Halucinace: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Halucinace (editovat)

Verze z 1. 6. 2018, 08:13

Přidáno 169 bajtů ,  1. 6. 2018
→‎Haluška typu UŽ NIKDY!!!: Pročesání textu
(→‎Haluška typu UŽ NIKDY!!!: Pročesání textu)
Plodnice byla malá, ještě mládě ne větší než seschlá půlka citronu, takže jsem od ní nic moc nečekal. Pouhou čtvrthodinu poté jsem své mínění ale musel radikálně změnit.
 
Změněné vidění i slyšení se ohlásiloohlášuje s postupně narůstající intensitou, ale ten dojem bylje překryt jiným, mnohem silnějším; veškeré plochy vůkol začalyse býtzačínají zborcenébortit do neuvěřitelných tvarů - přitom hrany a obrysy bylyjsou nedotčené.
NěkteréVětší plochy se začaly vychlipovatvychlipují proti mněmě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mněmne ohmatávajících. Přestože tento pocit bylje přímo hmatatelný, celou dobu jsemjasně vědělvím, že jsou to jen pouhé představy.
 
S nejvyšším vypětím jsem se zkoncentrovalzkoncentruji natolik, abych došel domů a tam se omluvil z večeře s poukazem na únavu po celodenní práci a s tím, že už jsem si něco dal... A že přespím na stavbě. Asi jsem vypadalvypadám věrohodně, takže mě nikdo nezdržovalnezdržuje.
 
Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvalatrvá nekonečnou věčnost; jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky jsem potkávalpotkávám neuvěřitelné zástupy lidí a mělnarůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chtělchci jí otevřít, s překvapením jsem zjistilzjišťuji, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to sdrátovalvrazil azpět, ale o chvíli později jsem zjistilzjišťuji, že v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.
Protože venku bylopofukuje chladné podzimní nevlídno, dveře jsem za sebou přibouchnulpřibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcoval jsemNerozsvěcuji si, protože přestože bylo šero, skoro tma, viděl jsemvidím zcela nezvykle jasně a ostře. NebyloČervený užsvit třebatří držetkontrolních sedoutnavek na uzdě,rozvaděči azáří tak jsempronikavě přestala bránit proudu prudce barevných představoslnivě, cože seod minich hrnulymusím hlavouodvracet -zrak. jasněVše jsem vnímal hluk, rachot řítícíchdalší se myšlenek.odehrává Toužil jsem přehlušit ten rachot. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si zapnul rádio a zkusil na té historické Lambdě naladit Radio Luxembourg - ale pak jsem si uvědomil tu urvanou kliku, co jí ještě furt držímjen v ruce, a napadlo mě, že bych ten festovní vojenský přijimač mohl v tom svém prudkém stavu přeci jen nějakjejich poškoditzáři.
Není taky už třeba držet se na uzdě, a tak se přestávám bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. Chci přehlušit ten pronikavý rachot. Chvíli uvažujil o tom, že bych si zapnul rádio a zkusil na té historické Lambdě naladit Radio Luxembourg - ale pak kouknu na tu urvanou kliku, co jí ještě furt držím v ruce, a napadá mne, že bych ten festovní vojenský přijimač mohl v tom svém prudkém stavu přeci jen nějak poškodit.
 
Mezitím jsem ale zaznamenalpozoruji, že mi najednou v tom chladu syrové, vlhké místnosti začalozačíná být neuvěřitelně vedro. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňovalstupňuje. MělMám jsemvzrůstající pocit, že shořím. Chvíli jsem se snažilsnažím nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevedlonevede se mi to. Nedokázal jsemNedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přivádělapřivádí k zuřivosti.
Okno v pevném rámu otevřít nešlonejde, a chvíli jsem tak zápasilzápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku přitom začal chlístat dlouho se schylující déšť a provazy vody na skle mě od toho odradilyodrazují, ovšem představa deště stékajícího mi po těle bylazačala být nesmírně lákavá. Okamžitě jsemRvu ze sebe serval veškerý oděv a opět se pokusilpokouším otevřít dveře.
Ty se však otevíralyotevírají dovnitř, jsou velice bytelné, a tak jsem je ani hrubou silou nedokázalnedokáži vyrazit. Zcela nahý jsem místo toho s sebou plesklplesknu na zem a celým povrchem těla vnímalvnímám ten nádherný drsný chlad hrubého betonu podlahy.
 
Veškeré hmatové pocity bylyjsou teď neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, přitom ale velice příjemné a uklidňující. Tiskl jsemTisknu se k podlaze a pozorovalpozoruji úžasné hemžení vody na skle okna.
Hučení větru zvenčí se zvolna transformovalotransformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící holou místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk pronikalproniká vše kolem. Na vibrujícím okně jsem přitom mohlmohu sledovat šílené výjevy, které ten zvuk vyvolávalvyvolává; abstraktní výjevy, ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější.
 
Opět jsem byl přibit onou známou, jemnou, ale neúprosnou muchomůrčí silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.
 
Náhle jsem vprostřed okenní tabulky zahlédlvidím - ne, zatím spíš vycítiljen cítím, cosi strašného. Začíná se ve mě hromadit neurčitá, temná hrůza.
 
