PaedDr. Jan Micka

PaedDr. Jan Micka Lord Etnik
Rodné jméno	Jovan Miško Karađorđević
Datum narození	8.7. 1931 (oficiálně 1960)
Místo narození	Bělehrad
Bydliště	Chomutov
Národnost	srbská, česká, bosenská
Znám jako	Lord Etnik
Vzdělání	Vysokoškolské pedagogické
Povolání	Učitel českého jazyka a dějepisu, dříve císař srbské říše
Období	Studená válka
Předchůdce	Josip Broz Tito
Následovník	Aleksandar Vučić
Politická strana	NS (Nový sever)
Rodiče	Alexandr I. Karađorđević, otec Eva Miško, matka

Související informace obsahuje Regál Lidé©

Jan Micka (* 1931), rozený Jovan Miško Karađorđević (srbsky Јован Мишко Карађорђевић) a přezdívaný prorok xenofobie Lord Etnik, byl v letech 1958 až 2017 císařem mocné říše srbské, laiky nazývané Jugoslávií. Dnes je zaměstnán v ústavu ISIC Chomutov jakožto učitel dějepisu a českého jazyka.

Dětství

Jovan se narodil jako nejmladší syn krále Alexandra I. (vládl v letech 1921-1934) a jeho tajné přítelkyně Evy Miško. Alexandr zřejmě potkal Evu na jeho cestách po vesnicích a její suburbní půvab ho okouzlil. Údajně mu Eva lhala o jejím čistém srbském původu, a když zjistil Alexandr o její bosensko-českých kořenech, tak jí zaškrtil ve spaní. Eva Miško byla Alexandrem zavražděna několik let po narození Jovana. Mladý dědic byl z jeho bratrů jediný, který nesdílel společnou matku, a spolu s jeho vadou zraku (od mlada musel nosit brýle) nebyl v rodině významně milován. Už od útlého věku se Jovan věnoval literatuře a dějinám, ovšem omezené archívy Jugoslávie mu nebyly schopny poskytnout informace ohledně širší globální historie. Po smrti jeho otce zdědil trůn jeho nejstarší bratr, Petr II. (1934-1945). Následně po rozpadu Jugoslávie v roce 1941 a porážce Srbska nacistickým Německem musel Jovan i spolu se zbytkem jeho rodiny odcestovat do exilu do Londýna. Jak později sepsal ve svých pamětech, při německé invazi se poprvé viděl s očí do očí s tehdy mladým vojákem, Stoikem, který bude v jeho budoucím životě hrát velmi významnou roli.

Život v exilu

Stoik řečený Veliký ve službách Wehrmachtu na dobové fotografii (1941)

Jovan strávil následujících 16 let v britském exilu, kde musel zůstat i po konci 2. světové války. Britské koloniální impérium mělo ovšem jednu výhodu, obrovské zdroje informací o dějinách různých národů mimo Srbsko a hlavně mimo Evropu. Než mohl Jovan tyto nové možnost zúročit, absolvoval zdravotnický kurz armádních služeb, do kterého byl motivován jeho otcem. Poté, co omylem při cvičení vpichu jehly místo morfia natáhl do injekce přebytečnou rtuť, byl vyhozen z armády a jeho otec Aleksandr I. z pocitu studu odcestoval do Petrohradu, kde strávil zbytek svého poválečného života. Při svých studiích na univerzitě Cambridge se dočetl mnohé o říši Aztéků, Inků, ale největší pozornost dával jistému království ve střední Africe. O království Etnie načetl Jovan obsáhlá vyprávění španělských objevitelů, diplomové práce a jiné odborné spisy. Jeho bakalářská práce byla dokonce zaměřena na to, jak změnit školský systém tak, aby se o podobných dalekých státech vědělo. Největší a opravdová motivace jeho zájmu byla ovšem taktně skryta mezi řádky jeho bakalářské práce, a to byl dobyvačný imperialismus. Jovan nebyl schopný ustát fakt, že jeho srbská domovina je vedena komunistickým Titem (Tito se po skončení 2. světové války ujal moci) a upadá, mezitím co Etnie prosperuje, i když se nachází v džunglích střední Afriky. Toužil rozšířit Srbsko (Jugoslávii) přes celý širý Balkán a přidat četná území jižně od něj. Občas se dostával do odborných diskusí o možnosti práv různých menšin, jmenovitě romské, ovšem i přes jeho validní argumenty byl vždy nazván radikálním a s jeho názory nenašel početné souznění. Jovan nebyl žádný antisemita či xenofob, kterých se během války našlo v Británii mnoho, ale snažil se odborným výzkumem posoudit možnost jednotlivých etnik na svéprávnost skrz jejich genetické predispozice. Ani jeho 3 bratři s ním nesouhlasili, hlavně prostřední bratr Tomislav ho nazýval "bastardním synem d*vky." Největší životní krok, který při posledních letech jeho pobytu v Británii učinil, byla oficiální změna jména. Jeho rodina ho celý život odmítala a jediný člověk, který ho opravdu miloval, byla jeho matka Eva Miško. Na její památku a z důvodu jejího z poloviny českého původu si roku 1954 nechal změnit jméno na Jan Micka. Po odmítnutí nároků na trůn jeho nejstaršího bratra v roce 1945 byla budoucnost jeho dědictví bledá, jelikož oficiálně sice Petr II. králem byl, ovšem v té době byla již opět sjednocená Jugoslávie pod pevnou vládou J. B. Tita.

