Dýmějový humor: Porovnání verzí

[[Soubor:7042 lores-Humour-Zaire-CDC Photo.jpg|thumb|right|Sestřičky z kinshashké nemocnice Ngaliema stojící před třetím nakaženým Dýmějovýmdýmějovým humorem se musí chránit před infikováním akutní chechtavkou, přičemž jí svým zjevem u postiženého naopak mohou vyvolat (1976)]]

'''Dýmějový humor''' nebo jen '''humor''' je infekční onemocnění způsobené RNA [[jehovirus|viry]] z čeledi Humoroviridae, které napadá [[člověk|lidi]], [[opice]] (chechtavka) a [[prase|prasata]] (chrochtavka). Některé z jeho kmenů představují jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní [[Afrika|Africe]]. Symptomy se projevují na základě memetických spouštěčů, které se dosud nepodařilo spolehlivě identifikovat, a projevují se navenek mírnými, středními až prudkými záchvaty těžké chechtavky podobnými škytání, v těžších případech i akutní dušností. Následuje progradující zánět lymfatickéhumorální soustavy, který se projeví boulemi („dýmějemi“) v oblasti mízníchabdominální uzlin(tzv "''pekáč buchet''"), což se u postiženého pojipojí se stavy ''zabřichosepopadání''. Choroba je dále typická svými neurologickými následky, kdy se zvyšuje hladina dopaminu a pacient postupně [[Halucinace|přestává vnímat realitu]] ve své pravdivé, existenciální podobě, až upadá do bezvědomí. [[Smrt|Úmrtnost]] se pohybuje mezi 60 až 90 procenty v závislosti na kmenu viru, kdy k smrti dochází v období pouhých několika desetiletí až jednotek staletí od nakažení.

Virus humoru se poprvé objevil v roce 1976 - až do té doby nebyl zaznamenán jediný případ tohoto prudce virulentního humoru. Je ovšem možno, že se objevoval už i dříve, podle některých theorií stojí za již dříve popsanými případy takzvané '''''chechtavé horečky'''''. Tyto případy všan nelze spolehlivě zpětně virologicky doložit.

Jeden z kmenů, humor-Bundibugyo, se již během 80. let 20. století rozšířil celosvětově a zůstává bohužel v populaci stále přítomen - naštěstí při nákazou tímto typem viru je úmrtnost celkem zanedbatelná. Jedná se však o retrovirus, takže po nákaze již zůstává v těle humorem postiženého trvale, jako persistentní. Po většinu doby sice zůstává v latentní formě, čas od času se však manifestuje záchvaty akutní chechtavky, a to i v těch nejméně vhodných situacích. Jak již řečeno, mortalita zde bývá nízká, a pokud nedojde při propuknutí těžké akutní chechtavky k [[zkr.|tzv.]] popukání, jsou to vesměs případy mortality indukované, totiž že okolí akutním záchvatem humoroidní chechtavky postiženého jej na místě docela prostě umlátí, pokud se ovšem již dříve všichni neumlátili smíchy.

Ostatní kmeny viru zůstaly omezené na africký kontinent, kde způsobují těžké epidemie akutního humoru s mírou letality dosahující až 50-90 %. Místem těchto epidemií byly především země jako Demokratická republika Kongo (Zaïr), Republika Kongo (Brazzaville), Gabon, Uganda a [[Súdán]], během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než [[2048|500]] osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední [[Ludvík Svoboda|Libérie]] a Sierry Leone i nedaleké [[nigerijský princ|Nigérie]]. V srpnu 2014 počet humorem prokazatelně nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí.

Stále je ovšem otázkou, jak a nakolik počty zemřelých korelují s nákazou humorem, protože latentní forma humoru může prokazatelně trvat i několik desítek let a u velké části zemřelých se v jejich terminálních stadiích evidentní chechtavka nevyskytovala. Naopak u homicidních případů úmrtí byla pozorována i výrazná manifestace [[tzv.]] '''''šibeničního humoru''''', aniž by byla u zemřelého dodatečně prokázána nákaza humoroidními viry. Rozhodně tato oblast stojí za další výzkum, protože zde zjevně zůstává ještě mnoho nepoznaného.

