Diskuse:Kokot: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Diskuse:Kokot (editovat)

Verze z 19. 10. 2015, 16:38

Odebráno 532 616 bajtů ,  19. 10. 2015
rv
Bez shrnutí editace
značka: sourceedit
(rv)
značka: sourceedit
 
Prečo je to po slovensky? [[Uživatel:Zanatic|Zanatic]] 18:48, 15. 3. 2007 (EDT)
kkkkoooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooosv ctPřístupy k poznávání osobnosti:
:Základ článku napsal anonym ze slovenska. Je to autentické, věrohodné, ryzí... --[[Uživatel:Ervinpospisil|Ervinpospisil]] 19:48, 15. 3. 2007 (EDT)
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
::A prečo bysme to aj po slovensky nedopísali? --[[Uživatel:Zylbrsztajn|Zylbrsztajn]] 20:39, 15. 3. 2007 (EDT)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
:::Protože slovensky neumíme a těžko se nám to bude udržovat, dost problémů už máme s moravštinou. [[Uživatel:Trnka|Trnka]] 02:30, 16. 3. 2007 (EDT)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
::::Čiže preto, lebo ste kokoti :) --anonymouse
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Vážení, nezlobte se, ale tohle na uncyklopedii nepatří. ==> subpahýl/smazat --[[Uživatel:Trnka|Trnka]] 04:01, 8. 4. 2007 (EDT)
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
:Teď si mne namíchnul. Si moc přísný. Proč ten antislovakismus? (včetně včerejška - i když to byl opravdu brak). Máme tu množství cizojazyčných článků. (maďarsky, rusky, latinsky...) A hlavně
Biofyzické definice
:*viděls počet návštěv? - 1 900 (říkals, že to děláme pro lidi. různým lidem se líbí různé věci)
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
:*podívej se do historie, významně tam přispěl např. Zylby, kterého považuju za dobrý barometr hranic míry, rasismu a pod.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
:Nechcu, aby sme se kvůli tomu hádali, takže už se dál nebudu vyadřovat. Ale Subpahýl dám pryč, a uvidíme, co nato ostatní. --[[Uživatel:Ervinpospisil|Ervinpospisil]] 04:24, 8. 4. 2007 (EDT)
Biosociální definice
:: řešení by bylo kdyby to někdo přeložil do češtiny... u těch latinských je ten vtip v tom že to normální člověk nepřečte... u slovenštiny to je tak, že tohle je česká necyklopedie --[[Uživatel:KluSi|KluSi]] 04:29, 8. 4. 2007 (EDT)
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
:Ervíne, to není antislovakismus, to je něco úplně jiného. --[[Uživatel:Trnka|Trnka]] 05:16, 8. 4. 2007 (EDT)
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
:: Ten velkej počet návštěv jsem zavinil já odkazem z hlavní strany. --[[Uživatel:Karkos|Karkos]] 19:39, 10. 4. 2007 (EDT)
::: Myslím si, že "kokot" je tak typické slovo pro lidovou slovenštinu, že by se článek neměl překládat do češtiny.--[[Uživatel:Zylbrsztajn|Zylbrsztajn]] 19:44, 10. 4. 2007 (EDT)
Prečo len slovenskí vysťahovalci?
KOKOTINA !!
 
kokotiny riesite slovencina ja rovnako dobra ako cestina DIKO
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
:To Karkos:
Souhrnnost
Správná přípomínka i na Slovensku mě drbou jak to řeknu československy. Malá nedůslednost. Jsem s tím spěchal. Článek musí zůstat spisovný když už tu je.--[[Uživatel:Nytra|Nytra]] 21. 10. 2009, 12:51 (UTC)
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
::Ještě malá poznámka k předchozím diskuzím-kokot je ve slovenštině v tomto smyslu spisovný tak jak v ostravštině cyp. Česky by to nebylo správně.--[[Uživatel:Nytra|Nytra]] 21. 10. 2009, 12:59 (UTC)
Jednota
:::::Jednoznačně potvrzuji východní původ tohoto krásného slova. Již můj fotr jej občas použil. „Kokot drevený“ je tady na Slovácku běžná fráze při jednání s takzvanou "samosprávou" na obcích. Z Čech to nemohlo dojít, protože by nebyli schopni tak svobodomyslné slovo vymyslet. --[[Uživatel:Ervinpospisil|Ervín]] 21. 10. 2009, 14:01 (UTC)
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
:V čechách se ovšem používá slovo vůl, vole atd. což o mnohém vypovídá.--[[Uživatel:Nytra|Nytra]] 21. 10. 2009, 14:56 (UTC)
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
:: ale ta fotečka dole je roztomilá, obvzzvláště poslední věty :-)) A odpověď na kresbičku zní: 腟 (čti: Ti tu (čicu)) --[[Uživatel:Kusurija|Kusurija]] 23. 11. 2009, 18:01 (UTC)
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
:::Toto heslo má i equwalenti v jiných jazických. Důrazně žadám o přydaní do necipedie. [[Uživatel:Fuckusius|Fuckusius]] 5. 3. 2010, 20:58 (UTC) Tai vytahnite ze zdrojaku:
Přizpůsobení
[[ar:طز]]
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
[[en:Fuck you]]
Jedinečnost
[[es:Joder]]
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
[[it:Fanculo]]
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
[[la:FUTUE TE IPSUM]]
Podstata
[[pt:Foda-se]]
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
[[zh-tw:法克魷]]
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
::::Nezdá se mi, že by to bylo to samý. --[[Uživatel:Karkos|Karkos]] 5. 3. 2010, 21:01 (UTC)
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)
Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)Přístupy k poznávání osobnosti:
Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)
Základními znaky osobnosti jsou:
Individualita (jedinečnost)
Organizovanost (strukturace, intergrace)
Vývoj na základě rozličných vlivů
Konzistentnost (stabilita chování)
Osobnost
"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.
 
Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)
Biofyzické definice
Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
"Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
Biosociální definice
Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
"Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy
 
Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)
Souhrnnost
Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
Jednota
Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
„Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
„Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
Přizpůsobení
Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
Jedinečnost
Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
„Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
Podstata
Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
„Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson
Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu
„Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)
 
Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:
motivačním systémem
strukturou a kvalitou potencí
způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
kým je a co je s to realizovat
kým by se měl stát
kým je s to se stát
Jedinec
Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).
Subjekt
Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.
Psychika a osobnost
V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
usilujeme o pochopení psychiky jako:
dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
proniknout do systému znamená:
pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích
Pojem Já
Vědomí – dvojí vztah Já
Předmět (vědomí čeho)
Subjekt (čí vědomí)
Chápání Já
Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
William James – Já poznávajíc x Já poznávané
Vnímání Já jako zážitek styčnosti
V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)
Obraz Já - sebepojetí
Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti
Význam obrazu já
Zobrazení („Jsem...“)
Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
Hodnocení („Mám být...“)
Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
Směřování („Chci být...“)
Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
Moc („Mohu učinit...“)
Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
Role („Mám učinit...“)
Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role
Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)
Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
Školní období – Jsem to, co dovedu
Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
Střední věk – Jsem to, co poskytuji
Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“
Vlivy působící na rozvoj sebepojetí
Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
Rodinné prostředí
Společenské stereotypy
To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
Nové zkušenosti
Úloha sebepojetí
Nástroj orientace
Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)
Obrany sebepojetí
Vytěsnění
úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
utlumení projevu vlastních pohnutek
Úplné vytěsnění = zapomenutí
Regrese
Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
Projekce
Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
Izolace
Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
Racionalizace
Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
Somatizace
Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
Odčinění
Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
Reaktivní výtvor
Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
Přesunutí
Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)
Osobnost a psychologický model osobnosti
Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost
Zkoumají se:
podstatné komponenty
principy vazeb mezi nimi
fungování systému jako celku
Modely by měly:
zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury
Potíže při modelování osobnosti
individuální rozrůzněnost
dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)
Základní teorie osobnosti
Hlubinně orientované koncepce osobnosti
Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)
Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti
Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)
Dispoziční přístupy k teorii osobnosti
Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)
Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti
Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)
Kognitivní teorie osobnosti
Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)
Celostní modely osobnosti
Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)
 
Skrýt
Navštivte 7. českou wikikonferenci v prostorách Přírodovědecké fakulty UK v Praze na Albertově
v neděli 15. listopadu 2015
Hebrejština
Hebrejština (עִבְרִית‎‎, ivrit)
Rozšíření: Izrael, Spojené státy a další země židovské diaspory
Počet mluvčích:
5,055 milionu
Klasifikace:
Afroasijské jazyky
severozápadní semitské jazyky
Písmo: Hebrejské písmo
Postavení
Regulátor: Akademie hebrejského jazyka
האקדמיה ללשון העברית
ha-Akademija la-lašon ha-ivrit
Úřední jazyk: Izrael
Kódy
ISO 639-1: he
---
heb (B) heb (T)
SIL: HBR
Wikipedie
he:עמוד ראשי
Hebrejština (עִבְרִית‎‎, ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou (עברית תנ״ך‎‎ ivrit Tanach, též לשון קודש‎‎, lešon kodeš, „svatý jazyk“) až po moderní hebrejštinu (עברית‎‎, ivrit), kterou se dnes hovoří ve státě Izrael.
 
Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, resp. ke kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší dochované hebrejské texty pocházejí z 10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V případě starších textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních semitských jazyků mezi jednotlivé jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o společné protosemitštině nebo protokeneanštině.
 
