Ross Hedvíček: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
|
F.Y.A. – VŘSR
Vzhledem k tomu že se blíží 90.výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce v Rusku měli bychom si připomenout o čem to vlastně všechno bylo. Mnozí už zapoměli a většina snad ani netuší. Ti, kteří jsou dnes posedlí představou nebezpečí Amerického vlivu v České kotlině si tak mohou porovnat, jaká je zřejmá alternativa. Tlak od Východu který tu byl, nikam neodešel, stale trvá a ještě hodně dlouho nezeslábne. Systém který přečkal staletí se jen tak nevypaří. Při natáčení svého nového dokumentárního filmu The Grand Deception – Uncertain History jsem přišel do styku s mnoha mimořádnými lidmi. Ion Pacepa, jehož článek přikládám, je jedním z nich. Tento článek by měl být povinně v učebnicích dějepisu. Pro ty kterým jméno Pacepa nic neříká bych jen stručně připomenul: Ion Mihail Pacepa, Generál Poručík Rumunské špionážní služby a poradce Nikolase Ceausesca, který uprchnul do USA v roce 1978. Osobně řídil Yassera Arafata a Omara Kadafiho pro KGB. Paradoxem je, že současná Rumunská vláda, ač členem NATO, doposud nezrušila 2 miliony dolarů odměnu na jeho hlavu. Bývalí Pacepovi kolegové tam vládnou dodnes.
V mém interview Pacepa citoval co mu Andropov řekl v roce 1970 když se naposled setkali: “Naše gosbezopasnost udržela Rusko na živu 500 let, naše gosbezopasnost učinila Rusko nejsilnější vojenskou velmocí na světě, a naše gosbezopasnost bude kormidlovat Rusko dalších 500 let.” Andropov byl obdivuhodným jasnovidcem. Třicet pět let později jeho gosbezopasnost stále ještě řídí Rusko.
Ion Mihail Pacepa: Marxismus po Rusky
Z historického hlediska byl Marxismus natolik nestaštně definovaný a tvárný systém, že si ho každý mohl vysvětlit jak chtěl podle svého. Kdyby byl Marxismus uspěl ve Francii nebo v Německu, určitě by se vyvynul v další Pařížskou Komunu nebo v neo-Pruskou vojenskou diktaturu a nakonec by automaticky zanikl jako tyto předchozí. V žádném případě by nemohla tlupa byrokratů setrvat u moci tolik let se systémem vlády která totálně odmítala základní principy pohybující lidstvo kupředu historií: soukromé vlastnictví, soutěživost a osobní iniciativu.
A tak se stalo, že Marxismus triumfoval ve feudálním Rusku jehož tradiční nástroj moci, panovníkova tajná policie, měl dlouhodobou tradici udržování despotických panovníků u moci. Právě tam se Marxismus postupně vyvynul do tajné samoderzhaviye, autokracie, historické Ruské formy tatalitární diktatury jedince ve které politická policie “nového cara” odstranila celé vedení Leninovy Komunistické Strany a zabila kolem sedmi milionů svých členů. Pod zástěrkou Marxismu pak politická policie tiše odsunula do pozadí ideoologii Komunistické Strany jako hlavní nástroj řízení země.
Vůdce Bolševické Revoluce Vladimír Iljič Lenin byl vzdělaný právník, který strávil značnou část svého života (1900-1917) v Evropě 19.století, kde politické strany hrály dominantní roli. Proto bylo pro něho zcela normální pojímat všechno z pohledu politické strany. V jedné ze svých základních teoretických prací, Co je třeba udělat? napsané v roce 1902 Lenin vytvořil svoji nejduležitější politickou teorii, že Komunistická Revoluce by měla být vedena politickou stranou, která bude sloužit jako “předvoj proletariátu.” Podle jeho představ tato “strana nového druhu,” k jejíž vytvoření Lenin věnoval dvacet let svého života, by měla být mentorem, vůdcem a průvodcem revoluce.