V současnosti je známo 5 kmenů humorového viru, klasifikovaných podle kapsidových proteinů. Tři z kmenů (humor-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (humor-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest humorvirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze chechtavého, a nebylo smrtelné. PátýPátým kmenkmenem (humorHumor-RestonChrochton) napadánapadení se pak v akutní humorné manifestaci chovají jako opice ači prasata.

* '''laskavý humor''' - smrdí člověčinou (tzv. humáč)

* '''černý humor''' - nejvážnější forma, častofatální napadázejména při napadení osoby černé pleti, postižené současně tzv. černými myšlenkami.

* '''ironický humor''' - virus rozežírázpůsobuje železitézávažné sloučeninymetamorfosy jakosloučenin hemoglobinželeza, tedy i hemoglobinu v [[červené kravinky|červených kravinkách]], kdy timto typem humoru postižený získává ocelový pohled, ocelové nervy i železné zdraví, jeho hlas dostává kovový timbr, a vůbec celkově nabývá formy '''''ironmana''''', spojené s těžkou muskulární hypertrofií.

K přenosu viru může dojít při kontaktu s [[krev|krví]] nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opiceto nebobývají kalonimoroni). Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno. Má se za to, že kalonimoroni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazuakutní fázi chechtavky přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím [[soulož|předávání semene]] téměř dva měsíce. Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, krevní vzorky jsou pak testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný.

Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z humorem nakažených lidí, opic a prasat na dosud intaktního člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířatpotenciálních vektorů z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění jakoukoliv formou humoru. Nápomocné může být i správné vaření [[maso|masa]] a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem, a to i v případech kanibalisace humorných fatalit. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností, zejména v případě jejich dalšího kuchyňského zpracování.

Pracovat s virem humoru se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích [[Necyklopedie]] se 4. úrovní bezpečnosti. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv a špunty do uší.

Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda spolu se spolehlivě oslabenými, již neškodnými vtípky a anekdotami) nebo nitrožilně podávané [[Pervitin|tekutiny]]. S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často ještě po dlouhých desetiletích zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem ani vysokoprocentní slivovicí. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Prostě jednou již existující humor lze jen velmi obtížně eradikovat.

Ve vývoji jsou tři [[placebo|léčiva]]. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 [[USA|americký]] Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Humour (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům). Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru humoru. Zdá se, že testy na opicíchopilcích vykazují pozitivní výsledky. Testy na střízlivém člověku stále pokračují, údajně ho dosud ani náznakem nerozchechtaly, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v [[Německo|Německu]], když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem homuruhumoru infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo, dosud se u ní projevilo pouze sporadické uchechtávání se, u infikovaných myší ani to ne. Podle objevitele jedné z vakcín, Petera WalshePana, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky a ti se klidně mohou uchechtat až k smrti, aniž by se v oněch společnostech, byť i jen nepatrně, hnulo jejich farmaceutické svědomí.

Existují velké obavy z využití dýmějového humoru [[OSA|teroristy]] nebo některými [[Čtvrtá říše|nebezpečnými režimy]] jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití humoru jako biologické [[Topol M|zbraně]] je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru humoru do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; humor by musel být přenášen vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se humor může šířit vzduchem v kapičkáchrozhlasovém vodyči televisním vysílání (případ RestonEinkesselbuntes), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora KanatjanaPanajana AlibekovaPolibekova vynaložil [[Sovětský svaz|SSSR]] (a následně [[Rusko]]) obrovské prostředky na výzkum humoru a pokusy „zkřížit ho“ s virem neštovic a virem eboly, avšak (do roku 1992 neúspěšně). Je však možné, že na tomto neúspěchu má podíl i masivní promoření tamnějšího pokusného obyvatelstva specifickou formou tzv. '''''ruského humoru''''', který jeho nositele proti jiným formám humorů dokonale imunisuje.