Přes toto základní řazení hebrejštiny mezi semitské jazyky se lze dnes setkat i s názorem, že moderní hebrejština, kterou se hovoří ve státě Izrael, již není jazykem semitským, nýbrž indoevropským, a to kvůli zásadnímu vlivu indoevropských jazyků, který strukturu původní hebrejštiny zcela přeměnil.[zdroj?]
 
Obsah [skrýt]
1 Název
2 Hebrejské písmo
3 Starověká hebrejština
4 Biblická hebrejština
4.1 Gramatika
4.1.1 Slovesný kořen
4.1.2 Slovesný "čas"
4.1.3 Kmeny
4.1.4 Zájmena
4.1.5 Skloňování
4.1.6 Konsekutivní vav
4.2 Masoretská redakce
4.3 Konsonanty a vokály
4.4 Svitky od Mrtvého moře
5 Mišnická hebrejština
5.1 Syntax
5.2 Užití
6 Středověká hebrejština
6.1 Pijut
6.1.1 Kritika pijutim
6.2 Překlady do hebrejštiny
6.3 Tibonidovská hebrejština
6.4 Maimonidova hebrejština
6.5 Aškenázská hebrejština
7 Moderní hebrejština
8 Odkazy
8.1 Reference
8.2 Související články
8.3 Externí odkazy
Název[editovat | editovat zdroj]
Výraz hebrejština je odvozeno od řeckého slova ‘Εβραϊος (hebrajos), jímž Řekové a Římané občas označovali Židy. Samotní Židé svůj jazyk označovali jako ivrit (עִבְרִית‎‎, doslova „jazyk Hebrejů“) či „svatý jazyk“ (לְשׁוֹן הַקּוֹדֶשׁ‎‎ lešon ha-kodeš). Obě hebrejská označení jsou však doložena až z Mišny.[1]
 
Hebrejské písmo[editovat | editovat zdroj]
 
Hebrejský text Gn 1, 1 (Kral, ČEP) zapsaný kvadrátním písmem jen pomocí konsonantů (nahoře) a stejný vokalizovaný text (dole)
Podrobnější informace naleznete v článku Hebrejské písmo.
K zápisu hebrejštiny se používá hebrejské písmo, jehož podoba se v průběhu dějin proměňovala. V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, svou výsadní pozici si však kvadrátní typ písma dochoval dodnes.[2]
 
Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které tvoří abecedu. Vokály, akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů.[3]
 
Starověká hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Mezi nejstarší a nejdůležitější hebrejské písemné památky pocházející z doby izraelského a judského království patří tzv. Gezerský kalendář (10. stol. př.n.l.), Samařská ostraka (cca 8. stol. př.n.l.), Šíloašský nápis (cca 700 př.n.l.) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (zhruba z doby těsně před pádem Jeruzaléma v r. 586 př.n.l.). Tyto texty mají oproti biblické hebrejštině jednodušší formu, téměř se u nich nevyskytují písmena sloužící jako podklady pro samohlásky (tzv. defektivní psaní, např. צר oproti צור (skála), אש oproti איש (muž)). V těchto nápisech se rovněž nevyskytují pozdější diftongizované tvary ( ין jn oproti יין jajin, víno), naopak v Gezerském kalendáři se vyskytuje vzácná forma duálového tvaru ve statu konstruktu zakončená na -o (ירחו jarcho, dva měsíce). Rovněž tyto nápisy obsahují některá slova, která se nevyskytují v biblické hebrejštině.
 
Biblická hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Klasická hebrejština.
 
List z hebrejského Pentateuchu (Ex 20,1-5).
Biblická hebrejština je nejstarší spisovnou formou hebrejského jazyka. Oproti předchozím textům se biblický text vyznačuje zvýšeným používáním hlásek alef, jod, vav a he jako podkladů pro samohlásky, často jsou tyto podklady užívány pro jejich prodloužení (což je jev, který se vyskytuje rovněž např. v arabštině). Zároveň díky dlouhé době, během které byl hebrejský text kanonizován, je možné sledovat vývoj v psaní různých slov a to směrem k jednodušším a obvyklejším variantám (nahrazování písmena sin písmenem samech, nahrazování méně obvyklých tvarů (תחתני, tachteni, „pode mnou“) obvyklejšími a jednoduššími (תחתי, tachtaj). Podle některých domněnek byla řada slov změněna pozdější masoretskou redakcí starozákonního kánonu (tzn. nejdříve kol. r. 100 n.l.). V případě Tóry je ale velmi malý počet rozdílů mezi masoretským textem a samaritánským pentateuchem nahrává spíše teorii o původně jednotně redigovaném a tím i mnohem starším textu.
 
Gramatika[editovat | editovat zdroj]
Gramatika hebrejštiny je podobná jako u ostatních semitských jazyků. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.
 
Slovesný kořen[editovat | editovat zdroj]
Charakteristickým rysem jazyka je základní kořen slovesa určený většinou třemi souhláskami (ve zvláštních případech čtyřmi nebo dvěma). Základní tvar slovesa se udává v 3. osobě sg. m. perfekta, což je tvar, který odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Tento tvar je také většinou uveden ve slovníku jako základní, na rozdíl od např. češtiny, kde se jako základní tvar užívá infinitiv. Od trojpísmenného kořene je také odvozena většina hebrejských substantiv a adjektiv.
 
Slovesný "čas"[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. V biblické hebrejštině neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas v absolutním smyslu. V biblické hebrejštině naopak existují jiné kategorie, vyjadřující jiné aspekty slovesa.
 
Každé sloveso má dvě základní forma časování:
 
prefixní - nazývá se též imperfektum, preformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa Yiqtol. Ohýbání se děje především pomocí předpon. Konvenčně se tento způsob překládá budoucím časem (tento čas vyjadřuje též v moderní hebrejštině).
יקטל jiqtol - (on) zabije
תקטל tiqtol - (ona) zabije
תקטל tiqtol - zabiješ (ty muž)
תקטלנה tiqtolna - zabiješ (ty žena)
אקטל eqtol - zabiji
atd.
 
sufixní - nazývá se též perfektum, aformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa Qatal. Ohýbání se děje pomocí přípon. Konvenčně se tento způsob překládá minulým časem (tento čas vyjadřuje též v moderní hebrejštině).
קטל qatal - zabil
קטלה qatela - zabila
קטלתה qatalta - zabil jsi
קטלת qatalt - zabila jsi
קטלתי qatalti - zabil(a) jsem
atd.
 
Kromě toho lze vytvářet i další slovesné tvary, jako např. imperativy, infinitivy, participia apod., která se tvoří obvykle od imperfektního základu.
 
Ani jeden z obou způsobů časování nenese samostatný význam; ten je určen až postavením slovesa ve větě. Tak například forma וקטל weqatal (tedy perfektum následující hned za spojkou 'we') označuje následné dění či činnost; forma ויקטל wejiqtol (tedy imperfektum následující hned za spojkou ו we) obvykle označuje účel či přání a do češtiny se překládá často větou účelovou (se spojkou aby). Hebrejština zná také tzv. narativ, tj. formu ויקטל wajjiqtol, v jejímž základu stojí imperfektum. Používá se při vyprávění a vyjadřuje sekvenci událostí jdoucích za sebou. V rámci vyprávění pak větné formy typu we-x-qatal (tedy spojka ו we, část věty a sloveso, často až na konci věty) vyjadřují doplňující informace k hlavní dějové linii. Z toho plyne, že slovesné způsoby v klasické hebrejštině nevyjadřují absolutní čas, kdy k události došlo/dojde, nýbrž relativní vztah k dalším částem výpovědi.
 
Kmeny[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština nemůže odvozovat příbuzné významy slovesa pomocí předpon, jak je obvyklé u evropských jazyků, avšak podobně jako další semitské jazyky si pomáhá tvořením odvozených kmenů. Odvozování se děje pomocí předpon či zdvojování kořenových souhlásek. Biblická hebrejština zná celkem 7 základních slovesných kmenů. Kromě nich se lze sporadicky setkat i s jinými, avšak spíše výjimečně. Každý odvozený kmen upravuje význam slovesa. V biblické hebrejštině se tento nový význam dá často odvodit, nicméně není nutně pravidelný a je třeba konzultovat skutečný význam se slovníkem. Snad žádné sloveso se nevyskytuje v praxi ve všech možných kmenech.
 
Tyto kmeny a jsou to následující:
 
קל – Kal (nebo též פעל Pa'al) - prostý aktivní tvar, např. „lámal“.
נפעל – Nif'al – prostý pasivní tvar, např. „byl lámán“.
פיעל – Pi'el – intenzivní aktivní tvar, např. „zlomil“.
פועל – Pu'al – intenzivní pasivní tvar, např. „byl zlomen“.
הפעיל – Hif'il – kauzativní aktivní tvar, např. „způsobil, aby zlomil“.
הופעל – Hof'al – kauzativní pasivní tvar, např. „byl donucen zlomit“.
התפעל – Hitpa'el – reflexní, nebo také zvratný tvar, např. „zlomil se“ ale také pozabijel si či zabil se
Názvy odvozených kmenů pocházejí od tvarů slovesa פעל pa'al (dělat) v patřičném tvaru. Od každého takového kmene je možné vytvořit všechny další gramatické tvary: imperfekta, perfekta, imperativy, infinitivy, participia atd.
 
Zájmena[editovat | editovat zdroj]
Osobní zájmena v samostatné formě existují (až na pozdní výjimky) jen jako vyjádření podmětu věty (v češtině tomu odpovídá 1. pád). Ve všech ostatních případech se vyskytují ve formě zájmenných sufixů připojovaných za slovesa, substantiva, předložky, částice atd. Přivlastňovací zájmena jako taková proto neexistují.
 
