Umění: Porovnání verzí

Kritik patří k umění tak, jako světlo ke dni. Kritik cítí nutkání, přímo morální povinnost sdělit tupému, nevzdělanému publiku svůj názor na konkrétní umělecké dílo. Kritikem se zhusta stává jinými kritiky zneuznaný umělec. Kritik je ve svých soudech neúprosný, nelíbí-li se mu něco, bývá velmi důsledný. Jinak je to povolání nad jiné pohodlné, zachce se mu, pochválí, zachce se mu, ztrhá. Umělci pak bývá buď vynášen (chválí-li) nebo zatracován (ztrhá-li). Obecná zkušenost pak praví, že chválí-li kritika něco, bývá to publikem zhanobeno, naopak vyplatí se dílo zhlédnout je-li ztrháno a zhanobeno, tedy, že názory kritiky a publika se zpravidla diametrálně odlišují. Kritik se považuje nad jiné povolaný soudit, neboť dle jeho názoru jsou ostatní [[Kokot|nevzdělaní tupci]], kteří ničemu nerozumí a je tedy třeba jim osvětlit cestu k poznání jediného pravého umění.

Publikum bývá různé, někomu se něco líbí, jinému ne, konečně každý má svůj vkus. Je pravdou, že publikum je nutno vést, ale jak se říká, všeho s [[Mirek Topolánek|mírou]]. Zvláštní odrůdou publika je pak '''snob'''. Snob je člověk neurčitého povolání, lze jej však spatřit na jakékoliv umělecké produkci, kde se skutečně producíruje, pronáší hlubokomyslné výroky typu: "Jak silné, hluboké, zvláštní atd." Přitom umění ve skutečnosti za mák nerozumí, ale považuje se za znalce. Snob stejně jako umělec potřebuje ke své činnosti alkohol. Stýká se s umělci, podkuřuje jim, pomlouvá jiné umělce, hanobí nepříznivé kritiky, v zásadě je balzámem na křehkou umělcovu duši.

Co říci [[End|závěrem]]? Umění je jistě pěkná a potřebná věc, člověka dokáže mnohdy skutečně povznést, má v lidské společnosti svoje místo. U většiny lidí však nepatří k jejich prioritám. Na umění musí mít člověk náladu, k uměleckým prožitkům však nelze nikoho [[Upalování na špičatých kůlech|nutit]].