Ukřižování

Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu!

To je ale moc dobře, protože vlastní výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé nebo lživé zdroje neposkytují.

NECYKLOVERZITA se zaručuje za správnost informací v tomto článku. Tento článek může být překopírován a použit jako plnohodnotná diplomová práce.

„Ty chlape jeden, jakej já mám s tebou kříž!“

- Pontius Pilatus

„No, neškodilo by malé protažení, už jsem celej rozlámanej“

- Pilates

„Stále vám chybí něco, s čím by se vaše hrátky dostaly na profesionální úroveň? Vyslyšeli jsme vaše přání a do nabídky zařadili tento jedinečný kříž, speciálně vykonstruovaný tak, aby podtrhl všechny vaše drsné hry a dodal jim takovou úroveň, jakou si zaslouží! Pouta na ruce i nohy jsou nastavitelná, z kvalitních a odolných materiálů, které přežijí i nejtvrdší zacházení, montáž kříže je jednoduchá a zvládne ji prakticky každý! “

- Nabídka nejmenovaného sexšopu

Ukřižování...

František Drtikol - Ukřižovaná, 1913

Rok co rok, v době velikonoční, si na Filipinách všemožní odvážlivci hrají hru na ukřižování. Nechávají se v pohodlném rozpažení opatrně přibíjet pečlivě desinfikovanými nerezovými hřeby skrz dlaně ke specielně upravenému kříži; tak, aby to alespoň trochu odpovídalo kanonisovanému (a zcela falešnému) zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista; tak, jak je ono ukřižování věřícím předestírané.

Filipínské velikonoční hrátky

Nejrůznějším ztvárněním na kříži rozepjatého těla se v našem kulturním kontextu nelze vyhnout. Stejně tak se nelze vyhnout ani všemožným úvahám na toto téma. Ani úvaze jaké to je, co přitom ten bezmocně visící prožíval, co pociťoval...

Kanonické zobrazení ukřižování (Češtice, Strakonicko)

Historický úvod

Tímto způsobem, původně zřejmě punským vynálezem, se běžně popravovalo hlavně v době římské. Tenhle krutý způsob nakládání s člověkem se časem stal posvátným duchovním symbolem, to však nevadilo křižákům, aby stejným způsobem nevraždili na dobytých územích při svém ne právě svatém řádění. Samozřejmě nejen oni, i jiní se zdatně činili. Uvázat někoho za rozepjaté ruce a nechat působit prostou tíži těla, to byl i ve středověku velice spolehlivý způsob usmrcení. Ze starších dochovaných zpráv je možno odvodit, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková běžná poprava se v dobách římských musela vejít do polední přestávky v aréně. Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se údajně stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky největší.

Albrecht Dürer, Zloděj, 1505

Zdrojů je tu pomálu, stejně tak i pramenů. Nastal tedy čas pro vlastní výzkum.

Vlastní výzkum

Původně jsem se, ve shodě s tehdejším obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže poté jsem se z hodnověrných pramenů dozvěděl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal, a přesto takto vraždění měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut (zavěšení za ruce v koncentračních táborech). Musel tu být další, zásadní faktor, který jsem v prvotních úvahách na toto téma zanedbával.

Protože nelze předpokládat, že odsouzení byli dosucha vysáti všudypřítomným agresivním hmyzem – i když ten umí přivést až k šílenství – muselo tu zabíjet něco jiného. Je tu ale něco, co mohlo silného, zdatného chlapa zabít tak rychle? Ano, je; tím zabijákem mohla být ztráta dechu, asfyxie.

Trocha theorie

Běžně se dýchání sestává ze třech složek; abdominálního, prováděného bránicí a svaly břišními; kostálního, kdy se nádech provádí zvětšováním rozestupu žeber při jejich zvedání; a klavikulárního, kdy nádech je důsledkem zvedání ramenního pletence a klíčních kostí. Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je její tíhou podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější, a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání. Už samo rozpažení ovšem způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Výsledkem je plný nádech. Nyní je ale výdech zprostředkující svalstvo vystaveno velké a naprosto nezvyklé námaze. Nejen, že teď musí působit proti tíži těla; navíc musí působit i proti síle ostatních, za normální situace kooperujících velkých svalů. Tento odpor je paradoxně tím větší, čím jsou tyto svaly pevnější a vypracovanější.

Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen volně visí, se vahou útrob stává břišní dýchání neúčinné a zůstává v posici plného nádechu. I ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží totiž plně blokuje dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se teď navíc soustředí převážně do malé, beznadějně přetížené soustavy interkostálních dýchacích svalů. Tyto mezižeberní svaly jsou navíc zatěžované mrtvým tahem podélných svalů břišních. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o konci na kříži soudí.

Prvý náhled

Takhle mohl v dobách římských vypadat velevzácný kus železa, totiž obyčejný hřebík

Pominu nyní kanonisované přibití hřeby; je velmi nepravděpodobné, protože i to nejobyčejnější železo bylo v době římské velice drahým, strategickým materiálem, a je jen obtížně představitelné, že by se jím plýtvalo na jakousi banální popravu kdesi v zastrčené provincii, když pro výsledný efekt, tedy usmrcení, stejně spolehlivě zafunguje obyčejné přivázání provazem. Použití hřebíků by navíc naprosto znemožnilo veškeré kanonické obrazy Snímání s Kříže. Pokud se kdy někdo někdy pokusil vypáčit dobře zaražený (zde navíc hrubě kovaný) hřeb tak, aby nebylo poškozeno to, co hřebem tím bylo přibito, může jen potvrdit, že je to úloha prakticky nemožná. Je jasné, že pachatelé oné legendy neměli ani ánung vo co gou ve skutečném životě.

Dominantním vjemem pobytu na kříži je extrémní napnutí paží; tah, který se plnou silou přenáší na hrudní koš. Vzhledem k postavení chodidel je možno jej částečně zmírnit pouze trvalým napínáním pokrčených nohou, což vede k jejich rychlé únavě. Brzy nastane situace, kdy je těžké rozhodnout, co působí větší strast, zda ono očekávané tristní napnutí paží či nečekaně těžko snesitelné napínání křeči propadajících quadricepsů stehen. K tomu se připojuje intensivní vjem nepřirozeně natažených svalů holenních a své přidá i netypické zatížení kotníků.

A když pak nohy zkolabují, když tělo ztratí jejich podporu, konec už přichází velmi, velmi rychle...

A jaké že to tedy je?

Nechme promluvit experimentátora, který si to v jednom ze svých bláznivých pokusů rozhodl vyzkoušet ve svých jednadvaceti letech, a to na své vlastní tělo:

Experiment 1969 - ilustrační obrázek

"Poté, co je nohám odebrána podpora, celá váha mého těla prudce dolehne na upoutané ruce. Výsledný tah je strašný. Vzhledem k fyzikálním zákonům je jeho síla značně vyšší, než je samotná váha těla. Mám pocit, že se mi paže přetrhnou či aspoň vyrvou z kloubů. Nějakou dobu tomu pokouším vzdorovat extrémním napnutím svalů, ale brzy to vzdávám. Bolest začíná být k nevydržení. Moc rád bych se vyprostil, ale nejde to. Velice rychle sebou taky přestávám zmítat, protože každý záškub to vše jen zhoršuje. Je jasné že takový tah musí mít v krátké době ničivý vliv na kloubní vazy a pouzdra. Naštěstí ale vzápětí i závěs rukou pod tím tahem trochu povoluje, takže jejich vzepětí se mění z původních devastujících patnácti stupňů na relativně snesitelných skoro pětačtyřicet. Cítím, jak asistent přichytává mé kotníky k drsné dřevěné stěně, která měla být pro nejbližší chvíle mým domovem. Palci napjatých, volně připoutaných nohou se teď téměř mohu dotknout podlahy, aniž mi to může přinést sebemenší úlevu. Přestávám sice mít strach, že se mi ruce přetrhnou, ale teď už se postupně začínají přihlašovat jednotlivé, krutě natažené svaly. Jako prvá se začala přihlašovat přední strana nadloktí, brzy však už jen těžko hledám, odkud se ještě neozývá ona agresivní, zvláštně chvějivá bolest. Není to ostrá bolest nože v ráně, ani zdrcující bolest zubů. Také to není ona tupá, k šílenství přivádějící bolest hlavy. Tohle je krutě nesmlouvavá bolest napínaných svalů. Je to symfonie bolesti, je možno vnímat její jednotlivé složky, stejně jako její zdrcující celek. Každá minuta, každá vteřina stupňuje pestrost téhle palety pronikavých pocitů, vše se to splétá do jediného nepopsatelného, chvějivě palčivého, vůli drtícího vjemu.