V další své publikaci napsané v roce 1917, Stát a revoluce, Lenin popsal budoucí Sovětský stát jako svaz rozdílných národností, kde Komunistická Strana bude jedinou vládnouci silou. Zdůraznil, že v budoucím Sovětském státě nebude policie potřeba, a tím méně tajná policie.1 Další z hlavních Sovětských teoretiků, na západě vystudovaný Leon Trocky který se po Říjnové Revoluci stal komisařem zahraničních věcí, zašel o krok dál: “Zrušení špionáže a tajné diplomacie je základní podmínkou čestné, populární a zkutečné demokratické zahraniční politiky.”2
V říjnu 1917 se Lenin vrátil do Ruska a postavil se do čela své Bolševické Revoluce, která měla přeměnit Rusko na diktaturu proletariátu pod vedením jeho Komunistické Strany. Lenin ale zjistil, že Rusko je velice odlišná země v porovnání se Západní Evropou kde si vytvořil své politické názory a vymyslel svoji revoluci. Na rozdíl od Anglie a Německa Karla Marxe, kde ekonomické problémy byly způsobeny průmyslovou revolucí, Rusko bylo zaostalou agrární zemí jejíž poddaní, přestože osvobozeni z nevolnictví Alexandrem II. v roce 1861, nikdy v podstatě nevlastnili žadný majetek a nebylo jim dovoleno rozhodovat sami za sebe. Navíc, na rozdíl od Anglie a Německa, feudální Rusko nemělo historickou zkušenost s politickýmy stranami.
Rusko, centrum Leninovy revoluce, mělo svou vlastní historii policejního státu sahající až k Ivanu Hroznému. V prosinci 1564, obávajíce se že ho bojaři sesadí z trůnu, Ivan vyhrožoval abdikací pokud mu nebude dána diktátorská autorita potrestat rebely a ustanovit svůj vlastní soud k řízení země. Tato nová organizace zvaná Oprichnina, což znamená “oddělený soud”, byla ve skutečnosti tajná politická policie odpovídající jenom carovi. Členové Oprichniny měli speciální černé stejnokroje, byli ubytováni v domech zkonfiskovaných šlechticům a projíždějíce krajinou na svých černých koních šířili starch a hrůzu. Jejich sedla zdobil symbol psí hlavy vyčmuchávající zrádce a koště které od nich zemi čistí. Původně zaměřena proti bojarům, Oprichnina nakonec terorizovala každého kdo se carovi znelíbil.
Po Ivanu Hrozném většina Ruských carů byla v úsilí udržet zemi v klidu a zachovat si svůj vliv závislá více na své politické policii než na ostatních vládních orgánech. Když se dostal na trůn Petr Veliký založil svoji novou tajnou policii Preobrazhenskiy Prikaz s takovou tajností, že dodnes není známo datum kdy se to stalo. Násldujíce principu Ivana Hrozného „kdo není se mnou je zrádce“ Petr použil svůj nový nástroj moci proti každému kdo se mu postavil, počínaje svojí vlastní ženou a šlechticům kteří si dovolili s ním nesouhlasit, až po opilce vyprávějící si vtipy o jeho vládě. Petr dokonce přikázal své tajné policii nalákat zpátky do Ruska ze zahraničí svého vlastního syna, careviče Alekseje a umučit ho k smrti.
