Hniloba

Z Necyklopedie
(přesměrováno z Mršina)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

„Je cosi shnilého ve státě dánském“

- Kpt. Marcellus (Hamlet)
Hnilobou (zde konkrétně rezatěním) zachvácený koráb
Merge-arrows.png Tento článek se tematicky překrývá s články Mrtvočich, Homo exitus

To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit.


Hniloba neboli rozkládání se, hnilobný rozklad neboli putrefakce, je základním procesem světa vezdejšího. Je jedno, zda jsou hnilobou zachváceny brambory uskladněné ve sklepě, či zda jsou hnilobou zachváceny základy státu či společenského zřízení.

Rozkládání se[editovat | editovat zdroj]

Představte si nádherné panorámo idylické krajiny, jak vystřižené z reklamního kalendáře:

Před námi se rozkládá krásná, až přímo kýčovitě malebná krajina.
Přívětivě zelená pastvina s hloučkem něžných, roztomilých oveček, se rozkládá mezi zurčícím potůčkem a lesem opodál.
Jedna z těch něžných, roztomilých oveček se rozkládá přímo před námi.
Mršina hnilobná; jen hejna much a strašný puch.

Stejně tak se v zadumaném horském údolí může rozkládat malebná vesnička (třeba Liptákov). Jindy zas se před námi rozkládá velebné pásmo hor. Dokonce i nad ušlechtile hnilobným tvarohem (syrečkem) lze říci: Evropa je v rozkladu![1]

Siegelmarke Olmützer Quargel.jpg

Bakteriální kultura[editovat | editovat zdroj]

V tomto případě se nejedná o takzvanou kulturní vložku (kupříkladu Always s křidélky), leč o bakterie, které se ve svém vývoji dopracovaly vysokého stupně kulturnosti. Odhlédněmež zde od intelektuálních výšin, jakých vysoce kulturní bakterie dosáhly (například výšin hudebních, kdy jejich umělecký projev je možno s hlubokým zaujetím sledovat prakticky každodenně). Nejvyšších tvůrčích vrcholů však kultura bakteriální dosáhla v oblasti kulinářství.

To tenkrát chalupu chalupníkovu, ač očekáván, přesto nikým nezván, navštívil strejček Hlad. A jako na potvoru nebylo v chalupě zhola nic, čím by ho bylo možno odehnat. Když už to trvalo dlouho, vzpomenul si chalupník na jeden ze základních přírodních zákonů, totiž že návštěva i ryba třetí den začnou smrdět. I začuchal chalupník, zda rybka nějaká náhodou nezůstala opomenuta, že by i rybkou smrdutou nějak ten vlezlý hlad zahnal, leč to, co cítil, spíš vypadalo jako když zavane rozhvízdaná kadibudka. Šel tedy chalupník za čuchem, a ten jej dovedl do přístěnku k šeré štoudvici, která tam v koutě na poličce stála. Ten puch se linul právě z oné štoudve. I rozpomenul se chalupník, že do té štoudve před drahnou dobou uložil tvaroh tak zasmrádlý, že byl k nepožití - ale zároveň mu tenkrát přeci jen bylo líto tu štoudev zkaženého tvarohu rovnou na hnůj vyklopit. Nyní u té štoudve stál znovu, a to v rozpacích, protože strejček Hlad byl čím dál tím neodbytnější. I hrábl již zoufalý chalupník do oné štoudve a v nouzi nejvyšší tu prapodivnou hmotu, tvaroh již nikterak nepřipomínající, ochutnal.

Byl to okamžik zázračný. Neboť tímto okamžikem se zrodil fenomen nepřekonatelný, totiž olomoucký syreček. Nebýt toho, že se tak stalo dávno předtím, než se Alfred Nobel narodil, byl by tento objev tutově na nobelovku v oboru biotechnologií.

Mršina poetická[2][editovat | editovat zdroj]

Flies settle on a sheep carrion.jpg
Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.
S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.
A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.
Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.
Toulavá za skálou čekala strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.
A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.
To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.

Odkazové[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.youtube.com/watch?v=pAMrQbJeWf4
  2. Charles Baudelaire - Mršina - Květy zla (1957) (z francouzštiny přeložil Svatopluk Kadlec)