Ukazovací zájmena zájmena rozlišují obvykle rod (m., ž.) a číslo (j č., mn. č.) a ve větné syntaxi se chovají podobně jako přídavná jména.
 
Skloňování[editovat | editovat zdroj]
Stejným způsobem probíhá skloňování substantiv. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves (např. být), zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.
 
Konsekutivní vav[editovat | editovat zdroj]
Pro biblickou hebrejštinu je významný jev, který se v jiných, než biblických textech neobjevuje, a to je „vav conversivum“ neboli konsekutivní vav. Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou vav, česky „a“, a to ve významu slučovacím i vylučovacím. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka „vav“ mění svůj „čas“. Tzn. je-li toto sloveso v perfektu, má význam imperfekta a obráceně. Je možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy („času“, „konjunktivu“), který se používal po této předložce „vav“, která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s konsekutivním vav. Jiná teorie tvrdí, že se jedná o pozůstatek vlivů starších semitských jazyků (především akkadštiny) a jedná se tak o jev charakteristický pro východosemitské jazyky, který se uchoval v západosemitské biblické hebrejštině.
 
Masoretská redakce[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Masoretský text.
Během masoretské redakce biblického textu došlo také ke změnám některých zájmen a zájmenných přípon (např. původní אתי ati (ty, f.) na את at, pravděpodobně pod vlivem aramejštiny) a ustanovením tzv. ketiv (aramejsky: to, co je psáno) a kere (aramejsky: to, co se má číst). V některých případech pravděpodobně ukazuje kere starší tvar vyslovování, kterému byla dána přednost, v některých je naopak starší tvar zachován v ketiv.
 
Konsonanty a vokály[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
Hebrejská abeceda vykazuje určitou redukci konsonantů oproti protosemitským textům. Řadu z těchto konsonantů, byť ne v jejich původní podobě, užívá dodnes arabština. Např. hebrejské z představuje původní z i dz, hebrejské c (původně pravděpodobně emfatické s) představuje emfatické hlásky d, z i s, hebrejský ajin představuje jak původní ajn tak i ghajn. Na druhou stranu došlo i k rozšíření významu, např. písmeno šin se rozdělilo na šin a sin, jak naznačuje příběh ze Soudců 12, 6 (sibolet oproti běžnému šibolet), což je také jediný záznam o existenci různých dialektů v biblickém období hebrejštiny. Definitivní rozdělení mezi šin a sin bylo provedeno až během tiberiadské vokalizace hebrejštiny. Zároveň došlo během vývoje k opuštění zdvojování hrdelnic (laryngál a faryngál) a posledních konsonantů slov.
 
Rovněž výslovnost vokálů nebyla jednotná, v babylónské výslovnosti neexistoval rozdíl mezi cere a segol, rovněž neexistovala jednotná výslovnost vokalizačního znaménka kamac (dnes obecně vyslovovaného jako [a], dříve rovněž i jako [o]).
 
Svitky od Mrtvého moře[editovat | editovat zdroj]
Zvláštní tvary, které byly v biblických textech nahrazeny tvary jednoduššími nebo arameizovanými, se dochovaly ve větší míře ve svitcích nalezených v Kumránu u Mrtvého moře. Svitky jsou zároveň pozoruhodné mnohem větším výskytem písmene sin na úkor samech, než je tomu v masoretském biblickém textu. Dále je řada slov použita v mírně odlišném významu, než v biblickém textu, například velekněz je nazýván kohen ha-roš namísto běžného kohen gadol, lehce odlišný je i způsob vokalizace některých slov nebo systém kmenů.
 
Pozice laryngál je oslabena natolik, že často vypadnou ze slova úplně (např. alef a ajin) nebo jsou nahrazeny (chet je nahrazeno he). Existuje domněnka, založená mj. na informacích z Talmudu, že řada Židů byla v té době pod vlivem řečtiny a tudíž nebyli schopni konzonanty jako ajin nebo chet řádně vyslovit a vynechávali je. Pisatelé svitků od Mrtvého moře mohli být ovlivněni podobným způsobem. Hebrejština svitků je dnes považována za slepou vývojovou větev biblické hebrejštiny.
 
Mišnická hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština Mišny a Gemary je dalším vývojovým stupněm hebrejského jazyka. Tato podoba se začíná vyvíjet zhruba v pozdním období druhého Chrámu pod vlivem aramejštiny (tehdy hlavního dorozumívacího jazyka na Blízkém východě), řečtiny, latiny a perštiny. Charakteristická je především arameizovanými tvary v plurálu (ין- -in namísto ים- –im), používáním arameizovaných tvarů zájmen (אני, ani oproti אנוכי, anochi – „já“, אנו, anu oproti אנחנו, anachnu – „my“), zkracováním tvarů (יהא, jehe oproti יהיה, jihje – „bude“) nebo zvýšenou frekvencí užívání tvarů slovesných participií (která vyjadřují přítomný čas). Slovní zásoba je obohacena o výpůjčky z těchto jazyků – אספקלריה (aspaklarja, zrcadlo, namísto hebrejského מראה) nebo הדיוט (hediot, z řeckého ιδιώτης idiotés, idiot, používané ve významu „nezkušený“, „amatér“ nebo jako opak experta v určitém oboru) אויר (avir, vzduch - pravděpodobně z řeckého aer). Řada z těchto výrazů slouží dodnes v moderní hebrejštině.
 
Kromě těchto slovních výpůjček došlo v samotné hebrejštině ke změnám rodů u některých slov (z maskulina na femininum a naopak), některá slova, mající ryze abstraktní význam v biblické hebrejštině (צדקה cdaka, spravedlnost) získala v mišnické význam konkrétní (charita, dobročinnost).
 
Syntax[editovat | editovat zdroj]
Syntax mišnické hebrejštiny je mnohem jednodušší než u biblické, nevyskytuje se konsekutivní vav, tvary i věty bývají často zkracovány a celkově se hebrejština Mišny více stavbou věty přibližuje moderní hebrejštině (která z ní částečně vychází). Pro čistě mišnické formulace je charakteristické velmi řídké užívání osobních zájmen, tato jsou mnohem častěji nevyjádřena a jsou součástí slovesného tvaru. Mezi slovesné tvary charakteristické pro mišnickou hebrejštinu patří kombinace slovesa v perfektu a participiu - např. הוא היה אומר (hu haja omer, dosl. „on byl říkající“, tj. „byl zvyklý říkat“, „říkával“) nebo zvýšené užívání vazby יותר מי (joter mi- více než), oproti jednodušší biblické vazbě vyjádřené pouze מין mi(n)-
 
Užití[editovat | editovat zdroj]
Vliv mišnické hebrejštiny můžeme najít již nejmladších biblických textech (kniha Ester, knihy Kronik), v dopisech Šim’ona bar Kochby a pochopitelně i v Mišně, Gemaře, Toseftě a Midraších. Až do zničení Chrámu v r. 70 nebyla užívána (s výjimkou biblických textů) jako psaný jazyk a od 3. - 5. stol. (kodifikace textu Talmudu) přestává být používána jako jazyk mluvený.
 
Mišnickou hebrejštinu můžeme rozdělit na dvě skupiny:
 
Jazyk tanaitů, přičemž odlišnosti ve vokalizaci vyhrazuje palestinská a babylónská podoba (respektive podoba, v jaké byla do Babylonie přenesena)
Jazyk amoraitů, opět s odlišnostmi v palestinské a babylónské výslovnosti - tato forma ale není považována za hodnověrnou v případě studia, neboť v té době se tato podoba hebrejštiny již z mluveného prostředí vytrácela.
Středověká hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Velmi rozšířené tvrzení, že hebrejština byla od starověku mrtvým jazykem, není zcela přesné. Hebrejština byla nahrazena ve středověku v běžné komunikaci jazykem prostředí, ve kterém se Židé pohybovali (aramejština, arabština, řečtina, perština, němčina, v českých zemích např. čeština). Nebyla však vytlačena z pozice jazyka psaného - stala se jazykem, kterým byly psány komentáře k Bibli, Talmudu a midrašům, tímto jazykem byla rovněž psána responza (halachická rabínská rozhodnutí) a později halachická literatura, s nástupem kabaly byly hebrejsky (respektive aramejsky) psány mystické kabalistické spisy. Toto neustálé používání nutilo hebrejsky píšící autory jazyk neustále zdokonalovat a vyvíjet, vznikala potřeba nových slov, které by byly použitelné pro vysvětlení např. některých vzácně se vyskytujících a tudíž neznámých hebrejských slov. Za tímto účelem vznikaly jak novotvary, tak i nová pohebrejštěná slova převzatá z cizích jazyků.
 
Pijut[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pijut.
Jedním z prvních použití hebrejštiny jako literárně aktivního jazyka po vymizení mišnické hebrejštiny, bylo v hebrejské liturgické poezii - Pijut. Jazyk pijutim vychází částečně z biblického jazyka, čímž měly naznačit kontinuitu a snáze se ujmout jako liturgický prvek, a částečně z mišnické hebrejštiny, neboť bez její slovní zásoby a vyjadřovacích možností by nebylo možné do pijutu vkomponovat homiletické prvky. Také v pijutim docházelo k posunům ve významu slov, ať už náhodně nebo záměrně.
 
