Zápor v české větě: Porovnání verzí

V <s>l</s>živých jazycích jako je [[němčina]], [[angličtina]] a [[latina]] platí jasné a nudné logické pravidlo „''jedna věta, jeden zápor''“. Proto pro stanovení kladnosti věty stačí hledat zápory a v případě nalezení záporu ohlásit, že věta je záporná. To často působí zmatky u adresátů. Při přijímání věty si totiž v mysli modelují objekty, o kterých právě čtou, a vztahy mezi nimi. V případě, že zápor je až hodně daleko v dlouhé větě, zjistí, že co bylo, najednou není, a musí si celou situaci vymodelovat znova. Takto mást adresáty sdělení je velmi, velmi nemorální. Není divu, že Německo prohrálo dvě světové [[válka|války]], římská říše se rozpadla a angloamerická civilizace jde do kytek, když se k sobě tak hnusně chovají.

 

 

Všechna slova, která vypadají jako ''ne'' nebo v sobě mají ''ne-'' totiž vůbec nemusejí být pokaždé záporem (například nene, nejdu, pane, necky). Naproti tomu jsou záporem i slova, která ''ne'' neobsahují (vůbec, nikdy, žádný, nikdo, nic). Záleží na kontextu. Některá sdělení totiž bývají doplněny paralingvistickým projevem, která slovům dávají jiný význam. Příkladem je ironie (''[[David Rath]] je úplně nevinný.'').