Imperátoři, rollback, Správci
5 957
editací
Halucinace: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Obrázek vložen
m (→Chaotická, fakt dost nepříjemná haluška: Drobná oprava) |
(Obrázek vložen) |
||
|
Vím, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provazec, co je rdousí, je přece křehký jako sklo; ale na přitom jsem jak uhranut fascinací, nutící mne dále sledovat onen děj.
Vidím, jak se vzpínající se tělo prudce praštilo o hranu povaleného stolu; kopnu pod něj špinavé montérky, aby sebou v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.
[[Soubor:Alfred Kubin - In den Krallen.jpg|thumb|center|600px|Kam směřuje veškeré naše pinožení?]]▼
Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...▼
Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl.[[Soubor:Tunel tam 02.JPG|thumb|center|600px|Průlet tunelem]] A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.▼
▲Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...
▲[[Soubor:Alfred Kubin - In den Krallen.jpg|thumb|center|600px|Kam směřuje veškeré naše pinožení?]]
▲Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.
[[Soubor:Kubin symbol.jpg|thumb|center|600px|Sic transit gloria mundi?]]▼
Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný.
Už nikdy více...
▲[[Soubor:Kubin symbol.jpg|thumb|center|600px|Sic transit gloria mundi?]]
----
==='''Ty vůbec nejlepší halušky'''===▼
[[Soubor:Halusky s bryndzou.jpg|thumb|400px|right|Fakt betelné halušky!]]
▲==='''Ty vůbec nejlepší halušky'''===
Brambory nastrouháme na jemném struhadle nemlich stejně jako kdybychom chtěli udělat bramborák, přidáme do toho sůl, nějakou tu mouku, a prohněteme. Takto vzniklé těsto protlačíme do vroucí vody přes velkoděrové haluškové síto, nebo, jsme li šikovní [[Kňuba|kňubové]] motorní, nasekáme těsto na prkýnku a do vroucí osolené vody shazujeme. Můžeme je taky vykrajovat lžičkou namočenou ve vroucí vodě, nebo je odkrajovat nožem z hrany prkénka, jak kterému soudruhu je libo.
| |||