Obnova monarchie v Srbsku

Po dokončení vysokoškolského studia byl mladý Jan připravený na to dělat něco se svým osudem a v roce 1956 se poprvé po 15 letech vrátil do své domoviny. Samozřejmě nesměl být identifikován, jinak by byl jugoslávskou tajnou policií odeslán na ostrov vězňů v jaderském moři. Pro tuto tajnou akci začal používat identitu Antal Hasić. Navázal kontakty se zdejší monarchistickou odbojovou skupinou "Epistolarovja," které začal na jejich odpor posílat peníze z pokladny královské rodiny. Nově financovaný odboj nyní nabral nové obrátky a ve vojenském puči 5. listopadu 1957 byla federální vláda během jednání v "lidovém domě" přepadnuta. Prezident Tito byl odbojáři vykastrován, oslepen, postřelen a v tzv. srbské defenestraci byli tehdejší členové vlády vyházeni z oken. Skupina "Epistolarovja" vyhlásila věrnost králi Janu Mickovi, který dorazil do Bělehradu a na staroměstském náměstí vyhlásil konec komunistické vlády. V následujících týdnech byla sepsána nová konstituce, ustanovena legislativní část nového státního zřízení a 1. ledna 1958 byla vyhlášena velká říše srbská jakožto konstituční císařská monarchie.

Čtvrtá balkánská válka

Jan Micka se v žádné fázi jeho nástupu na trůn netajil svou válečnou ambicí, ovšem pro lid unavený a deprimovaný komunistickou nadvládou byl hrdý a nacionalistický císař spásou. Tito se pokoušel tajit hegemonii republiky Srbské v jeho jihoslovanské federaci, faktor, který Jan Micka plně přijal a dotáhl ho do extrému. První měsíce své vlády aplikoval kulturní i politické posrbštění Jugoslávie, pro což založil tajnou policii "LE Business." Bývalé pracovní tábory komunistů začaly být naplňovány jejich tvůrci, političtí disidenti byli propouštěni a vlajka státu byla změněna do moderní podoby.

Již v létě roku 1958 (tedy pouhého půl roku od 'srbské defenestrace') měl Jan Micka rozsáhlou armádu, motivovanou a trénovanou věrnými generály, mezi kterými vynikal polní maršál Ante Semitić či generál obrněných divizí Referenkus Optimus Maximus (oba bývali členy odbojové skupiny "Epistolarovja"). Rychlost růstu armády Jana Micky se historicky nevyrovnala ani Adolfu Hitlerovi, nový císař se ovšem do hledáčku mezinárodní komunity nedostával, nikoho totiž nezajímalo, co se děje na Balkáně (prakticky již v severní Africe).

Válka v Albánii (18.6. - 5.7. 1958)

Během příjemného teplého rána dne 18. června vtrhla po mocné dělostřelecké přípravě vojska Anteho Semitiće do Albánie. Polní maršál využil nížinu na severozápadě Albánie při hranici se Srbskem, jelikož zbylé pohraničí je kvůli pohoří Pindus téměř nepřístupné. Trvalo celé 2 týdny, než se podařilo nezkušené srbské armádě prokousat se skrz četné opevnění bunkrů, které se v Albánii nachází. Ante se po zhroucení obranné linii Albánců pak rychle pohyboval se svou armádou jižně, podél pobřeží středozemního moře (zde získal bohaté zkušenosti v bojích blízko pobřeží, které zúročil v jeho nejslavnějším tažení na Puerto de Drogas 1963-67). Po prolomení hlavní linie trvalo pouhých pár dní, než hlavní město Tirana padlo a tehdejší albánský prezident Enver Hoxha [Enver Hodža] bezpodmínečně kapituloval. Hoxha doufal, že Jan Micka bude uspokojen předáním některých přístavních měst, což nemohlo být dál od pravdy. Srbská říše anektovala Albánii, kterou plně začlenila do své balkánské říše a Jan Micka již plánoval další budoucí tažení pro podmanění poloostrova.

