Ukřižování: Porovnání verzí

{{quote|No, neškodilo by malé protažení, už jsem celej rozlámanej|Výkladový slovník#P|Pilates}}

 

|Nabídka nejmenovaného sexšopu}}

 

== Historický úvod ==

 

Ze starších dochovaných zpráv je možno odvodit, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková běžná poprava se v dobách římských musela vejít do polední přestávky v aréně. Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se údajně stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky největší.

[[Soubor:The-evil-thief-AD.jpg|thumb|right|Albrecht Dürer, Zloděj, 1505]]

Původně jsem se, ve shodě s tehdejším obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže poté jsem se z hodnověrných pramenů dozvěděl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal, a přesto takto vraždění měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut (zavěšení za ruce v koncentračních táborech). Musel tu být další, zásadní faktor, který jsem v prvotních úvahách na toto téma zanedbával.

 

Je tu ale něco, co mohlo silného, zdatného chlapa zabít tak rychle? Ano, je; tím zabijákem mohla být ztráta dechu, asfyxie.

 

Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je její tíhou podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější, a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání.

Už samo rozpažení ovšem způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Výsledkem je plný nádech.

 

Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen volně visí, se vahou útrob stává břišní dýchání neúčinné a zůstává v posici plného nádechu. I ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží totiž plně blokuje dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se teď navíc soustředí převážně do malé, beznadějně přetížené soustavy interkostálních dýchacích svalů. Tyto mezižeberní svaly jsou navíc zatěžované mrtvým tahem podélných svalů břišních. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o konci na kříži soudí.

''Opět zjišťuji, že nedýchám. Znovu se pokouším vyrážet dech z plic, jednou, dvakrát, ještě trochu, ale ta šílená námaha za to ani nestojí. Je to škoda, vůbec ještě nechci odejít, nechci, ale tohle asi už je skutečný konec. Takovýhle tedy bude, zbytečný a hloupý... Ať si tedy přijde. Znovu začínám vnímat to vábivé, šalebné volání nevědomí. Nechci umřít!.. Ještě ne... Ještě jednou se chabě pokusím přimět křečí zachvácené svaly k výdechu. Neposlouchají. Hrají si svou vlastní hru. Propouštím je ze své moci. Nemohu je dále tak trápit. Pociťuji náhle nesmírnou úlevu. Není to žádný prudký pád do nevědomí, spíš lehké, nenápadné noření se. Je to nečekaně, až hravě příjemné. S překvapivě nezúčastněným zájmem prohlížím své vypjaté tělo, jako bych byl pouhým divákem tohoto podivného představení. Přitom vím, že je to blbost, nemohu přece pozorovat sám sebe jako v zrcadle, žádné tu není... Přesto se vidím, s náhle klidným, trochu zvědavým odstupem zaujatě studuji současně celek i detaily toho vypracovaného, nádherně rozepjatého, krásně umírajícího těla, které se mě vlastně zas až tak moc netýká, nemusím přece s ním být plně ztotožněn, proč bych měl, co je mi po něm, jsem přeci zde, v bezpečí před vším, co přináší jen trápení, v onom, náhle tak důvěrně známém světě, kde vládne jen neskonalé moře blaženosti, zalité vlídným, vábivým jasem. Běžím k němu s nádherně prostou, čirou a nezkalenou radostí, stále víc osvobozován s každým záškubem onoho těla, které se s náhlou a nečekanou silou vzpíná vlnami čisté rozkoše. Ty vlny jsou stále silnější a důraznější, intensita slasti už dávno přesahuje jakoukoliv míru snesitelnosti. Nezbývá než vše odhodit a ztotožnit se s ní, jít jí v ústrety, splynout...''

 

 

''Jitro pak druhý den bylo zlé. Vůbec nevím, kdy a jak můj asistent odešel, ale bylo tu uklizeno, nic nenasvědčovalo že by se tu včera dělo něco zvláštního. Třeštivě tupá hlava bolela jak v nejhorší kocovině, k tomu se přidružovala odporně vlnivá nausea. Přitom ani ležet se nedalo. Veškeré, včera tak krutě napínané svaly, teď byly i na lehký dotek bolestivé, nejhorší pak byly tvrdě naběhlé svaly paží, které umožňovaly jen omezený rozsah pohybu. V rukou jsem nebyl schopen udržet ani suchý rohlík. Zatím co dorsální strany předloktí i tricepsy byly jakž takž v pořádku, celá vnitřní strana paží, včetně prsních a trapezových svalů, byla v jednom ohni. Klouby se celkem ani nehlásily, pouze pohyby obou zápěstí, zejména do stran byly dost bolestivé. Žádné podlitiny, až na pěknou bouli na čele a pár modřin na zádech. Ta kocovina se, jak ubýval den, zvolna se ztrácela, tři, čtyři dny mě ještě bolel každý pohyb. Každý den méně... Do týdne bylo skoro vše tak, jako by se nikdy nic nestalo. Ale brnivé parestesie v dlaních i prstech obou rukou ustupovaly pomalu, téměř přes celé prázdniny. ''

* Endopsychosin: ''Evidence for an endogenous peptide ligand and antagonist for PCP receptors: Alpha-Endopsychosin, an endogenous ligand for the phencyclidine receptor, has been isolated from porcine brain. The endogenous ligand is a peptide and has similar actions to PCP and is selectively distributed in the brain. A PCP analogue, Metaphit, has also been found to be an effective PCP antagonist. This antagonist may be useful for evaluating the role of the brain's alpha-endopsychosin system and may have a number of important clinical uses.''

PMID: 3001770 [PubMed - indexed for MEDLINE]