Jen několik měsíců po tom co se car Nikolas dostal na trůn hned ustanovil Třetí Oddělení svého Imperiálního Kancléřství jako svoji tajnou policii a v souladu s další carskou tradicí postavil do jejího čela cizince, hraběte Alexandra Benckendorffa, který tak mohl jednat s lidmi “nezaujatě”. Říká se, že když ho Nikolas jmenoval do funkce daroval mu kapesník s výšivkou: “Čím více slz si tímto kapesníkem utřeš, o to věrněji budeš sloužit mým zájmům.”3 Nikolas I. byl také carem který zinstitucializoval v Rusku politický zločin. Jeho Kriminální Kód z roku 1845 zavedl kruté tresty pro všechny “osoby obviněné ze psaní nebo rozšiřování psaných a tištěných materiálů nebo vystupování za účelem vytvářet disrespect k Vládnoucí Autoritě nebo k osobním kvalitám Vládce.”4
Když nastoupil na trůn Alexandr II. zrušil Třetí Oddělení svého předchůdce a založil své vlastní Oddělení Státní Policie která mu ale stejně nepomohla zachránit jeho vlastní život. V roce 1881 byl zavražděn primitivním granátem. Politická policie Ivana Hrozného však přežila v různych formách po celou historii Ruska až do doby Sovětského Svazu a ještě dále. V době Říjnové Revoluce to byla Okhrana, založená Alexandrem III. v roce 1881, která zakotvila v zákoně své prvořadé právo na prohlídky, zatýkání a posílání do exilu.
Takže pro Lenina jako nového ruského cara bylo zcela přirozené se k této pět století staré tradici připojit. 23.prosince 1917, dva měsíce po svém posledním návratru do Ruska, Lenin založil nechvalně proslulou Cheku (Vserossiyskaya Chresvychanynaya Komissiya po Borbe s Kontrrevolyutsiyey I Sabotazhem neboli Vše-Ruské Zvláštní Oddělení pro Boj proti Kontrarevoluci a Sabotáži), která se stala základem pro následdující generace politických policejních organizací. Ve znaku Cheky byl štít který ochraňoval revoluci proti zrádcům a meč na propíchnutí jejich hrdel. Z toho je jasně vidět že původ emblému má blíže k době Ivana Hrozného než k ideologii Karla Marxe. Zkutečnost, že Lenin posadil do čela své politické policie cizince (Felix Dzerzhinsky byl syn Polského šlechtice)—tak jak učinila většina ruských carů před Leninem—je dalším důkazem, že Lenin následoval Ruskou tradici radši než Marxistickou ieologii.
Leninova nová politická policie se stala po Revoluci nejrychleji se rozpínající Sovětskou organizací: začala s 23 členy a během dvou let měla 200,000 zaměstnanců. Jedna kniha z posovětské doby, která vznikla na základě dokumentů nalezených v archivu KGB uvádí, že v roce 1920 “Cheka měla téměř čtvrt milionu členů, což je o 50 % více než měla carova Okhrana”, a že v roce 1921 bylo v Sovětském Rusku více důstojníků Cheky než členů komunistické strany.5
Historie Cheky je v podstatě plná nezvratných důkazů které potvrzují, že její kořeny sahají daleko do feudálního Ruska Ivana Hrozného a ne do sociálně demokratické Evropy. Kdyz Lenin založil Cheku v roce 1917 představil ji jako dočasnou organizaci nutnou ke zlikvidování domácích nepřátel a upevnění vedoucí role strany. V každém případě je ale zřejmé, že Lenin musel od začátku vidět budoucí klíčovou roli této organizace: slovo cheka znamená v ruštině “základní součást”. Chrezvychaynaya Komissiya byla tak určitě pojmenována aby iniciály, vyslovené Che Ka, representovaly tento význam. Zkutečnost, že Lenin během několika let zvětšil Cheku tak, že se stala dvakrát větší než Okhrana předchozího Ruského Cara je průkaznou evidencí její důležiosti. Je zřejmé, že neschopnost Okhrany (slovo znamená “ochranná bezpečnost”) zachránit život Nikolaje II. byla carovu komunistickému nástupci důvodem dát své vlastní politické policii ještě větší moc.