Kritika pijutim[editovat | editovat zdroj]
Pijut nebyl pouze bezvýhradně přijímán, mezi jeho největší kritiky patřil slavný židovský učenec Abraham ibn Ezra, který charakterizoval pijut ve čtyřech bodech. Podle něj je pijut
 
ovlivněn cizími jazyky
plný gramatických chyb
na rozdíl od modliteb je význam některých formulací a veršů v pijutim záhadný nebo nedávající smysl
spíše homilií než poezií.
Mezi pijutim, které vznikaly od 6. do 9. stol. v Erec Jisra’el a pozdější hebrejskou liturgickou poezií, jejíž centrum bylo především ve Španělsku, existují rozdíly ve významech slov, což způsobovalo mimo jiné i to, že španělští středověcí Židé někdy jen s obtížemi rozuměli starším izraelským pijutům.
 
Mezi španělskými Židy se rozšířila praxe používat pro prózu a filosofii arabštinu, pro poezii (jak světskou, tak i liturgickou) pak hebrejštinu, která byla židovskými autory hodnocena jako krásnější, vznešenější a samozřejmě mnohem bohatší jazyk, než arabština.
 
Překlady do hebrejštiny[editovat | editovat zdroj]
Řada filozofických děl židovských autorů (Sa’adja Gaon, Jehuda Halevi nebo Maimonides) byla již během středověku přeložena do hebrejštiny. Velkou část tohoto díla odvedla rodina Tibonidů. Jehuda ibn Tibon napsal, že ve svých překladech vycházel jak z hebrejštiny biblické, tak i z mišnické, podle toho, která se mu zdála v tu či onu chvíli vhodnější.
 
Tibonidovská hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Tato specifická forma hebrejštiny, která se začala nazývat podle svých autorů, přetrvala pět generací příslušníků rodiny ibn Tibonů, a během této doby byly přeloženy do hebrejštiny stovky arabských knih, ať už židovských nebo arabských autorů. Tibonidovská hebrejština nezapře inspiraci v arabském jazyce a uzpůsobení některých arabských slov a frází jejich hebrejskému ekivalentu, byť někdy na úkor spisovnosti nebo srozumitelnosti. Množství přeložených děl ovlivnilo i pozdější hebrejsky píšící autory, takže tibonidovská podoba hebrejštiny byla používána i u originálních hebrejských děl.
 
Maimonidova hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Opačným případem je hebrejština použitá Maimonidem v jeho díle Mišne Tora - na rozdíl od jeho dalšího epochálního díla More nevuchim je Mišne Tora napsaná v originále hebrejsky. Ačkoli i v jeho díle můžeme nalézt stopy arabského vlivu, jedná se téměř bez výjimky o vlivy dřívějších hebrejských překladů arabských textů. Ve srovnání s tibonidovskou hebejštinou je Maimonidova hebrejština považována za „vznešenější“, více učenou a společně se spisy Abrahama ibn Ezry za typickou ukázku rabínské středověké hebrejštiny.
 
Aškenázská hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
Aškenázští židé udržovali úzké svazky s Erec Jisra’el - tento vztah je vidět zvláště na podobnosti izraelských a aškenázských pijutim. Zatímco v sefardském kulturním prostředí se hebrejština dělila o post hlavního psaného jazyka s arabštinou, v aškenázském světě byla její pozice neotřesitelná. Byla ovšem ovlivňována jazyky, kterými se aškenázští židé dorozumívali - nejvíce němčinou a později s přesunem aškenázského centra na východ i polštinou. Hebrejština užívaná německými a polskými Židy byla ovlivněna syntaxí němčiny - např. ידע מן (dosl. „vědět z...“, z německého wissen von - „vědět o...“), על השוק (dosl. „na trh“ - z auf den Market, namísto tradičnější hebrejské vazby לשוק) apod.
 
Rabínská středověká hebrejština byla díky své pružné a nestanovené gramatice později odmítnuta v období haskaly na úkor biblické hebrejštiny, ale některé arabštinou ovlivněné variace se staly jednou z mnoha inspirací pro zrod moderního hebrejského jazyka.
 
Moderní hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
 
Hebrejsky a česky psaná plaketa v Teplicích
Dějiny moderní hebrejštiny, označované souhrnně jako ivrit, začínají se zrodem sionistického hnutí v 19. a 20. století. Období obnovy hebrejštiny jako moderního živého jazyka začíná rokem 1881, kdy se do Izraele (tehdy integrální součásti Osmanské říše) přistěhoval z Litvy Eli’ezer Ben Jehuda (vlastním jménem Eli’ezer Jicchak Perlman), který se stal hlavním propagátorem užívání hebrejštiny v každodenním životě. Do té doby byly hlavními jazyky jišuvu (židovského osídlení) arabština, ladino a jidiš. Řada nově příchozích přistěhovalců hovořila rusky, jako o společném jazyku se uvažovalo též o němčině nebo francouzštině, tisk vycházel rovněž anglicky a italsky. Jeden společný dorozumívací jazyk pro židovské obyvatelstvo Palestiny byl tedy více než nutný.
 
Úkol, který si Ben Jehuda předsevzal, mu byl usnadněn několika faktory (kromě nutnosti společného jazyka, kterou pociťovali hlavní představitelé sionistického hnutí) - na celém území Palestiny (v Turecku „jižní Sýrie“) neexistoval žádný ryze národní jazyk stejně jako neexistoval ryze palestinský národ. Arabština byla užívána jako dorozumívací jazyk pouze ve formě syrsko-palestinského dialektu, ve spisovné podobě pak byla stejně jako spisovná hebrejština odkázána k bohoslužebným účelům. Jako jazyk úřední a vojenský sloužila turečtina. Hebrejština byla velmi vhodně zvolená jako ideologický nástroj podporující sionistické snahy o ustanovení židovského - hebrejského státu, navíc tak docházelo v období archeologických objevů, které ještě více umocňovaly spojení moderních „Hebrejců“ s jejich starověkými předky.
 
Hlavním problémem bylo vytvoření nové slovní zásoby odpovídající potřebám moderní doby. Pro tyto účely sloužily jak hebrejské novotvary, tak i slova převzatá z arabštiny nebo aramejštiny. Gramatický systém byl téměř beze změn přejat z biblické hebrejštiny, pouze systém vidů byl opuštěn a nahrazen pro indoevropské jazyky typickým systémem časů (perfektum - minulý, imperfektum - budoucí, participium - přítomný), stejně tak nebyla obnovena biblická anomálie konsekutivní vav. Některé biblické tvary se postupně přestaly používat (infinitiv absolutní, participium nif’alu, které se rovněž ukázalo jako nadbytečné apod.). Syntax je podobná biblické hebrejštině, nicméně inspirace pro syntax byly brány jak z maimonidovské středověké hebrejštiny, tak i z pozdější východoevropské hebrejštiny.
 
Ohledně výslovnosti se Ben Jehuda přikláněl k sefardské výslovnosti na úkor aškenázské, ale narážel na problém, kdy imigranti z Evropy nebyli schopni určité hlásky (především ajin a chet) vyslovit. V roce 1923 Va’ad ha-lašon („Výbor pro jazyk“) ustanovil následující doporučení:
 
ב bez dageš = [v]; ו = arabské و (anglické [w]); ח = arabské ح (hluboké ch) odlišné od כ bez dageš, které je totožné s arabským خ [ch]; ט = arabské ط (emfatické t); ע = arabské ع (cajn); צ = c; ק = arabské ق (q, zadopatrové [k]); ת bez dageš = arabské ث (jako anglické [th] ve slově „thin“). Toto rozdělení nenásleduje zcela sefardskou výslovnost, nicméně některé charakteristické znaky aškenázské výslovnosti byly vynechány - podle pozdějšího ustanovení byl kamac gadol vokalizován jako [a] a ת bez dageš bylo nadále vyslovováno jako [t].
 
V roce 1918 byla již hebrejština jako živý jazyk přijata jako jeden z úředních jazyků mandátní správy v Palestině a v roce 1948 se stala úředním jazykem státu Izrael.
 
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Skočit nahoru ↑ MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1992. Dále jen Meyer (1992). ISBN 3-11-013694-5. S. 11n. (německy)
Skočit nahoru ↑ Meyer (1992). s. 36-40.
Skočit nahoru ↑ Meyer (1992). s. 41-82.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Semitské jazyky
Fonologie hebrejštiny
Hebrejské písmo
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Slovníkové heslo hebrejština ve Wikislovníku
Téma Hebrejština ve Wikicitátech
Wiktionary
Hebrejská edice Wikislovníku, svobodného slovníku/tezauru
Ústav pro Blízký východ a Afriku (FF UK)
Hebrejsko-anglický a anglicko-hebrejský online slovník
Česko-hebrejský slovníček
[skrýt]Semitské jazyky
Západosemitské
Severozápadní
kenaanské (féničtina† - punština†)
amonitština† • moabština† • edomitština† • hebrejština
aramejština
aramejština východní (syrština† • senajština • hertevinština • turojština • mandejština)
aramejština západní
ostatní
amuritština† • ugaritština†
Arabština
fusha • maltština • judeo-arabština
Jihosemitské
Jihozápadní
staré jihoarabské
sabejština • minejština • qatabanština • hadhramautština) •
etiopské
etiopské severní
ge'ez • tigriňňa • tigré • dahlik
etiopské jižní
amharština • argobbština • harari • gurage východní • gurage západní • gafatština† • soddština • goggotština • mesmeština† • muherština
Jihovýchodní
batharština • harsuština • hobyotština • džibbalština • mehri • suqutri
Východosemitské†
akkadština†
babylónština† • asyrština†
ostatní
eblaitština†
poznámka: † vymřelý jazyk
Portály: Hebraistika
Kategorie: HebrejštinaStarý zákonJazyky IzraeleŽidovské jazyky
Navigační menu
Vytvoření účtuPřihlášeníČlánekDiskuseČístEditovatEditovat zdrojZobrazit historii
 