Dost!!! Křeč do krajnosti vyšponovaných svalů mě zaplavuje explosí pocitů, jejichž síla překračuje jakoukoli míru snesitelnosti. Začínám tiše skučet.

Je li kdo takhle důkladně zavěšen na kříži, nemůže řvát, protože to prostě nejde. Dýchat se dá jen kouskem dolní části hrudníku a tak pro nějaké zařvání není dost vzduchu. Není možno ani pronést nějakou řeč, nanejvýš snad vyrazit pár špatně artikulovaných slov, každé zaplacené trsem další bolesti. Není nic než ona. Nelze, než se jí trpně podávat. Hroužit se do ní... Veškerá zbývající vůle se tříští o jediný rozměr existence; o všepronikající bolest. Strašlivá, slovy nepopsatelná, vypjatá bolest, skučivě vyjící mým celým tělem. Není nic mimo ní. Není nic, co by nemělo počátek právě v ní. Už to nejsou jen paže, ani zádové či hrudní svaly, které až dosud tak drasticky připomínaly svou existenci. Teď se s novou, nečekanou silou přihlásila dosud skrytě narůstající palčivá únava výdechu. Mám pocit, jako by mou hruď začala bolestivě svírat jakási žhavá, dusící obruč. Občas proto dýchat přestávám, vždy jen na takovou chvilku, aby si má hruď aspoň malinko odpočinula. Doufám v odkapávající vteřiny, které mě blíží k uvolnění a osvobození...