Jeden z těch provázků vody, stékající po skle, náhle skrz naprosto neporušené sklo proniklproniká dovnitř a začalzačíná se prodlužovat směrem ke mně. BlížilBlíží se ke mně nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.
Nechápal jsemNechápu, co se děje, současně jsemale vědělvěím, že je to jen má fantaziefantasie, a přitom jsemuž předem s mrazivou přesností vědělvím, co se stane. Ten provázek spletený z vody se blížilblíží jako nějaké chapadlo, možná liána, zvolna, nezadržitelně. ZdáloZdá se mi to jako celé věky, než se ke mně jeho hrot přiblížil, současně jsem to ale vnímalvnímám jako dílo okamžiku.
DotklDotkne se měmne v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředily do toho jediného bodu. DotklDotýká se mé dlaně a v tom místě jsem ztratilztrácím cit.
Ten hrotHrot zvolna klouzalklouže po mé paži, nechávaje tam stále se šířící pásmo ztráty jakéhokoliv citu.
Přejel teď zvolna přes mou hruď a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení jsem vnímalvnímám v celém těle. To bušení teď naplňovalonaplňuje vše kolem, celý prostor dílny, temným neúprosným duněním, před kterým nebylonení úniku.
Ten ostře mrazivý hrot vodního chapadla zatím zvolna, beze spěchu stoupalstoupá až k mému krku a tam se na okamžik zastavilzastavuje. Od této chvíle přestalpřestává působit necitlivost. Naopak, vnímal jsemvnímám jej v jeho neúprosném postupu s plnou intensitou. Velmi zvolna se mi ten vodní had začalzačíná ovíjet kolem krku, cítil jsemcítím, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjela krajta či anakonda, zvolna, pomalu, neodvratně.
 
PakTeď se pohyb mrazivě ledového chapadla zastavilzastavuje. Nebyl jsemNejsem schopen pohybu, jsa přibit k zemi nepřekonatelnou tíží, snažilsnažím jsemse s ní bojovat, vymanit se z její moci, když vtom jsem na sobě ucítilpociťuji podivný, zkoumavý pohled.
NebylNení tu nikdo, kdo by se díval, bylje to ryze abstraktní pocit, asi jako by něco, takové neurčité cosi, chladně, nezúčastněně hledělo na marginální objekt nějakého bezvýznamného pokusu.
 
Ten studený had se v té chvíli začalzačíná beze spěchu, ale nezvratně kolem mého krku stahovat. Had škrtič. Začal jsemZačínám se bezmocně, zoufale dusit. Chtěl jsem jsemChci s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drželadrží pevně přibitého k zemi.
 
V jednom z těch okamžiků, který jsem vlastně ani nepostřehl, protože bylje totálně překryt beznadějným zoufalstvím, jsem shledalshledávám, že stojím. Docela prostě stojím. Stál jsemStojím u ponku, ležérně se opíralopíraje o svěrák, a hledělhledím sám na sebe, jak tam ležím, ten blyštivý had obtočen kolem krku toho ležícího těla, a s překvapením a zvědavostí pozorovalpozoruji, jak se to mé cizí tělo začíná křečovitě vzpínat v marném zápase o dech.
 
ByloJe to něco naprosto šíleného. Já tam stálstojím a dívaldívám se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící servat ten rdousící proužek, kalně blyštivě omotaný kolem jeho krku. Viděl jsemVidím, jak se ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody napíná a jak se velká skleněná okenní tabulka prohýbá a do daleka vychlipuje pod jeho tahem, jako by byla gumová.
VidělVidím jsemjeho vytřeštěné oči, a ruce, které postupující křeč zkroutila jako pařáty. Pozoroval jsemPozoruji to tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.
Věděl jsemVím, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provaz, co je rdousilrdousí, protože je přece křehký jako sklo; ale na druhé straně jsem byl jak uhranut, zaujat nesmírnou zvědavostí, fascinací, která mě nutila dále sledovat to zvláštní divadlo přede mnou.
Viděl jsemVidím, jak se to tělo přede mnou prudce praštilo o hranu povaleného stolu, a tak jsem pod něj kopnulkopnu špinavé montérky, válející se vedle, aby sebou to tělo v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.
 
Náhle jsem vidělvidím, jak se to tělo na zemi v posledním zoufalém vzepjetí propíná do oblouku. To už zašlo moc daleko. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím jsem přerazilpřerážím ten tenký rdousící paprsek vody, který se rázem proměnilmění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí jsemje mi věděljasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal.
 
Protože teď jsem jáopět byljá tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním jsem se propadalpropadám do hlubin nekonečnosti.
 
Vše se kolem zpomalovalozpomaluje, zklidňovalozklidňuje, temné bušení mého srdce, které dosud vše v pozadí podkreslovalo, se zpomalovalozpomaluje, náhle neexistovaloneexistuje nic než ono, prodlevy se stále prodlužovalyprodlužují a náhle jsem vědělvím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.▼
 
▲Vše se kolem zpomalovalo, zklidňovalo, temné bušení mého srdce, které vše v pozadí podkreslovalo, se zpomalovalo, náhle neexistovalo nic než ono, prodlevy se stále prodlužovaly a náhle jsem věděl, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.
Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí prožít. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné, i když jsou kdesi hluboko uloženy a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.
 
Foxiest
Imperátoři, rollback, Správci
5 946

editací

Citováno z „https://necyklopedie.org/wiki/Speciální:Mobilní_rozdíl/189996“

Navigační menu