Hlavní strana
Nejlepší články
Náhodný článek
Poslední změny
Komunitní portál
Pod lípou
Nápověda
Podpořte Wikipedii
Tisk/export
Vytvořit knihu
Stáhnout jako PDF
Verze k tisku
Nástroje
Odkazuje sem
Související změny
Načíst soubor
Speciální stránky
Trvalý odkaz
Informace o stránce
Položka Wikidat
Citovat stránku
V jiných jazycích
Аҧсшәа
Afrikaans
Alemannisch
አማርኛ
Aragonés
Ænglisc
العربية
ܐܪܡܝܐ
Asturianu
Azərbaycanca
Башҡортса
Boarisch
Žemaitėška
Беларуская
Беларуская (тарашкевіца)‎
Български
Bahasa Banjar
বাংলা
Brezhoneg
Bosanski
Català
Mìng-dĕ̤ng-ngṳ̄
Нохчийн
Cebuano
کوردیی ناوەندی
Corsu
Qırımtatarca
Kaszëbsczi
Словѣньскъ / ⰔⰎⰑⰂⰡⰐⰠⰔⰍⰟ
Чӑвашла
Cymraeg
Dansk
Deutsch
Zazaki
Dolnoserbski
Ελληνικά
English
Esperanto
Español
Eesti
Euskara
Estremeñu
فارسی
Suomi
Føroyskt
Français
Arpetan
Nordfriisk
Furlan
Frysk
Gaeilge
贛語
Gàidhlig
Galego
Avañe'ẽ
𐌲𐌿𐍄𐌹𐍃𐌺
Gaelg
客家語/Hak-kâ-ngî
עברית
हिन्दी
Fiji Hindi
Hrvatski
Hornjoserbsce
Magyar
Հայերեն
Interlingua
Bahasa Indonesia
Ilokano
Ido
Íslenska
Italiano
日本語
Basa Jawa
ქართული
Taqbaylit
Адыгэбзэ
Қазақша
Kalaallisut
ភាសាខ្មែរ
ಕನ್ನಡ
한국어
Перем Коми
Ripoarisch
Kurdî
Коми
Kernowek
Кыргызча
Latina
Ladino
Лезги
Limburgs
Ligure
Lingála
لۊری شومالی
Lietuvių
Latviešu
Мокшень
Malagasy
Māori
Македонски
മലയാളം
Монгол
मराठी
Bahasa Melayu
မြန်မာဘာသာ
Plattdüütsch
Nedersaksies
नेपाल भाषा
Nederlands
Norsk nynorsk
Norsk bokmål
Occitan
ਪੰਜਾਬੀ
Kapampangan
Norfuk / Pitkern
Polski
Piemontèis
پنجابی
Português
Runa Simi
Română
Русский
Русиньскый
Саха тыла
Sardu
Sicilianu
Scots
Srpskohrvatski / српскохрватски
සිංහල
Simple English
Slovenčina
Slovenščina
Soomaaliga
Shqip
Српски / srpski
Svenska
Kiswahili
தமிழ்
తెలుగు
Тоҷикӣ
ไทย
ትግርኛ
Türkmençe
Tagalog
Türkçe
ئۇيغۇرچە / Uyghurche
Українська
اردو
Oʻzbekcha/ўзбекча
Vepsän kel’
Tiếng Việt
Volapük
Winaray
Хальмг
მარგალური
ייִדיש
Yorùbá
中文
Bân-lâm-gú
粵語
IsiZulu
Upravit odkazy
Stránka byla naposledy editována 29. 8. 2015 v 10:37.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Ochrana osobních údajůO WikipediiVyloučení odpovědnostiVývojářiMobilní verzeWikimedia Foundation Powered by MediaWiki
 
Skrýt
Navštivte 7. českou wikikonferenci v prostorách Přírodovědecké fakulty UK v Praze na Albertově
v neděli 15. listopadu 2015
Hebrejština
Hebrejština (עִבְרִית‎‎, ivrit)
Rozšíření: Izrael, Spojené státy a další země židovské diaspory
Počet mluvčích:
5,055 milionu
Klasifikace:
Afroasijské jazyky
severozápadní semitské jazyky
Písmo: Hebrejské písmo
Postavení
Regulátor: Akademie hebrejského jazyka
האקדמיה ללשון העברית
ha-Akademija la-lašon ha-ivrit
Úřední jazyk: Izrael
Kódy
ISO 639-1: he
---
heb (B) heb (T)
SIL: HBR
Wikipedie
he:עמוד ראשי
Hebrejština (עִבְרִית‎‎, ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou (עברית תנ״ך‎‎ ivrit Tanach, též לשון קודש‎‎, lešon kodeš, „svatý jazyk“) až po moderní hebrejštinu (עברית‎‎, ivrit), kterou se dnes hovoří ve státě Izrael.
 
Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, resp. ke kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší dochované hebrejské texty pocházejí z 10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V případě starších textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních semitských jazyků mezi jednotlivé jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o společné protosemitštině nebo protokeneanštině.
 
Přes toto základní řazení hebrejštiny mezi semitské jazyky se lze dnes setkat i s názorem, že moderní hebrejština, kterou se hovoří ve státě Izrael, již není jazykem semitským, nýbrž indoevropským, a to kvůli zásadnímu vlivu indoevropských jazyků, který strukturu původní hebrejštiny zcela přeměnil.[zdroj?]
 
Obsah [skrýt]
1 Název
2 Hebrejské písmo
3 Starověká hebrejština
4 Biblická hebrejština
4.1 Gramatika
4.1.1 Slovesný kořen
4.1.2 Slovesný "čas"
4.1.3 Kmeny
4.1.4 Zájmena
4.1.5 Skloňování
4.1.6 Konsekutivní vav
4.2 Masoretská redakce
4.3 Konsonanty a vokály
4.4 Svitky od Mrtvého moře
5 Mišnická hebrejština
5.1 Syntax
5.2 Užití
6 Středověká hebrejština
6.1 Pijut
6.1.1 Kritika pijutim
6.2 Překlady do hebrejštiny
6.3 Tibonidovská hebrejština
6.4 Maimonidova hebrejština
6.5 Aškenázská hebrejština
7 Moderní hebrejština
8 Odkazy
8.1 Reference
8.2 Související články
8.3 Externí odkazy
Název[editovat | editovat zdroj]
Výraz hebrejština je odvozeno od řeckého slova ‘Εβραϊος (hebrajos), jímž Řekové a Římané občas označovali Židy. Samotní Židé svůj jazyk označovali jako ivrit (עִבְרִית‎‎, doslova „jazyk Hebrejů“) či „svatý jazyk“ (לְשׁוֹן הַקּוֹדֶשׁ‎‎ lešon ha-kodeš). Obě hebrejská označení jsou však doložena až z Mišny.[1]
 
Hebrejské písmo[editovat | editovat zdroj]
 
Hebrejský text Gn 1, 1 (Kral, ČEP) zapsaný kvadrátním písmem jen pomocí konsonantů (nahoře) a stejný vokalizovaný text (dole)
Podrobnější informace naleznete v článku Hebrejské písmo.
K zápisu hebrejštiny se používá hebrejské písmo, jehož podoba se v průběhu dějin proměňovala. V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, svou výsadní pozici si však kvadrátní typ písma dochoval dodnes.[2]
 
Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které tvoří abecedu. Vokály, akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů.[3]
 
Starověká hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Mezi nejstarší a nejdůležitější hebrejské písemné památky pocházející z doby izraelského a judského království patří tzv. Gezerský kalendář (10. stol. př.n.l.), Samařská ostraka (cca 8. stol. př.n.l.), Šíloašský nápis (cca 700 př.n.l.) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (zhruba z doby těsně před pádem Jeruzaléma v r. 586 př.n.l.). Tyto texty mají oproti biblické hebrejštině jednodušší formu, téměř se u nich nevyskytují písmena sloužící jako podklady pro samohlásky (tzv. defektivní psaní, např. צר oproti צור (skála), אש oproti איש (muž)). V těchto nápisech se rovněž nevyskytují pozdější diftongizované tvary ( ין jn oproti יין jajin, víno), naopak v Gezerském kalendáři se vyskytuje vzácná forma duálového tvaru ve statu konstruktu zakončená na -o (ירחו jarcho, dva měsíce). Rovněž tyto nápisy obsahují některá slova, která se nevyskytují v biblické hebrejštině.
 
Biblická hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Klasická hebrejština.
 
List z hebrejského Pentateuchu (Ex 20,1-5).
Biblická hebrejština je nejstarší spisovnou formou hebrejského jazyka. Oproti předchozím textům se biblický text vyznačuje zvýšeným používáním hlásek alef, jod, vav a he jako podkladů pro samohlásky, často jsou tyto podklady užívány pro jejich prodloužení (což je jev, který se vyskytuje rovněž např. v arabštině). Zároveň díky dlouhé době, během které byl hebrejský text kanonizován, je možné sledovat vývoj v psaní různých slov a to směrem k jednodušším a obvyklejším variantám (nahrazování písmena sin písmenem samech, nahrazování méně obvyklých tvarů (תחתני, tachteni, „pode mnou“) obvyklejšími a jednoduššími (תחתי, tachtaj). Podle některých domněnek byla řada slov změněna pozdější masoretskou redakcí starozákonního kánonu (tzn. nejdříve kol. r. 100 n.l.). V případě Tóry je ale velmi malý počet rozdílů mezi masoretským textem a samaritánským pentateuchem nahrává spíše teorii o původně jednotně redigovaném a tím i mnohem starším textu.
 
