Ukřižování: Porovnání verzí

ZtvárněníNejrůznějším těla, bezmocně visícíhoztvárněním na kříži, rozepjatého těla se v našem kulturním kontextu nelze vyhnout. Stejně tak se nelze ani vyhnout ani všemožným úvahám na toto téma. Ani úvaze jaké to je, co přitom ten bezmocně visící prožíval, co pociťoval...

Tímto způsobem, původně zřejmě punským vynálezem, se běžně popravovalo hlavně v době římské. Tenhle krutý způsob nakládání s člověkem se časem stal posvátným duchovním symbolem, to však nevadilo křižákům, aby tímtostejným způsobem nevraždili na dobytých územích při svém ne právě svatém řádění. Samozřejmě nejen oni, i jiní se zdatně činili. Uvázat někoho za rozepjaté ruce a nechat působit prostou tíži těla, to byl i ve středověku velice spolehlivý způsob usmrcení.

Ze starších dochovaných zpráv je možno odvodit, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková běžná poprava se v dobách římských musela vejít do polední přestávky v aréně. Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se údajně stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky největší.

Původně jsem se, ve shodě s tehdejším obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže poté jsem se dočetlz hodnověrných pramenů dozvěděl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal, a přesto popravovanítakto vraždění měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut (zavěšení za ruce v koncentračních táborech). Musel tu být další, zásadní faktor, který byl dosudjsem v prvotních úvahách na toto téma zanedbánzanedbával.

Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen bezmocněvolně visí, se vahou útrob stává břišní dýchání neúčinné, a zůstává v posici plného nádechu. I ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží totiž zcelaplně vyřadíblokuje dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se teď navíc soustředí převážně do malé, beznadějně přetížené soustavy interkostálních dýchacích svalů. Tyto mezižeberní svaly jsou navíc zatěžované mrtvým tahem podélných svalů břišních. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o konci na kříži soudí.

''Celý tenhle prázdninový výlet, alespoň podle mého asistenta, trval pouhých nekonečných, roky trvajících, dvacet minut. ''