Válka dvou říší

Válka dvou říší

Trvání	5.dubna 1980 - 25.června 1985
Místo	Střední a jižní Evropa, Středozemní moře, Srbská Etnie
Příčiny	Krize na Dunaji
Výsledek	Rozdrcení Německé říše, emigrace Wehrmacht Vikinga
Svatá aliance	Německo a spojenci
Strany Srbsko Bharatovské Turecko Piráti Slovinského moře Provincie Srbská Etnie Velitelé Lord Etnik Referenkus Optimus Maximus Piskink Lady Ano	Strany Německá čtvrtá říše Etnijští partyzáni Brazílie (dodávky zbraní) Velitelé Wehrmacht Viking Žiďák Tresk Tlamoun Pocitár Mechanickyj Bahner

Válka dvou říší, někdy označovaná jako Velká evropská válka (toto označení se uchytilo v zemích pod nadvládou Lorda Etnik) byla ozbrojeným konfliktem mezi Německem a Svatou aliancí v čele s Lordem Etnik. Válka proběhla v reakci na Srbskem vyvolaný pohraniční konflikt, zvaný jako Krize na Dunaji. Válka skončila drtivou porážkou Německa a rozdrobením německých provincií na menší státy (např. Moravstán v bývalém Protektorátu Čechy a Morava).

Krize na dunaji

Poválečné období

Dekáda po válce v Etnii byla překvapivě poměrně klidná. Wehrmacht Viking se po neúspěchu výpomoci Etnii rozhodl primárně konsolidovat svůj stát a vychovávat svého syna Žiďáka, který v těchto letech pomalu dospíval. Mnoho etnijských emigrantů se uchýlilo do Německa a ve státě začala vzrůstat obstojně početná národní menšina, s jejíž existencí výrazně nesouhlasil srbský císař Lord Etnik.

Krize a vyhlášení války

S koncem roku 1979 bylo Žiďákovi již 20 let a jakožto mladý nadějný muž držel velení nad 21. divizí pohraniční armády. V oblasti pobřeží Dunaje během února a března 1980 hlásali němečtí usedlíci, že jim během noci z farem mizeli najatí pracovníci z bývalé Etnie. Žiďák byl i přes jeho nevoli vyslán problém řešit (oblast byla na samém pokraji hranic a zajíždět se mu tam nechtělo). Při jedné noční hlídce na pobřeží řeky Dunaj byla Žiďákova divize při pochodu v lese přepadena neznámou skupinou vojáků pokřikujících slovansky znějící hesla. Jednadvacáté divizi se podařilo útočníky odehnat a dva z nich zadržet. Po sejmutí helmy útočníků a inspekci jejich uniformy bylo hned jasné, že se jedná o srbské vojáky. Žiďák osobně tyto muže vyslechl a po zdlouhavých otázkách se konečně podařilo zjistit, že v pohraničí vraždili pokojně žijící etnijské emigranty a zdatné muže unášeli pro zotročení v srbské armádě. Žiďák vzal všechna data z výslechu a donesl je svému otci Wehrmacht Vikingovi. Ten se zděsil a hned mu došlo, že Lord Etnik zřejmě plánuje Etnijce užít ke znásobení počtu vojáků. Následovně špionážní letadla zachytila v Srbsku na hranicích stále zvyšující se počet armádních vozidel a jiné techniky. Wehrmacht Viking poslal ultimátum Lordu Etnik, do 5. dubna 1980 měl stáhnout z hranic armádu a potrestat armádu konající v oblasti Dunaje. Lord Etnik neměl v plánu ultimátum splnit, chtěl vyvolat válku a Německo v ní definitivně porazit. Jednak aby zamezil růstu jejich armády, ale také aby dokončil práci, kterou začal útokem na Etnii v roce 1961 a zlikvidoval německou etnijskou menšinu. Wehrmacht Viking 4. dubna v Reichstagu prohlásil, že jeho národ nebude trpět tuto potupu a nechal si odsouhlasit vyhlášení války. Následující den se Lord Etnik dočkal, 5. dubna vyhlásila Čtvrtá německá říše válku Srbsku a po první srážce jejich armád v Etnii dostaly možnost se podruhé střetnout.