Gramatika[editovat | editovat zdroj]
Gramatika hebrejštiny je podobná jako u ostatních semitských jazyků. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.
 
Slovesný kořen[editovat | editovat zdroj]
Charakteristickým rysem jazyka je základní kořen slovesa určený většinou třemi souhláskami (ve zvláštních případech čtyřmi nebo dvěma). Základní tvar slovesa se udává v 3. osobě sg. m. perfekta, což je tvar, který odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Tento tvar je také většinou uveden ve slovníku jako základní, na rozdíl od např. češtiny, kde se jako základní tvar užívá infinitiv. Od trojpísmenného kořene je také odvozena většina hebrejských substantiv a adjektiv.
 
Slovesný "čas"[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. V biblické hebrejštině neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas v absolutním smyslu. V biblické hebrejštině naopak existují jiné kategorie, vyjadřující jiné aspekty slovesa.
 
Každé sloveso má dvě základní forma časování:
 
prefixní - nazývá se též imperfektum, preformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa Yiqtol. Ohýbání se děje především pomocí předpon. Konvenčně se tento způsob překládá budoucím časem (tento čas vyjadřuje též v moderní hebrejštině).
יקטל jiqtol - (on) zabije
תקטל tiqtol - (ona) zabije
תקטל tiqtol - zabiješ (ty muž)
תקטלנה tiqtolna - zabiješ (ty žena)
אקטל eqtol - zabiji
atd.
 
sufixní - nazývá se též perfektum, aformativní či jednoduše podle tvaru vzorového slovesa Qatal. Ohýbání se děje pomocí přípon. Konvenčně se tento způsob překládá minulým časem (tento čas vyjadřuje též v moderní hebrejštině).
קטל qatal - zabil
קטלה qatela - zabila
קטלתה qatalta - zabil jsi
קטלת qatalt - zabila jsi
קטלתי qatalti - zabil(a) jsem
atd.
 
Kromě toho lze vytvářet i další slovesné tvary, jako např. imperativy, infinitivy, participia apod., která se tvoří obvykle od imperfektního základu.
 
Ani jeden z obou způsobů časování nenese samostatný význam; ten je určen až postavením slovesa ve větě. Tak například forma וקטל weqatal (tedy perfektum následující hned za spojkou 'we') označuje následné dění či činnost; forma ויקטל wejiqtol (tedy imperfektum následující hned za spojkou ו we) obvykle označuje účel či přání a do češtiny se překládá často větou účelovou (se spojkou aby). Hebrejština zná také tzv. narativ, tj. formu ויקטל wajjiqtol, v jejímž základu stojí imperfektum. Používá se při vyprávění a vyjadřuje sekvenci událostí jdoucích za sebou. V rámci vyprávění pak větné formy typu we-x-qatal (tedy spojka ו we, část věty a sloveso, často až na konci věty) vyjadřují doplňující informace k hlavní dějové linii. Z toho plyne, že slovesné způsoby v klasické hebrejštině nevyjadřují absolutní čas, kdy k události došlo/dojde, nýbrž relativní vztah k dalším částem výpovědi.
 
Kmeny[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština nemůže odvozovat příbuzné významy slovesa pomocí předpon, jak je obvyklé u evropských jazyků, avšak podobně jako další semitské jazyky si pomáhá tvořením odvozených kmenů. Odvozování se děje pomocí předpon či zdvojování kořenových souhlásek. Biblická hebrejština zná celkem 7 základních slovesných kmenů. Kromě nich se lze sporadicky setkat i s jinými, avšak spíše výjimečně. Každý odvozený kmen upravuje význam slovesa. V biblické hebrejštině se tento nový význam dá často odvodit, nicméně není nutně pravidelný a je třeba konzultovat skutečný význam se slovníkem. Snad žádné sloveso se nevyskytuje v praxi ve všech možných kmenech.
 
Tyto kmeny a jsou to následující:
 
קל – Kal (nebo též פעל Pa'al) - prostý aktivní tvar, např. „lámal“.
נפעל – Nif'al – prostý pasivní tvar, např. „byl lámán“.
פיעל – Pi'el – intenzivní aktivní tvar, např. „zlomil“.
פועל – Pu'al – intenzivní pasivní tvar, např. „byl zlomen“.
הפעיל – Hif'il – kauzativní aktivní tvar, např. „způsobil, aby zlomil“.
הופעל – Hof'al – kauzativní pasivní tvar, např. „byl donucen zlomit“.
התפעל – Hitpa'el – reflexní, nebo také zvratný tvar, např. „zlomil se“ ale také pozabijel si či zabil se
Názvy odvozených kmenů pocházejí od tvarů slovesa פעל pa'al (dělat) v patřičném tvaru. Od každého takového kmene je možné vytvořit všechny další gramatické tvary: imperfekta, perfekta, imperativy, infinitivy, participia atd.
 
Zájmena[editovat | editovat zdroj]
Osobní zájmena v samostatné formě existují (až na pozdní výjimky) jen jako vyjádření podmětu věty (v češtině tomu odpovídá 1. pád). Ve všech ostatních případech se vyskytují ve formě zájmenných sufixů připojovaných za slovesa, substantiva, předložky, částice atd. Přivlastňovací zájmena jako taková proto neexistují.
 
Ukazovací zájmena zájmena rozlišují obvykle rod (m., ž.) a číslo (j č., mn. č.) a ve větné syntaxi se chovají podobně jako přídavná jména.
 
Skloňování[editovat | editovat zdroj]
Stejným způsobem probíhá skloňování substantiv. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves (např. být), zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.
 
Konsekutivní vav[editovat | editovat zdroj]
Pro biblickou hebrejštinu je významný jev, který se v jiných, než biblických textech neobjevuje, a to je „vav conversivum“ neboli konsekutivní vav. Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou vav, česky „a“, a to ve významu slučovacím i vylučovacím. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka „vav“ mění svůj „čas“. Tzn. je-li toto sloveso v perfektu, má význam imperfekta a obráceně. Je možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy („času“, „konjunktivu“), který se používal po této předložce „vav“, která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s konsekutivním vav. Jiná teorie tvrdí, že se jedná o pozůstatek vlivů starších semitských jazyků (především akkadštiny) a jedná se tak o jev charakteristický pro východosemitské jazyky, který se uchoval v západosemitské biblické hebrejštině.
 
Masoretská redakce[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Masoretský text.
Během masoretské redakce biblického textu došlo také ke změnám některých zájmen a zájmenných přípon (např. původní אתי ati (ty, f.) na את at, pravděpodobně pod vlivem aramejštiny) a ustanovením tzv. ketiv (aramejsky: to, co je psáno) a kere (aramejsky: to, co se má číst). V některých případech pravděpodobně ukazuje kere starší tvar vyslovování, kterému byla dána přednost, v některých je naopak starší tvar zachován v ketiv.
 
Konsonanty a vokály[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
Hebrejská abeceda vykazuje určitou redukci konsonantů oproti protosemitským textům. Řadu z těchto konsonantů, byť ne v jejich původní podobě, užívá dodnes arabština. Např. hebrejské z představuje původní z i dz, hebrejské c (původně pravděpodobně emfatické s) představuje emfatické hlásky d, z i s, hebrejský ajin představuje jak původní ajn tak i ghajn. Na druhou stranu došlo i k rozšíření významu, např. písmeno šin se rozdělilo na šin a sin, jak naznačuje příběh ze Soudců 12, 6 (sibolet oproti běžnému šibolet), což je také jediný záznam o existenci různých dialektů v biblickém období hebrejštiny. Definitivní rozdělení mezi šin a sin bylo provedeno až během tiberiadské vokalizace hebrejštiny. Zároveň došlo během vývoje k opuštění zdvojování hrdelnic (laryngál a faryngál) a posledních konsonantů slov.
 
Rovněž výslovnost vokálů nebyla jednotná, v babylónské výslovnosti neexistoval rozdíl mezi cere a segol, rovněž neexistovala jednotná výslovnost vokalizačního znaménka kamac (dnes obecně vyslovovaného jako [a], dříve rovněž i jako [o]).
 
Svitky od Mrtvého moře[editovat | editovat zdroj]
Zvláštní tvary, které byly v biblických textech nahrazeny tvary jednoduššími nebo arameizovanými, se dochovaly ve větší míře ve svitcích nalezených v Kumránu u Mrtvého moře. Svitky jsou zároveň pozoruhodné mnohem větším výskytem písmene sin na úkor samech, než je tomu v masoretském biblickém textu. Dále je řada slov použita v mírně odlišném významu, než v biblickém textu, například velekněz je nazýván kohen ha-roš namísto běžného kohen gadol, lehce odlišný je i způsob vokalizace některých slov nebo systém kmenů.
 
Pozice laryngál je oslabena natolik, že často vypadnou ze slova úplně (např. alef a ajin) nebo jsou nahrazeny (chet je nahrazeno he). Existuje domněnka, založená mj. na informacích z Talmudu, že řada Židů byla v té době pod vlivem řečtiny a tudíž nebyli schopni konzonanty jako ajin nebo chet řádně vyslovit a vynechávali je. Pisatelé svitků od Mrtvého moře mohli být ovlivněni podobným způsobem. Hebrejština svitků je dnes považována za slepou vývojovou větev biblické hebrejštiny.
 
