Halucinace: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Halucinace (editovat)

Verze z 30. 9. 2021, 22:39

Odebráno 7 860 bajtů ,  30. 9. 2021
Přesunutí celé kapitoly na novou stránku
(Část přenesena na novou stránku)
(Přesunutí celé kapitoly na novou stránku)
Tento typ halucinací je charakteristický pro intoxikaci '''[[Dietylamid kyseliny psí|diethylamidem kyseliny psí]]''' (Ψ-acid diethylamide, '''PAD''', anglicky slangově '''''doggo'''''), získaným nejspíš přes obskurní internetové sítě coby '''i-PAD'''.
 
==='''Halušky typu UŽ NIKDY!!!'''===
 
Na rozdíl od muchomůrky, co je v úvodu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "''zkus to, pojď si hrát...''". Právě to mi mělo být varováním.
[[Soubor:The World of Amanita.jpg|thumb|center|400px|Zkus to, pojď si hrát...]]
A taky ta '''muchomůrka''', ze samých vrcholů hor snesená, měla nezvykle '''rudohnědou barvu'''...<br />
:::::Žeby '''Amanita regalis?!''' No nazdar...
[[Soubor:Hallucinations.jpg|thumb|center|400px|Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí...]]
Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí a narůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Cesta, asi tak půl kilometru, trvá nekonečnou věčnost; veškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů, vychlipují se proti mě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mne ohmatávajících. Odemykám visací zámek na prkenné brance, chci jí otevřít, s překvapením zjišťuji, že mi jí kus zůstal v ruce. Vrážím to zpět, ale o chvíli později v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte. [[Soubor:Vypadlé světlo z lampy.jpg|thumb|right|Takhle to vypadá, když z lampy vypadne světlo]]
Venku pofukuje chladné podzimní nevlídno; dveře za sebou přibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcuji si. Ač šero, skoro tma, vidím nezvykle jasně a ostře. Červený svit tří kontrolních doutnavek na rozvaděči září tak pronikavě a oslnivě, že od nich musím odvracet zrak. Vše další se odehrává už jen v jejich záři, doplněné zvenčí jen chabým odleskem osamělé pouliční lampy.
 
Přestávám se bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. V tom chladu syrové, vlhké místnosti, mi začíná být strašně horko. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňuje. Shořím. Marně se snažím nasadit kliku do dveří, abych vpustil zvenčí chlad, ale nevede se. Nedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má náhlá neobratnost mě přivádí k zuřivosti.
Okno v pevném rámu otevřít nejde, zápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku začíná chlístat podzimní déšť a po skle tečou provazy vody. Představa chladného deště stékajícího mi po těle je neodolatelná. Rvu ze sebe všechen oděv a znovu se pokouším otevřít dveře.
Otevírají dovnitř, jsou velice bytelné, ani hrubou silou je nedokáži vyrazit. Po marných pokusech sebou plesknu na zem. Holým povrchem těla vnímám ten nádherný, pronikavě drsný chlad hrubého betonu podlahy. Pocit neuvěřitelně intensivní, ostrý až k bolestivosti, přitom velice příjemný a uklidňující. Doširoka rozplácnut se zády tisknu k chladivé podlaze. Koukám na hemžení deště na skle okna.
Hučení větru zvenčí se zvolna transformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící syrovu místnost dunivým oratoriem. Celý prostor duní. Na vibrujícím skle okna teď mohu sledovat šílené výjevy, které to dunění vyvolává; chmurné, stále naléhavější a hrozivější. Nemohu od nich svůj zrak odtrhnout, víc a víc se vpalují do mé mysli. Jsem zcela pohlcen, vše vůkol se ztrácí, zůstává jen obdélník okna, bičovaný přívalem deště.
 
Tu jeden z mnoha proudů vody, stékajících po okně, skrz naprosto neporušené sklo proniká dovnitř. Mohutní a začíná se pomalu prodlužovat směrem ke mě. Blíží se nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.
Dotkne se mne svým mrazem a veškeré mé pocity se teď soustřeďují do tohoto bodu. Přejíždí po dlani mých široce rozepjatých rukou a přibíjí mne k zemi.
Hrot zvolna klouže po mé paži, zvolna přejíždí přes mou hruď, srdce sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení vnímám v celém těle. To bušení teď naplňuje vše kolem temným neúprosným duněním, před kterým není úniku.
Ostře mrazivý hrot zatím zvolna, beze spěchu, postupuje až k mému krku. Hnusně, jak pomalu lezoucí slimák, se mi jak had začíná ovíjet kolem krku, postupuje pomalinku, zvolna, neodvratně. A pak se začíná pomalu, beze spěchu, stahovat. Had škrtič. Začínám se dusit. Chci, musím s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drží pevně přibitého k zemi. Vzdávám to. Umírám.
Najednou stojím. Docela prostě stojím. Stojím u ponku, ležérně se opíraje o svěrák, a hledím sám na sebe, jak tam ležím, ten had obtočen kolem krku mého ležícího těla, s překvapenou zvědavostí koukám, jak se to mé cizí tělo křečovitě vzpíná v marném zápase o dech.
 
Něco naprosto šíleného. Stojím a dívám se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící dosáhnout na ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody. Jak s sebou zmítá, provazec vody se škubavě napíná. Velká skleněná okenní tabule, jeho tahem do daleka vychlípená, se prohýbá, jako by byla gumová.
Vidím vytřeštěné oči, a ruce, kterým postupující křeč dává podobu pařátů. Pozoruji ono náhle tak cizí tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.
Vím, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provazec, co je rdousí, je přece křehký jako sklo; ale na přitom jsem jak uhranut fascinací, nutící mne dále sledovat onen děj.
Vidím, jak se vzpínající se tělo prudce praštilo o hranu povaleného stolu; kopnu pod něj špinavé montérky, aby sebou v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.
[[Soubor:Alfred Kubin - In den Krallen.jpg|thumb|center|600px|Kam směřuje veškeré naše pinožení?]]
Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...
 
Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl.[[Soubor:Tunel tam 02.JPG|thumb|center|600px|Průlet tunelem]] A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.
 
Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný.
 
Už nikdy více...
[[Soubor:Kubin symbol.jpg|thumb|center|600px|Sic transit gloria mundi?]]
 
----
==='''Ty vůbec nejlepší halušky'''===
[[Soubor:Halusky s bryndzou.jpg|thumb|400px|right|Fakt betelné halušky!]]
Foxiest
Imperátoři, rollback, Správci
5 957

editací

Citováno z „https://necyklopedie.org/wiki/Speciální:Mobilní_rozdíl/217380“

Navigační menu