Ptenská Diaspora
Ptenská diaspora označuje dramatický odchod části obyvatel obce Ptení (okres Prostějov) v roce 1870, kdy byli násilně vyhnáni sousedy ze Zdětína. Následná cesta vyhnanců vedla přes Prostějov, Halič a černomořské přístavy až do Osmanské říše, kde se jejich osudy propletly s historií dnešního Turecka a Arménie.
Příčiny konfliktu[editovat | editovat zdroj]
V polovině 19. století panovala mezi Ptením a Zdětínem napjatá atmosféra. Oficiálně se spor vedl o práva k pastvinám a přístup k lesním porostům, ale kronikář Vincenc Doležel (†1892) ve svém rukopise Paměti ptenské uvádí, že hlavním důvodem bylo soupeření o právo pořádat výroční trhy.
V létě 1870 se spor vyhrotil při oslavách sv. Šupáka Velikého, kdy zdětínští mladíci údajně přepadli ptenskou radnici. Po několika dnech nepokojů padlo rozhodnutí: část ptenských rodin se musí vystěhovat.
Incidenty v Prostějově[editovat | editovat zdroj]
Cesta vyhnanců z Ptení přes Prostějov je dodnes zahalena rozpory. Podle ústního podání potomků diasporanů se skupina asi osmseti osob, převážně rodin s dětmi, dostala do města v září 1870. Tam měla požádat o dočasný azyl a práci, dokud si nezařídí další cestu. Místní řemeslnické cechy a část obyvatel se však proti jejich přítomnosti ostře postavila – obávali se konkurence a šíření „nepokojů z venkova“.
Svědectví tehdejšího jednání popisují, že došlo k potyčkám na dneším náměstí TGM a že městská stráž vyhnala Ptence za hradby směrem na Vídeň. Některé rodiny byly údajně donuceny odejít okamžitě, bez možnosti prodat svůj majetek nebo si vyzvednout uložené věci.
Postoj magistrátu[editovat | editovat zdroj]
V oficiálním zápise prostějovského magistrátu z října 1870 se uvádí pouze:
„Příchozí osoby z okolních vesnic, neprokázavše řádné zaměstnání ani trvalý příbytek, byly vybídnuty k pokračování v cestě do míst určení.“
Tento formulářový zápis nijak neodpovídá na obvinění z násilného vyvedení a neřeší ani ztrátu majetku, o níž mluvili svědkové. Magistrát později na dotazy moravského místodržitelství odpověděl, že „nešlo o vyhnání, nýbrž o běžné uplatnění městských řádů vůči potulným osobám“.
Dnešní ptenská diaspora v Turecku[editovat | editovat zdroj]
Potomci Ptenců v diaspoře si uchovali lidové písně, kroje a zkomolenou hanáckou mluvu, v níž se postupně mísily turecké a arménské výrazy. Některé rodiny se po první světové válce vrátily na Moravu, ale většina zůstala v Anatolii, kde nyní stojí i památní deska vyhaných Ptenců.