Myslím si v tu chvíli, že už moc dobře vím, jaké je umírat na kříži. Mám to tu přímo tady a teď. Teď je totiž už přijatelnější nedýchat, než nutit k práci ty nešťastné dýchací svaly. Jejich ochromující únava, dosud překrývaná a maskovaná chvějivě palčivým vnímáním rozepjatých paží, se přihlašuje naplno. Bolest se slévá v jeden proud a její intensita prudce vzrůstá. Vždy, když dosáhne míry, která se zdá absolutně nesnesitelná, přijde další vlna, která tu předešlou překoná. Ty vlny přicházejí stále rychleji; ale nyní je tu i něco nového, nečekaného. Přesto, že celková suma bolesti neustále roste, její vnímání se velice prudce mění. Teď už jako bych se snad na každou tu novou vlnu těšil, jako bych se zvědavým očekáváním dychtil po její záplavě, chvějivě probíhající teď celým mým tělem. Mysl mám teď nečekaně jasnou. Začínám překvapeně a s trochu úlevným údivem uvažovat, zda jen došlo k zahlcení receptorů a následné snížení schopnosti vnímat bolest, a nebo jestli to není jev, který jsem už kdysi poznal; ono naprosté přepnutí smyslu vnímání pocitů, které lze prožít na hraně vědomí. Vlny bolesti teď ve mně vyvolávají téměř hravý pocit. Je to možné? Náhle mám intensivní dojem, že tohle jsem už přece kdysi zažil, jenom si nemohu uvědomit kdy. Zkouším si vzpomenout, je to teď strašlivě důležité, aniž si dokážu zdůvodnit proč. Vtom se s prudkým škubnutím ze svého snivého vzpomínání probouzím. Všechna bolest je náhle zpět, jak úderem kladiva. Všechna ta záplava bolesti je ale teď naprosto nicotná proti rychle rostoucímu závanu chladné, smrtelné hrůzy; Nedýchám... nojo! Vždyť nedýchám! Zřejmě už dost dlouho. Ale ono to snad ani nejde! Dýchat... jak se to dělá? Moje tělo snad samo přestalo umět dýchat..! Uvědomuji si, že se už pěknou chvíli zvolna a nenápadně propadám do oné až příliš dobře známé, lákavé a vábící náruče nevědomí. Jak krásné by bylo pohroužit se tam, kde to už přece tak dobře znáš, do krajiny blaženství, tam, kde mizí veškerá bolest... ale to nesmíš!!! Násilím se opět vytrhuji z té šálivé blaženosti. Náhle svou situaci vidím s mrazivou střízlivostí. Jak bleskem je mi najednou jasné, že ten můj povedený asistent snad ani neregistruje to, že nějakou dobu už nedýchám, že vůbec nevnímá to, co měl hlídat především. Prolétla mnou mrazivá myšlenka, jistota vědomí, že mě ten vůl kvůli své nedbalosti nejspíš nechá zdechnout, a že vůbec není jasné, jestli, až zkolabuju, by mě pak vůbec uměl vzkřísit. Chtěl bych na něj zařvat, ale nedokážu to, teď už nejsem schopen vydat jakýkoliv smysluplný zvuk. S veškerými zbytky vůle se znovu snažím aspoň dýchat. Kupodivu to zase trochu funguje. Každý jednotlivý dech je ale samostatnou, obtížnou činností, na kterou se musím plně soustředit a která je čím dál víc narušována křečovitými stahy, které se teď začínají šířit celým tělem. Zarážející však je, že ty vlny stupňujícího se vzepjetí tentokrát nejsou spojeny jen s prostou bolestí. Pocit z nich je teď nesmírně silný a složitý. Je nový, nezařaditelný, není možno definovat zda slastný či strašný. Asi obojí najednou. Nemám čas se s tím moc zabývat, musím veškerou sílu věnovat na to, abych dýchal, dá to nevýslovnou námahu. Přesto se ten nový pocit připomíná sám, neodbytně, se stále se stupňujícím důrazem. Uvědomuji si, že se mé tělo chaoticky zmítá a kdyby mé nohy nebyly připoutány, kopaly by kolem. Nemohu s tím nic dělat, jsou tu neskonale důležitější věci.

Opět zjišťuji, že nedýchám. Znovu se pokouším vyrážet dech z plic, jednou, dvakrát, ještě trochu, ale ta šílená námaha za to ani nestojí. Je to škoda, vůbec ještě nechci odejít, nechci, ale tohle asi už je skutečný konec. Takovýhle tedy bude, zbytečný a hloupý... Ať si tedy přijde. Znovu začínám vnímat to vábivé, šalebné volání nevědomí. Nechci umřít!.. Ještě ne... Ještě jednou se chabě pokusím přimět křečí zachvácené svaly k výdechu. Neposlouchají. Hrají si svou vlastní hru. Propouštím je ze své moci. Nemohu je dále tak trápit. Pociťuji náhle nesmírnou úlevu. Není to žádný prudký pád do nevědomí, spíš lehké, nenápadné noření se. Je to nečekaně, až hravě příjemné. S překvapivě nezúčastněným zájmem prohlížím své vypjaté tělo, jako bych byl pouhým divákem tohoto podivného představení. Přitom vím, že je to blbost, nemohu přece pozorovat sám sebe jako v zrcadle, žádné tu není... Přesto se vidím, s náhle klidným, trochu zvědavým odstupem zaujatě studuji současně celek i detaily toho vypracovaného, nádherně rozepjatého, krásně umírajícího těla, které se mě vlastně zas až tak moc netýká, nemusím přece s ním být plně ztotožněn, proč bych měl, co je mi po něm, jsem přeci zde, v bezpečí před vším, co přináší jen trápení, v onom, náhle tak důvěrně známém světě, kde vládne jen neskonalé moře blaženosti, zalité vlídným, vábivým jasem. Běžím k němu s nádherně prostou, čirou a nezkalenou radostí, stále víc osvobozován s každým záškubem onoho těla, které se s náhlou a nečekanou silou vzpíná vlnami čisté rozkoše. Ty vlny jsou stále silnější a důraznější, intensita slasti už dávno přesahuje jakoukoliv míru snesitelnosti. Nezbývá než vše odhodit a ztotožnit se s ní, jít jí v ústrety, splynout...

