz řekne:
"Pojď dozadu a řekneš mi, jak jsi zhřešila."
V sakristii jí něžně sundá podprsenku a táže se:
"Takhle jsi, dcero, zhřešila?"
"Víc," odpovídá dívčina, "mnohem víc!"!
Farář okamžik zaváhá, ale pak jí odhodlaně šáhne mezi nohy a ptá se:
"Takhle jsi zhřešila?"
A ona povídá:
"Ještě víc!"
"Tak to je fantastické!" řekne sobě farář s blaženým výrazem ve tváři. Strčí jí ho tam až na doraz s otázkou:
"Tak takhle jsi zhřešila, že?"
"Ještě víc," povídá znovu, už poněkud zklamaně, dívka.
"A jak jsi mohla, prosím tě, zhřešit ještě více, nešťastnice?"
A ona jen nesměle zašeptá:
"Nakazila jsem ho..."
Inu, řekne si jeden, to má pan farář z toho, že tahá holku do sakristie místo do zpovědnice. Ale když ona ta zpovědnice byla zrovna mimo provoz! Tož, zvláštní to je, leč stalo se, že vrávoravec taký se připotácel do kostela, zapad do zpovědnice... a mlčí. Kněz tedy vstoupí na své místo, usedne a čeká. Čeká dlouho, ale ono stále nic. Zmatený kněz zakašle, aby upoutal jeho pozornost, ale muž vedle stále nic neříká. Kněz tedy zaťuká na přepážku, doufá, že se hříšník konečně rozhovoří. Z druhé strany se ozve: "Boucháš zbytečně, kámo, tady taky není hajzlpapír."
No, a zkuste si pak do takové zpovědnice pozvat někoho ke zpovědi, obzvlášť takovou nádhernou pěknici!
Hřích a zpověď ovšem není výsada katolictví. To třeba když takový rabín a katolický kněz jedou spolu ve vlaku a během dlouhé jízdy zahájí theologickou disputaci na téma hříchu a jeho překračování. Ku konci učené diskuse se kněz osmělí a povídá rabínovi:
"Odpusťte rebe, ale je to pravda, že lidé vaší víry mají zapovězeno jíst vepřové?"
"Ano otče, to je pravda."
"A řekněte mi - jako kněz knězi - ochutnal jste jej někdy?"
"Inu, ochutnal jsem kdysi kousek slaniny."
"A chutnala vám?"
"Tedy, musím se přiznat, že vskutku velice chutnala. Mnohem více, než bych si kdy odvážil přiznat."
Po chvíli se pro změnu nakloní rabín ke knězi:
"Prominou, pane páter, ale je to pravda, že oni mají zapovězeno tělesně obcovat se ženou?"
"Ach ano, je to tak, jak říkáte."
"A řeknou - jako kněz knězi - dopřáli si někdy?"
"Popravdě řečeno, nikoliv. Takového hříchu jsem se nedopustil, a bohdá, že nedopustím!"
"Hmmmm, škoda," odtuší rabín, "je to mnohem lepší, než vepřové."