Teror byl hlavní zbraní Cheky, stejně jako Oprichnina vždy užívala teror k ochraně cara, který ji založil. V letech 1917-1924 Cheka, pokračující v tradici Oprichniny, popravila čtvrt milionu bojarů a zrádců. V ručně psaném rozkazu 11. srpna 1918 nařizujícím oběšení minimálně 100 kulaků pro výstrahu ve měste Penza Lenin napsal: “Pověsit (aby to všichni dobče viděli) minimálně sto známých kulaků, boháčů, a pijavic… Udělat to takovýkm způsobem, aby to viděli lidé v okruhu stovek kilometrů, třásli se, a křičeli: už si na ně došlápli, už ty krvežíznivé kulaky popravují.”6
Ideologickou podobnost mezi Leninovou Chekou a Oprichninou Ivana Hrozného také ilustruje název periodika Cheky Krasnyy Terror (Rudý Teror) a jeho obsah. Například ve článku otisknutém v roce 1918 napsal Martin Ivanovič Latsis, jeden z Dzerzhinského pobočníků: “Nevedeme válku proti jednotlivcům. Likvidujeme buržoazii jako třídu.” Latsisovy instrukce pro Cheku byly rovněž jasné: “Během vyšetřování nehledejte důkazy, že obviněný jednal proti zájmům Sovětské moci. První otázky které musíte položit jsou: Ke které třídě patří? Odkud pochází? Jaké je jeho vzdělání a povolání? Toto jsou otázky které určí osud obžalovaného. Na tomto stojí význam Rudého Teroru.”7
V dubnu 1922 se Josef Vissarionovič Stalin stal sektretářem Leninovy strany a pod jeho vedením politická policie získala ještě větší roli. Stalin vyrůstal jako syn chudého, opileckého ševce v odlehlé části Kavkazu. Když se z něho stal revolucionář a přesídlil z odlehlé části Ruského Impéria do hlavního města, neměl žádnou přímou zkušenost se západní sociální demoktacií a stranickou politikou. Autokratický Ruský stát byl pro Stalina zcela normální sociální strukturou. Přestože politická policie vznikla už za Lenina, Stalin byl první Sovětský vůdce který si, stejně jako carové uvědomil, že pro jeho politický úspěch bude daleko lepší se opřít o svou politickou policii než o Komunistickou Stranu.
S pomocí Cheky se Stalin také dosadil do Kremlu. Ke konci svého života nemocný Lenin diktoval svoji politickou “poslední vůli” datovanou 25.prosince 1922 kterou začal slovy kde se obával, že “Stalin ve funkci Generalního Tajemníka má ve svých rukou neomezenou moc a já si nejsem jistý jestli bude vždy schopný použít této moci dostatečně citlivě.” V dodatku datovaném 4. ledna 1923 Lenin popsal Stalina jako “příliš krutý” a vyzýval, aby byl sesazen jako vůdce Bolševické Strany a vyměněn jiným komunistou, který bude více tolerantní, více loyalní, více slušný, a více naslouchající ostatním soudruhům, méně rozmarný, atd.”8 Několik měsícuů později Lenin určil vůdcem Bolševické Strany a svým nástupcem Leona Trockého, toho času válečného komisaře. Na svou obranu Stalin vytvořil koalici s Feliksem Dzerzhinským, otcem Sovětské Tajné Policie, který úspěšně ochránil Leninovu diktaturu namátkovýmy popravami kdy údajně popravil čtvrt milionu nepřátel.
Jednajíce za Leninovýmy zády, dva noví spojenci Stalin a Dzerzhinsky začali zatýkat Trockého stoupence ve straně a ve Válečném Komisatiátu. Klíčovou roli v úspěsném předání štafety do Stalinových rukou však byla mistrná desinformační akce. Nádhera této operace spočívala v její jednoduchosti. Když Lenin v lednu 1924 zemřel Trocky byl náhodou na léčení na Krymu a Dzerzhinsky se postaral o to aby obdržel chybné datum pohřbu. Stalinovi tak nic nebránilo korunovat se sám když jeho jediný oponent byl daleko od Moskvy. Několik měsíců později odměnil Dzerzhinského jmenováním na Kandidáta Politbyra.