Další plně uvědomělý pocit byl, že mi cosi tlačí do zadku. A do lopatek. Byla to tvrdá prkenná podlaha, na které jsem ležel, a příští pocit byl, jak mě cosi dost neurvale pleská po tvářích. To se můj společník snažil o to, abych se probudil. Pokusil jsem se zvednout, ale nešlo to. Neměl jsem absolutně žádnou sílu ani cit v zcela zvadlých rukách. Přitom mě vůbec nic přímo nebolelo, jen jsem cítil únavu přesahující možnost jakéhokoli popisu. Za jeho vydatné pomoci jsem se převalil na své, naštěstí velmi nízké, lůžko a vzápětí usnul jako pařez.

Jitro pak druhý den bylo zlé. Vůbec nevím, kdy a jak můj asistent odešel, ale bylo tu uklizeno, nic nenasvědčovalo že by se tu včera dělo něco zvláštního. Třeštivě tupá hlava bolela jak v nejhorší kocovině, k tomu se přidružovala odporně vlnivá nausea. Přitom ani ležet se nedalo. Veškeré, včera tak krutě napínané svaly, teď byly i na lehký dotek bolestivé, nejhorší pak byly tvrdě naběhlé svaly paží, které umožňovaly jen omezený rozsah pohybu. V rukou jsem nebyl schopen udržet ani suchý rohlík. Zatím co dorsální strany předloktí i tricepsy byly jakž takž v pořádku, celá vnitřní strana paží, včetně prsních a trapezových svalů, byla v jednom ohni. Klouby se celkem ani nehlásily, pouze pohyby obou zápěstí, zejména do stran byly dost bolestivé. Žádné podlitiny, až na pěknou bouli na čele a pár modřin na zádech. Ta kocovina se, jak ubýval den, zvolna se ztrácela, tři, čtyři dny mě ještě bolel každý pohyb. Každý den méně... Do týdne bylo skoro vše tak, jako by se nikdy nic nestalo. Ale brnivé parestesie v dlaních i prstech obou rukou ustupovaly pomalu, téměř přes celé prázdniny.

Můj asistent se na mě přišel podívat až druhý den. Podle jeho vyprávění jsem začal sám dýchat prakticky hned poté, co jsem byl dost tvrdě spuštěn na zem. Nejspíš tomu ten náraz pomohl. (Tu "kocovinu" proto spíš spojuji s onou boulí na hlavě.) Veškeré symptomy pak ukazovaly na počínající asfyxii a pád do nevědomí nahromaděním kysličníku uhličitého při maximálním nádechu (respirační acidosa). Celý tenhle prázdninový výlet, alespoň podle mého asistenta, trval pouhých nekonečných, roky trvajících, dvacet minut. Drsnou silou prožitku byl tento výlet až ke hranici nebytí naprosto bezkonkurenční. Byl též jedinečný, protože nic takového jsem pak už neopakoval. A dal mi nahlédnout do světa pocitů, o jehož existenci jsem dosud neměl ani tušení."

Alfred Kubin - Jede Nacht besucht uns ein Traum

Neskonalé moře blaženosti?

Je zjevné, že výše uvedený záznam závěrečné fáze experimentálního ukřižování se v mnohém shoduje i s jinými popisy prožitků blízké smrti; tak jak je lze získat z různých velice hlubokomyslných knih i v prostých, jednoduchých příbězích, jakých je dnes na síti internetové možno nalézt přímo velehafo.

Proto se domnívám, že je záhodno podívat se na tento fenomen podrobněji. O čemž je zde článek Prožitek blízké smrti.

Zdroje a prazdroje:

• Étude de la Crucifixion, 1914, František Drtikol
• František Drtikol-Mystické náměty ve fotografii https://fotografmagazine.cz/magazine/seeing-is-believing/profily/frantisek-drtikol/