Mišnická hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Hebrejština Mišny a Gemary je dalším vývojovým stupněm hebrejského jazyka. Tato podoba se začíná vyvíjet zhruba v pozdním období druhého Chrámu pod vlivem aramejštiny (tehdy hlavního dorozumívacího jazyka na Blízkém východě), řečtiny, latiny a perštiny. Charakteristická je především arameizovanými tvary v plurálu (ין- -in namísto ים- –im), používáním arameizovaných tvarů zájmen (אני, ani oproti אנוכי, anochi – „já“, אנו, anu oproti אנחנו, anachnu – „my“), zkracováním tvarů (יהא, jehe oproti יהיה, jihje – „bude“) nebo zvýšenou frekvencí užívání tvarů slovesných participií (která vyjadřují přítomný čas). Slovní zásoba je obohacena o výpůjčky z těchto jazyků – אספקלריה (aspaklarja, zrcadlo, namísto hebrejského מראה) nebo הדיוט (hediot, z řeckého ιδιώτης idiotés, idiot, používané ve významu „nezkušený“, „amatér“ nebo jako opak experta v určitém oboru) אויר (avir, vzduch - pravděpodobně z řeckého aer). Řada z těchto výrazů slouží dodnes v moderní hebrejštině.
 
Kromě těchto slovních výpůjček došlo v samotné hebrejštině ke změnám rodů u některých slov (z maskulina na femininum a naopak), některá slova, mající ryze abstraktní význam v biblické hebrejštině (צדקה cdaka, spravedlnost) získala v mišnické význam konkrétní (charita, dobročinnost).
 
Syntax[editovat | editovat zdroj]
Syntax mišnické hebrejštiny je mnohem jednodušší než u biblické, nevyskytuje se konsekutivní vav, tvary i věty bývají často zkracovány a celkově se hebrejština Mišny více stavbou věty přibližuje moderní hebrejštině (která z ní částečně vychází). Pro čistě mišnické formulace je charakteristické velmi řídké užívání osobních zájmen, tato jsou mnohem častěji nevyjádřena a jsou součástí slovesného tvaru. Mezi slovesné tvary charakteristické pro mišnickou hebrejštinu patří kombinace slovesa v perfektu a participiu - např. הוא היה אומר (hu haja omer, dosl. „on byl říkající“, tj. „byl zvyklý říkat“, „říkával“) nebo zvýšené užívání vazby יותר מי (joter mi- více než), oproti jednodušší biblické vazbě vyjádřené pouze מין mi(n)-
 
Užití[editovat | editovat zdroj]
Vliv mišnické hebrejštiny můžeme najít již nejmladších biblických textech (kniha Ester, knihy Kronik), v dopisech Šim’ona bar Kochby a pochopitelně i v Mišně, Gemaře, Toseftě a Midraších. Až do zničení Chrámu v r. 70 nebyla užívána (s výjimkou biblických textů) jako psaný jazyk a od 3. - 5. stol. (kodifikace textu Talmudu) přestává být používána jako jazyk mluvený.
 
Mišnickou hebrejštinu můžeme rozdělit na dvě skupiny:
 
Jazyk tanaitů, přičemž odlišnosti ve vokalizaci vyhrazuje palestinská a babylónská podoba (respektive podoba, v jaké byla do Babylonie přenesena)
Jazyk amoraitů, opět s odlišnostmi v palestinské a babylónské výslovnosti - tato forma ale není považována za hodnověrnou v případě studia, neboť v té době se tato podoba hebrejštiny již z mluveného prostředí vytrácela.
Středověká hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Velmi rozšířené tvrzení, že hebrejština byla od starověku mrtvým jazykem, není zcela přesné. Hebrejština byla nahrazena ve středověku v běžné komunikaci jazykem prostředí, ve kterém se Židé pohybovali (aramejština, arabština, řečtina, perština, němčina, v českých zemích např. čeština). Nebyla však vytlačena z pozice jazyka psaného - stala se jazykem, kterým byly psány komentáře k Bibli, Talmudu a midrašům, tímto jazykem byla rovněž psána responza (halachická rabínská rozhodnutí) a později halachická literatura, s nástupem kabaly byly hebrejsky (respektive aramejsky) psány mystické kabalistické spisy. Toto neustálé používání nutilo hebrejsky píšící autory jazyk neustále zdokonalovat a vyvíjet, vznikala potřeba nových slov, které by byly použitelné pro vysvětlení např. některých vzácně se vyskytujících a tudíž neznámých hebrejských slov. Za tímto účelem vznikaly jak novotvary, tak i nová pohebrejštěná slova převzatá z cizích jazyků.
 
Pijut[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pijut.
Jedním z prvních použití hebrejštiny jako literárně aktivního jazyka po vymizení mišnické hebrejštiny, bylo v hebrejské liturgické poezii - Pijut. Jazyk pijutim vychází částečně z biblického jazyka, čímž měly naznačit kontinuitu a snáze se ujmout jako liturgický prvek, a částečně z mišnické hebrejštiny, neboť bez její slovní zásoby a vyjadřovacích možností by nebylo možné do pijutu vkomponovat homiletické prvky. Také v pijutim docházelo k posunům ve významu slov, ať už náhodně nebo záměrně.
 
Kritika pijutim[editovat | editovat zdroj]
Pijut nebyl pouze bezvýhradně přijímán, mezi jeho největší kritiky patřil slavný židovský učenec Abraham ibn Ezra, který charakterizoval pijut ve čtyřech bodech. Podle něj je pijut
 
ovlivněn cizími jazyky
plný gramatických chyb
na rozdíl od modliteb je význam některých formulací a veršů v pijutim záhadný nebo nedávající smysl
spíše homilií než poezií.
Mezi pijutim, které vznikaly od 6. do 9. stol. v Erec Jisra’el a pozdější hebrejskou liturgickou poezií, jejíž centrum bylo především ve Španělsku, existují rozdíly ve významech slov, což způsobovalo mimo jiné i to, že španělští středověcí Židé někdy jen s obtížemi rozuměli starším izraelským pijutům.
 
Mezi španělskými Židy se rozšířila praxe používat pro prózu a filosofii arabštinu, pro poezii (jak světskou, tak i liturgickou) pak hebrejštinu, která byla židovskými autory hodnocena jako krásnější, vznešenější a samozřejmě mnohem bohatší jazyk, než arabština.
 
Překlady do hebrejštiny[editovat | editovat zdroj]
Řada filozofických děl židovských autorů (Sa’adja Gaon, Jehuda Halevi nebo Maimonides) byla již během středověku přeložena do hebrejštiny. Velkou část tohoto díla odvedla rodina Tibonidů. Jehuda ibn Tibon napsal, že ve svých překladech vycházel jak z hebrejštiny biblické, tak i z mišnické, podle toho, která se mu zdála v tu či onu chvíli vhodnější.
 
Tibonidovská hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Tato specifická forma hebrejštiny, která se začala nazývat podle svých autorů, přetrvala pět generací příslušníků rodiny ibn Tibonů, a během této doby byly přeloženy do hebrejštiny stovky arabských knih, ať už židovských nebo arabských autorů. Tibonidovská hebrejština nezapře inspiraci v arabském jazyce a uzpůsobení některých arabských slov a frází jejich hebrejskému ekivalentu, byť někdy na úkor spisovnosti nebo srozumitelnosti. Množství přeložených děl ovlivnilo i pozdější hebrejsky píšící autory, takže tibonidovská podoba hebrejštiny byla používána i u originálních hebrejských děl.
 
Maimonidova hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Opačným případem je hebrejština použitá Maimonidem v jeho díle Mišne Tora - na rozdíl od jeho dalšího epochálního díla More nevuchim je Mišne Tora napsaná v originále hebrejsky. Ačkoli i v jeho díle můžeme nalézt stopy arabského vlivu, jedná se téměř bez výjimky o vlivy dřívějších hebrejských překladů arabských textů. Ve srovnání s tibonidovskou hebejštinou je Maimonidova hebrejština považována za „vznešenější“, více učenou a společně se spisy Abrahama ibn Ezry za typickou ukázku rabínské středověké hebrejštiny.
 
Aškenázská hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
Aškenázští židé udržovali úzké svazky s Erec Jisra’el - tento vztah je vidět zvláště na podobnosti izraelských a aškenázských pijutim. Zatímco v sefardském kulturním prostředí se hebrejština dělila o post hlavního psaného jazyka s arabštinou, v aškenázském světě byla její pozice neotřesitelná. Byla ovšem ovlivňována jazyky, kterými se aškenázští židé dorozumívali - nejvíce němčinou a později s přesunem aškenázského centra na východ i polštinou. Hebrejština užívaná německými a polskými Židy byla ovlivněna syntaxí němčiny - např. ידע מן (dosl. „vědět z...“, z německého wissen von - „vědět o...“), על השוק (dosl. „na trh“ - z auf den Market, namísto tradičnější hebrejské vazby לשוק) apod.
 
Rabínská středověká hebrejština byla díky své pružné a nestanovené gramatice později odmítnuta v období haskaly na úkor biblické hebrejštiny, ale některé arabštinou ovlivněné variace se staly jednou z mnoha inspirací pro zrod moderního hebrejského jazyka.
 
Moderní hebrejština[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Fonologie hebrejštiny.
 