Během let Stalin udělal z Dzerzhinského modlu Komunistického uctívání v pořadí hned těsně za Leninem, přestože udržoval tento kult v hluboké tajnosti tak jako ostatně všechny skutečně důležité věci v Sovětském Svazu. Lenin byl balzamován a vystaven na Rudém Náměstí. Když Dzerzhinsky zemřel v roce 1926 figurína s jeho posmrtnou maskou a rukama, oblečena v Chekistické uniformě, byla uložena do skleněné rakve a vystavena v důstojnickém klubu který byl později pojmenován KGB.9 Později v roce 1937 na 20.výročí založení Cheky udělil Stalin Dzerzhinskému hodnost “Rytíř Revoluce.”
Jakmile se Stalin usadil v Kremlu okamžitě podřídil politickou polici přímo sobě, tak jako Okhrana byla podřízená jenom carovi. První důležitý úkol který Stalin uložil svému novému nástroji moci bylo deportovat hlavního oponenta, Trockého, tak aby se o tom nikdo nedozvěděl. Když byl tento úkol splněn, jeho politická policie přejmenovaná na GPU (Gosudarstvennoye Politicheskoye Upravleniye, neboli Státní Politické Ředitelství), obdržela, jak říkal Generál Sakharovský,” pokhvalnaya gramota od Josefa Vissarionoviče” i.e. magna cum laude diplom od Stalina. Trocky a jeho GPU strážci byli jedinými pasažéry na palubě Sovětské lodi Iskra když odplouvala z Odessy do Istambulu v lednu 1929, odvážejíce Trockého do exilu.
Když toto bylo vyřízeno, Stalin obrátil svůj nový nástroj moci proti nejdůležitějšímu výtvoru celého Leninova revolučního života, proti Bolševické Straně. Z GPU se stalo OGPU, přidajíce k názvu slovo Obyedinennoye. Tím se stalo Spojeným Státním Politickým Ředitelstvím, zdůrazňujíce poprvé od vytvoření Sovětského Svazu větši autoritu nad regionálnímy oddělení. Pokračujíce v tradici carů (a Okhrana) ukončil Stalin ideologický boj mezi Stalinisty a Trockysty tím, že přikázal svému OGPU poslat všechny stoupence Trockého do vyhnanství do odlehlých částí Sovětského Svazu. Potom Stalin poslal OGPU proti komunistům, kteří podporovali Leninův Nový Ekonomický Plán (NEP) který pomáhal podnikání malých živnostníků a byl protikladem Stalinovu megalomanskému plánu super-centralizované ekonomiky. Členové strany kteří kritizovali Stalinův ekonomický plán byli vyloučeni ze strany, zatčeni OGPU a posláni na Sibiř, stejně jako Okhrana posílala na Sibiř kritiky cara.
V roce 1934 Stalin zreorganizoval OGPU na Lidový Komisariát Vnitřních Věcí (Narodnyy Komissariat Vnuternnuch Del, neboli NKVD), a tím ho povýšil na úroveň ministerstva. Během následujících dvou let NKVD obvinila dva politické rivaly Karla Radka a Gregory Pyatakova ze špionáže pro Německo a Japonsko a tím začalo dlouhé a krvavé období politických procesů. Oba obvinění zemřeli ve vězení. Poté NKVD nastoupila proti těm vedoucím představitelům strany které Stalin považoval za nejnebezpečnější osobní nepřátele: Grigory Zinovyev a Lev Kamenev. Oba byli obviněni z přípravy atentátu zlikvidovat celé Sovětské vedení, odsouzeni k smrti a zastřeleni.
Kdyz měl Stalin stranu pevně v hrsti rozhodl se ovládnout armádu. V červnu 1937 rozkázal své politické policii zatknout Nejvyššího Velitele Rudé Armády Maršála Mikhaila Tukhachevského, hrdinu občanské války a muže který zmodernizoval Rudou Armádu. Spolu s ním bylo zatčeno sedm dalších nejvyšších vojenských velitelů a všichni byli označeni za Němcké špióny. Po jejich rychlé popravě Stalinova tajná policie zlikvidovala 70 z 80 členů Nejvyššího Vojenského Výboru a asi 35,000 dalších důstojníků Rudé Armády. Když čistka skončila Stalin se sám jmenoval vrchním velitelem Rudé Armády. Současně, za účelem zbavit se nepohodlných svědků, Stalin začal čistit vedení své vlastní tajné politické policie. Označil jejího velitele Genrikha Yagodu a jeho hlavní poradce za Němecé agenty, kteří spolu s mnoha dalšími důstojníky NKVD chtěli rozbít Sovětský Svaz, a nechal je zastřelit.
