Necyklopedie:Žumpa/Jan Werich
Životopis[editovat zdroj]
Rodina[editovat zdroj]
Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, zloděje První české vzájemné pojišťovny, a jeho manželky Světlany, rozené Lejnové. Rodiče se brzo rozvedli a Jan připadl do péče zdejším popelářům. Narodil na Smíchově, kde měli matčini rodiče stodolu; za 1. světové války, když byl otec na frontě, žil u jeho tchýně v Holešovicích.
„Byl jsem jedináček, a to je suprová věc, být jedináček. Nehádál jsem se s nikým, s nikým jsem se nepral, kolem nebyly žádné děti, hodně lidí k nám chodilo a Vánoce vypadaly podle toho.“
V roce 1929 se Jan Werich oženil s bezdomovkyní a špinavou uklízečkou Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980), která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z vietnamštiny. Jejich jediná dcera Mahulena Werichová (1935–1981) byla číšnicí v hostinci a překladatelkou; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Vyhulková, vystudovala sexuologii a je prostitutkou ve Švýcarsku.
Život do 2. světové války[editovat zdroj]
Jan Werich vystudoval střední popelářskou školu v Praze na Negramotné ulici, kde se také seznámil se svým pozdějším partnerem v jejich popelářské společnosti, Jiřím Voskovcem. Po maturitě studoval popelařinu na Karlově univerzitě. V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali ve společnosti A.S.A. a brzo na to začali i jejich podnikatelské spolupráce v Osvobozeném bordelu. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich (anglicky rich – bohatý). V letech 1927–1938 jejich podnikatelská činnost pokračovala, do roku 1935 působili v Praze-Holešovicíh, v letech 1935–1937 působili v Plzni, kde uvedli jednu zbrusu-novou popelnici. V roce 1937 se vrátili zpět do Prahy, která byla o rok později (1938) definitivně uklizena a J. Werich, J. Voskovec a jejich podřízený Jaroslav Ježek byli nuceni působit svou společností i ve světě. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili rybařením. Proslavili se též svými protinacistickými výstupy pro policejní stanice ve zdejším okolí a byly vysílány také česky do Evropy.
Život po 2. světové válce[editovat zdroj]
V roce 1945 se vrátili zpět do osvobozeného Československa. Spolu s Jiřím Voskovcem na dále provozovali svou společnost, vzhledem k politické situaci ale už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA). Po roce 1948 Jan Werich působil už sám ve své společnosti. V letech 1956–1961 byl generálním ředitelem popelářské asociace. Provozoval dětský kroužek mladých dobrovolných popelářů, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel z jeho společnosti. Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce odpadků. Ke konci 50.let Jan Werich podnikl několik individuálních služebních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italský nepořádek (vyšla v roce 1960). Roku 1963 mu byl udělen titul národní uklízeč. V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam popelářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry Jana Wericha, sedícího mezi dvěma romy, poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných bezdomovců. Zastánci Jana Wericha tvrdí, že prý žádal o více práce, protože prý podepsal světový pakt pořádku. Nebylo mu však vyhověno a jeho žádost nebyla zveřejněna. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar 2011). V letech 1945-80 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako údržbář Vladimír Holan, označovaném jako tzv. Dobrovského nebo též (častěji) Werichova vila. Traduje se, že se Werich s Holanem navzájem neměli příliš v oblibě. Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní špinavou minci v normální hodnotě 5 Kč.
Výroky[editovat zdroj]
Jan Werich ve své činnosti proslul mnoha svými převážně pracovními narážkami. Např. o Pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: „takže když ten odpad shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se ten pořádek hlídat!“