Boje v Dunajské nížině (duben - listopad 1980)

Postup na Bělehrad

Plán WHCH

Wehrmacht Viking byl odhodlán předejít tomu, aby Lord Etnik převzal první iniciativu války. Jeho mocná německá armáda podle plánu WHCH zaútočila na jedinou zranitelnou hranici Srbska, Dunajskou nížinu. Podle plánu měla při útoku 8., 15. a 16. armáda spolu s 5. obrněnou rychle postupovat nížinou a v rozmezí pár týdnů dobýt Bělehrad (vzdálený od hranice přibližně 300km). Lord Etnik počítal s tím, že touto cestou se Německo vydá, ovšem rychlost a síla prvotního útoku ho velmi zaskočila. Wehrmachtova armáda zde měla být zpomalena a demotivována, ale zvýšená morálka díky generálovi Tlamounovi jim dodávala sílu. S koncem května to již vypadalo, že se podaří Německu dosáhnout Bělehradu, ale Lord Etnik konečně zasadil do boje svou novou Etnijčí armádu. Hordy zmanipulovaných a zdrogovaných etnijských otroků v předních liních byly pro Tlamouna šokem a pro německé vojáky to představovalo ohromnou morální překážku. Lord Etnik moc dobře věděl, že jeho nepřátelům bude proti srsti zabíjet Etnijce a tak je použil jako kanónenfutr (potravu pro děla). Proti tomuto aktu protestoval i generál srbských armád Referenkus Optimus Maximus, ovšem aura Lorda Etnik ho nakonec přesvědčila.

Lord Etnik při přechodu Karpatských vrchů

Operace Hannibal

Německý postup se po nasazení etnijských otroků výrazně zpomalil, což se Lord Etnik ihned rozhodl využít pro svůj plán ,,Hannibal," kterým chtěl Německou armádu zdemolovat. Důvod, proč Wehrmacht Viking zaútočil zrovna v této oblasti, je prostý. Ze všech stran byla jeho armáda chráněna vysokým pohořím Karpaty a každý vojenský generál by to považoval za nepropustnou bariéru. Lord Etnik se ovšem se svou armádou vydal právě toto pohoří přejít. Byla to sázka na čas, musel totiž zasáhnout z východu na německou armádu než by se jí podařilo dosáhnout Bělehradu. V červnu a červenci (vybraných kvůli menší zimě v těchto výškách) se mu po dlouhé a nepříjemné cestě podařilo se stále obstojnou částí armády dosáhnout Dunajské nížiny. Armáda Tlamouna nečekala tento útok a Lordu Etnik se je podařilo v nížině na začátku srpna 1980 téměř obklíčit. Tlamoun nechal 8. armádu držet linii, zatímco se zbytkem svých vojáků provedli ústup zpět za hranice Německé říše. Vojáci 8. armády se nakonec museli 25. srpna uchýlit do jimi dobyté srbské pevnosti Mарkони a čelit tvrdému obléhání. Následujících několik podzimních měsíců se neslo ve znamení dlouhého odporu 8. armády a jejího velitele Throka. Lord Etnik nebyl spokojený s tím, že se nepodařilo definitivně obklíčit celé armádní uskupení Tlamouna a chtěl 8. armádu vyhladovět jako ukázku své moci. Konečně se podařilo vytvořit dostatečný tlak a Throk 18. listopadu kapituloval. Lord Etnik po této výhře neváhal a vydal rozkazy zaútočit na hranice demoralizovaného Německa.

Srbský protiútok (listopad 1980 - březen 1981)

Postup za hranice

Lord Etnik ihned po týdenní konsolidaci bitevní linie zaútočil vstříc Německu. Jeho mocná armáda byla motivována porazit nepřítele, který téhož jara zaútočil na jejich impérium. Do čela útočících armád postavil Lord Etnik nového generála, který posledních pár let šplhal po vojenském žebříčku až se dostal na pozici zesnulého Anteho Semitiće. Byl to původem černohorský Apoz Iopezis. Díky této volbě si Lord Etnik mohl být jistý, že bitvy bude sledovat z bezpečí a schopný generál je mezitím dovede do úspěšného konce. I přes fakt, že německá armáda pod velením Tlamouna očekávala vpád, byl rychlý útok srbské armády velmi úspěšný. Obdobně jako v dobách římských, měla srbská armáda nově funkci centuriona, který nesl půlmetrový reproduktor značky Blues znějící bojovou hymnu "наш цар јан мицка." Následující měsíce se nesly ve znaku neustálého postupu srbské armády, který ovšem s nastupující zimou pomalu ubíral na rychlosti. V té době už Iopezis stihl dobýt celé území bývalého Maďarska, ovšem krátce po překonání jezera Balaton se musela armáda pozastavit. Na levo od nich se nyní rozléhaly mohutné Alpy, mezitím co na pravo zasněžené Tatry. Jediná cesta dál do německé říše vedla přes nížinu, v níž ležela dvě mohutně opevněná města - Bratislava a Vídeň.