Když si Stalin konečně zajistil svoji pevnou pozici povýšil nového šéfa politické policie Nikolaje Yezhova do funkce svého hlavního pobočníka a zahájil období teroru které nemělo od éry Ivana Hrozného obdoby. Během těchto čistek přišlo o život dohromady sedm milionů lidí včetně většiny Sovětských komunistů, kteří bojovali v Leninově revoluci a mnoha zahraničních komunistických vůdců. Yezhovo jméno se zapsalo do dějin slovem yehovshchina které se stalo populární pro označení čistek v letech 1936-38. Čistkami se Stalin efektivně zbavil Leninovy strany a veškeré své konkurence.
Ze sedmi členu Leninova Politbyra v dobé Říjnové Revoluce jen Stalin a Trocky byli ještě naživu když masakr zkončil. (Trocky byl později po vypovězení ze země zavražděn o dva roky později.) Muž kterého Lenin jmenoval ve své závěti jako nejnadějnějšího z mladé generace, Georgy Pyatakov, byl také zastřelen. Podle klasického Byzanského scénáře ti kteří byli součástí tohoto masakru a mohli tvrdit, že jenom vykonávali Stalinovi rozkazy, byli na Stalinův rozkaz také zlikvidováni. Když v prosinci 1938 čistky zkončily, tisíce důstojníků NKVD zmizeli také. Yezhov sám, ošklivý trpaslík po němž zůstal výraz yezhovshchina, zmizel též a od ledna 1939 o něm už nikdo neslyšel. Stalin, tak jako carové před ním, zůstal bitkou nedotčený a udržel si věrnost lidu jako jejich “Malý Otec” v Kremlu.
Z originálu Marxism Goes Russian
(součást rukopisu Balalajka Politics - autor Ion Mihai Pacepa)
přeložil Robert Buchar s laskavým svolením autora.
V.I. Lenin, The State and Revolution (London: Allen & Unwin, 1919), ch. 5, pts. 2 and 3.
2 Quoted in Edward Hallet Carr, The Bolshevik Revolution 1917-1923 (London: MacMillan, 1953), Vol. III, p. 14.
3 Christopher Andrew and Oleg Gordievsky, KGB: The Inside Story (New York: HarperCollins, 1990) p. 18
4 Richard Pipes, Russia under the Old Regime (Harmondsworth: Penguin, 1974), p. 294, as quoted in Andrew and Gordievsky, KGB, p. 19
5 John Costello and Oleg Tsarev, Deadly Illusions (New York: Crown, 1993), p. 24.
6 This letter was seen by the author in 1992 at an exhibit entitled "Revelations from the Russian Archives," which was displayed at the Library of Congress, Washington, D.C.
7 George Legget, The Cheka: Lenin's Political Police (Oxford University Press, 1981), p. 114, as quoted in Andrew and Gordievsky, KGB, p. 44.
8 Quoted in Ronald W. Clark, Lenin. New York: Harper & Row, 1988, pp. 472, 474.
9 On my visits to the Lubyanka I was never taken to the KGB officers’ club. The existence of the Dzerzhinsky memorial figure is confirmed in Andrew and Gordievsky, KGB, pp. 42-43, which adds that it was thrown out toward the end of Stalin’s reign, but that then under Khrushchev a huge statue of him was erected outside of KGB headquarters on Dzerzhinsky
zpět na seznam článků
[[Kategorie:Lidé, kteří se dočista zbláznili]]
| |||