Hebrejsky a česky psaná plaketa v Teplicích
Dějiny moderní hebrejštiny, označované souhrnně jako ivrit, začínají se zrodem sionistického hnutí v 19. a 20. století. Období obnovy hebrejštiny jako moderního živého jazyka začíná rokem 1881, kdy se do Izraele (tehdy integrální součásti Osmanské říše) přistěhoval z Litvy Eli’ezer Ben Jehuda (vlastním jménem Eli’ezer Jicchak Perlman), který se stal hlavním propagátorem užívání hebrejštiny v každodenním životě. Do té doby byly hlavními jazyky jišuvu (židovského osídlení) arabština, ladino a jidiš. Řada nově příchozích přistěhovalců hovořila rusky, jako o společném jazyku se uvažovalo též o němčině nebo francouzštině, tisk vycházel rovněž anglicky a italsky. Jeden společný dorozumívací jazyk pro židovské obyvatelstvo Palestiny byl tedy více než nutný.
 
Úkol, který si Ben Jehuda předsevzal, mu byl usnadněn několika faktory (kromě nutnosti společného jazyka, kterou pociťovali hlavní představitelé sionistického hnutí) - na celém území Palestiny (v Turecku „jižní Sýrie“) neexistoval žádný ryze národní jazyk stejně jako neexistoval ryze palestinský národ. Arabština byla užívána jako dorozumívací jazyk pouze ve formě syrsko-palestinského dialektu, ve spisovné podobě pak byla stejně jako spisovná hebrejština odkázána k bohoslužebným účelům. Jako jazyk úřední a vojenský sloužila turečtina. Hebrejština byla velmi vhodně zvolená jako ideologický nástroj podporující sionistické snahy o ustanovení židovského - hebrejského státu, navíc tak docházelo v období archeologických objevů, které ještě více umocňovaly spojení moderních „Hebrejců“ s jejich starověkými předky.
 
Hlavním problémem bylo vytvoření nové slovní zásoby odpovídající potřebám moderní doby. Pro tyto účely sloužily jak hebrejské novotvary, tak i slova převzatá z arabštiny nebo aramejštiny. Gramatický systém byl téměř beze změn přejat z biblické hebrejštiny, pouze systém vidů byl opuštěn a nahrazen pro indoevropské jazyky typickým systémem časů (perfektum - minulý, imperfektum - budoucí, participium - přítomný), stejně tak nebyla obnovena biblická anomálie konsekutivní vav. Některé biblické tvary se postupně přestaly používat (infinitiv absolutní, participium nif’alu, které se rovněž ukázalo jako nadbytečné apod.). Syntax je podobná biblické hebrejštině, nicméně inspirace pro syntax byly brány jak z maimonidovské středověké hebrejštiny, tak i z pozdější východoevropské hebrejštiny.
 
Ohledně výslovnosti se Ben Jehuda přikláněl k sefardské výslovnosti na úkor aškenázské, ale narážel na problém, kdy imigranti z Evropy nebyli schopni určité hlásky (především ajin a chet) vyslovit. V roce 1923 Va’ad ha-lašon („Výbor pro jazyk“) ustanovil následující doporučení:
 
ב bez dageš = [v]; ו = arabské و (anglické [w]); ח = arabské ح (hluboké ch) odlišné od כ bez dageš, které je totožné s arabským خ [ch]; ט = arabské ط (emfatické t); ע = arabské ع (cajn); צ = c; ק = arabské ق (q, zadopatrové [k]); ת bez dageš = arabské ث (jako anglické [th] ve slově „thin“). Toto rozdělení nenásleduje zcela sefardskou výslovnost, nicméně některé charakteristické znaky aškenázské výslovnosti byly vynechány - podle pozdějšího ustanovení byl kamac gadol vokalizován jako [a] a ת bez dageš bylo nadále vyslovováno jako [t].
 
V roce 1918 byla již hebrejština jako živý jazyk přijata jako jeden z úředních jazyků mandátní správy v Palestině a v roce 1948 se stala úředním jazykem státu Izrael.
 
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Skočit nahoru ↑ MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1992. Dále jen Meyer (1992). ISBN 3-11-013694-5. S. 11n. (německy)
Skočit nahoru ↑ Meyer (1992). s. 36-40.
Skočit nahoru ↑ Meyer (1992). s. 41-82.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Semitské jazyky
Fonologie hebrejštiny
Hebrejské písmo
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Slovníkové heslo hebrejština ve Wikislovníku
Téma Hebrejština ve Wikicitátech
Wiktionary
Hebrejská edice Wikislovníku, svobodného slovníku/tezauru
Ústav pro Blízký východ a Afriku (FF UK)
Hebrejsko-anglický a anglicko-hebrejský online slovník
Česko-hebrejský slovníček
[skrýt]Semitské jazyky
Západosemitské
Severozápadní
kenaanské (féničtina† - punština†)
amonitština† • moabština† • edomitština† • hebrejština
aramejština
aramejština východní (syrština† • senajština • hertevinština • turojština • mandejština)
aramejština západní
ostatní
amuritština† • ugaritština†
Arabština
fusha • maltština • judeo-arabština
Jihosemitské
Jihozápadní
staré jihoarabské
sabejština • minejština • qatabanština • hadhramautština) •
etiopské
etiopské severní
ge'ez • tigriňňa • tigré • dahlik
etiopské jižní
amharština • argobbština • harari • gurage východní • gurage západní • gafatština† • soddština • goggotština • mesmeština† • muherština
Jihovýchodní
batharština • harsuština • hobyotština • džibbalština • mehri • suqutri
Východosemitské†
akkadština†
babylónština† • asyrština†
ostatní
eblaitština†
poznámka: † vymřelý jazyk
Portály: Hebraistika
Kategorie: HebrejštinaStarý zákonJazyky IzraeleŽidovské jazyky
Navigační menu
Vytvoření účtuPřihlášeníČlánekDiskuseČístEditovatEditovat zdrojZobrazit historii
 
Hlavní strana
Nejlepší články
Náhodný článek
Poslední změny
Komunitní portál
Pod lípou
Nápověda
Podpořte Wikipedii
Tisk/export
Vytvořit knihu
Stáhnout jako PDF
Verze k tisku
Nástroje
Odkazuje sem
Související změny
Načíst soubor
Speciální stránky
Trvalý odkaz
Informace o stránce
Položka Wikidat
Citovat stránku
V jiných jazycích
Аҧсшәа
Afrikaans
Alemannisch
አማርኛ
Aragonés
Ænglisc
العربية
ܐܪܡܝܐ
Asturianu
Azərbaycanca
Башҡортса
Boarisch
Žemaitėška
Беларуская
Беларуская (тарашкевіца)‎
Български
Bahasa Banjar
বাংলা
Brezhoneg
Bosanski
Català
Mìng-dĕ̤ng-ngṳ̄
Нохчийн
Cebuano
کوردیی ناوەندی
Corsu
Qırımtatarca
Kaszëbsczi
Словѣньскъ / ⰔⰎⰑⰂⰡⰐⰠⰔⰍⰟ
Чӑвашла
Cymraeg
Dansk
Deutsch
Zazaki
Dolnoserbski
Ελληνικά
English
Esperanto
Español
Eesti
Euskara
Estremeñu
فارسی
Suomi
Føroyskt
Français
Arpetan
Nordfriisk
Furlan
Frysk
Gaeilge
贛語
Gàidhlig
Galego
Avañe'ẽ
𐌲𐌿𐍄𐌹𐍃𐌺
Gaelg
客家語/Hak-kâ-ngî
עברית
हिन्दी
Fiji Hindi
Hrvatski
Hornjoserbsce
Magyar
Հայերեն
Interlingua
Bahasa Indonesia
Ilokano
Ido
Íslenska
Italiano
日本語
Basa Jawa
ქართული
Taqbaylit
Адыгэбзэ
Қазақша
Kalaallisut
ភាសាខ្មែរ
ಕನ್ನಡ
한국어
Перем Коми
Ripoarisch
Kurdî
Коми
Kernowek
Кыргызча
Latina
Ladino
Лезги
Limburgs
Ligure
Lingála
لۊری شومالی
Lietuvių
Latviešu
Мокшень
Malagasy
Māori
Македонски
മലയാളം
Монгол
मराठी
Bahasa Melayu
မြန်မာဘာသာ
Plattdüütsch
Nedersaksies
नेपाल भाषा
Nederlands
Norsk nynorsk
Norsk bokmål
Occitan
ਪੰਜਾਬੀ
Kapampangan
Norfuk / Pitkern
Polski
Piemontèis
پنجابی
Português
Runa Simi
Română
Русский
Русиньскый
Саха тыла
Sardu
Sicilianu
Scots
Srpskohrvatski / српскохрватски
සිංහල
Simple English
Slovenčina
Slovenščina
Soomaaliga
Shqip
Српски / srpski
Svenska
Kiswahili
தமிழ்
తెలుగు
Тоҷикӣ
ไทย
ትግርኛ
Türkmençe
Tagalog
Türkçe
ئۇيغۇرچە / Uyghurche
Українська
اردو
Oʻzbekcha/ўзбекча
Vepsän kel’
Tiếng Việt
Volapük
Winaray
Хальмг
მარგალური
ייִדיש
Yorùbá
中文
Bân-lâm-gú
粵語
IsiZulu
Upravit odkazy
Stránka byla naposledy editována 29. 8. 2015 v 10:37.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Ochrana osobních údajůO WikipediiVyloučení odpovědnostiVývojářiMobilní verzeWikimedia Foundation Powered by MediaWikids
Pykhal
Imperátoři, rollback, Správci
7 567

editací

Citováno z „https://necyklopedie.org/wiki/Speciální:Mobilní_rozdíl/159562“

Navigační menu