Bitva o Bratislavu (26. prosince 1980 - 27. ledna 1981)

Blížící se Bratislavu poznali srbští vojáci ihned. Národ, který toto město obýval, nezískal od dob Paeolitu žádné významné genetické změny a bylo to jako zajímavý výlet do dob pravěkých. Obytné struktury ze slámy a hlíny srbské vojsko fascinovaly natolik, že je museli jejich nadporučíci občas hnát dále k Bratislavě. Již několik desítek kilometrů od prvních brownfieldů města se setkali Srbové s prvními opevněnými bunkry Němců, které se jim podařilo svižně dobýt. Iopezis poslal zprávy Lordu Etnik, že očekává dobýt město před koncem roku. Wehrmacht Viking ovšem měl pro srbskou armádu nemilé překvapení, armádu slovenských jezdců. Slovenský východ je domovem pro bájné červy zvané Olgoj Chorchuj, které dokáží Slováci z východu osedlat a efektivně využívat (tyto slovenské bestie daly námět mnoha filmům či knihám, jako např. Duna a poukazuje na ně památník uprostřed Bratislavy - Orloj, zkomolené slovo Olgoj). Tlamoun čekal pouze na rozkaz od předsunutých vojsk na moment, kdy se srbská armáda dostane na plošinu okolo řeky Dunaj. V zápětí začali vojáci slyšet dunění pod zemí, když v tom na ně zaútočili mocní pouštní červi dopravení z Košic a okolí. Jeden voják v deníku popsal tento moment slovy: ,,Byla to hrůza, měl jsem pocit že je to celé jedna noční můra."

Olgoj Chorchuj při bitvě o Bratislavu

Tisíce vojáků se staly obětmi při boji s těmito monstry, dříve než se jim podařilo se do Bratislavy vůbec dostat. Apoz Iopezis se obával, že neúspěch ho připraví o těžce dobytou pozici a sjednal si osobní schůzku s maďarským kmenovým vůdcem, protože tento vládce dříve Slovensko vlastnil. Tento bývalý feudální pán začal dávat Apozovi různé rady a triky o tom, jak Olgoje přitahují tzv. Halušky a on by je tak mohl odlákat z bojiště. Z frustrace s tímto mužem ho Apoz postřelil a rozhodl se upravit jeho plán po svém. Jistě, také se mu podařilo odlákat červy z bojiště, ale místo pokrmu halušky se mu to podařilo souborem reproduktorů s hudbou "Žijeme len raz." Apoz Iopezis se tak vysmál praktikám nyní popraveného maďarského mocipána.

Jan Micka u památníku obětem Holokaustu ve svém zimním oblečení

Tlamoun tento vývoj bitvy nečekal a s nastupujícím rokem 1981 stály již srbská vojska u prvních bratislavských domů. Německá armáda využila chytře matoucí strukturu města a rozmístila se po různých uličkách, s tím že většina vojsk zůstala na náměstí se sochou Olgoje Chorchuje. Apoz Iopezis již po prvních dnech bojů zjistil, že pro průchod městem bude potřebovat mapu, jelikož jeho armáda byla odstřelovači a Němci hromadně zabíjena. Získal si proto po brutálním zacházení s místními obyvateli - v porovnání se zbytkem slovenských stepí překvapivě již homo erectus - mapu města. Němečtí kartografové sice zřejmě trávili více času ve slovenských bordelech než studiem map, ale srozumitelná stále byla. Se znalostí každé uličky nyní nebyl postup městem problém a do týdne byla Bratislava dobyta, přesně na Den Holokaustu 27. ledna. Lord Etnik slavnostně do města vstoupil, aby se posměšně vyfotil u zdejšího památníku obětem Holokaustu.