Operace "Feimboj"

V červenci 1958 si začínalo ministerstvo vnitra všímat poměrného zaostávání říše na jejím severním okraji. V oblasti zvané jako Slovinsko probíhal podzemní odboj bývalého uskupení homosexuálních komunistů s krycím jménem "Bojkiserovci," které sabotovalo stabilitu říše a funkčnost její armády. Druhým vážným problémem byl problém na hranicích Slovinska s Rakouskem, kde proudilo do říše velké množství ilegálních imigrantů. Tyto problémy musely být před dalším vojenským tažením řádně vyřešeny a Jan Micka provedl zřejmě nejradikálnější možné řešení podobné otázky v evropských dějinách. Ohromný systém podzemních tunelů "bojkiserovců" byl dobyt a celá spodní vrstva územní správy Slovinsko byla vyplněna dynamitem. Toto by samozřejmě pro plán nestačilo, proto byla 26. července 1958 na Slovinsko svržena letadlem jaderná hlavice ukradená z Francie, jejíž exploze byla vypočítána přesně na území Slovinské republiky. Tato masivní exploze aktivovala dynamit v podzemí a Slovinsko zmizelo z mapy Evropy. Kráter byl rychle zaplněn mořskou vodou a vzniklý záliv byl nazván Slovinské moře. V tomto moři začalo být brzy trénované nové mohutné loďstvo zvané "flotila slovinských pirátů," jehož admirálem se stal Piskink. Tato flotila byla nechvalně známá pro její válečné zločiny na moři a napadání neutrálních lodí, proto bylo označení "piráti" velice trefné.

Válka u Černého moře (1.9. - 14.10. 1958)

Následující 2 balkánské země (Bulharsko a Rumunsko) dobyl Jan Micka během jednoho velkého tažení, zavedl se proto odborníky obecnější termín válka u Černého moře. Rádcové císaře spolu s generálem Rereferenkem Optimem Maximem sepsali plán invaze nazývaný "Maryćka." Útok byl vykonán směrem z nejvýznamnější soutěsky v Karpatech "železná vrata." Armáda následovně pokračovala podél hranice mezi Rumunskem a Bulharskem, aby odřízla tyto 2 země vázané aliancí. Srbská armáda se v této fázi rozdělila na 2 skupiny - severní skupina zatlačila rumunskou armádu ke Karpatům a jižní skupina zatlačila bulharskou směrem k jižním makedonským horám. Plán byl poměrně obskurní, ale markantně účinný a po více než měsíci bojů byl již výsledek tažení jasný. Mnoho obyvatel dvou napadených států se pokusilo utéct přes Černé moře, přístavy byly ovšem zablokovány "flotilou slovinských pirátů" a admirál Piskink zde poprvé získal reputaci válečného zločince. Sofie i Bukurešť byly další z balkánských měst, které podlehly vojenské síle Srbska. Srbsko v těchto městech postavilo tábory pro oponenty říše, ze kterých je pak Jan Micka jako levnou pracovní sílu (v této situaci né zcela úspěšný plán) prodával Československu. Zde je jeden z možných důvodů, proč se název Romů podobá názvu této podrobené balkánské země.

Aliance s Tureckem

V prosinci roku 1958 se uskutečnil v Turecku převrat, který svrhnul prezidenta a nastolil opět sultanát, poprvé od konce 1. světové války. Dávná dynastie Bharatovců se vrací k moci ve formě plukovníka Bháráty IX., pravnuka z šestého kolene jednoho z bývalých osmanských panovníků a jeho vlivné manželky Lady Ano.. Země si ponechala svůj název, ovšem pro všechny politicky vnímavé se z ní stala druhá osmanská říše. Bháráta IX. v roce 1959 a 1960 nabyl veškeré území bývalé říše (včetně Iráku, Sýrie a dalších rozvojových zemí, které proti moderní armádě neměly šanci). Jan Micka brzy navázal s Lady Ano a Bhárátou IX. dobré vztahy a 2 nové mocnosti se začaly sbližovat, což vyvrcholilo podepsáním vojenské aliance 18. března 1959. Řecko, které se octlo mezi dvěma válečnými obry bylo očekávaně v srpnu 1959 napadeno a po dvou měsících neustálého odporu definitivně rozděleno mezi Srbsko a Turecko. Poslední skupinu řeckých vojáků se podařilo eliminovat u Thermopyl, v pořadí již třetí významná bitva na tomto místě (druhá proběhla v roce 1941 mezi Řeckem a Německem Adolfa Hitlera). V této válce se významně projevil turecký generál Khám Sútura, slavný díky jeho obléhacím taktikám.

Turecko bylo nadále skvělým spojencem Jana Micky, při válečných taženích dokázali srbští generálové skvěle využít hordy tureckých jezdců. Na jaře 1960 začal Micka první krok jeho celoživotního cíle, spolu s mohutnou armádou se vylodil na severu Egypta, mezitím co Bháráta IX. zaútočil ze Sinajského poloostrova. Hrdá Egyptská arabská republika byla zatím největší oříšek ve válečném snažení Srbska. Vyprahlé pouště Sahary nebyly pro evropské vojáky vhodné a běžné taktiky z Čtvrté balkánské války (1958-59) zde nefungovaly. Egypt skrýval svou armádu mezi běžné obyvatele pouště a srbské vojsko tak nemohlo vědět, kdo je nepřítel. Četné srbské porážky (např. Bitva v Žiji, 5. května 1960) nebo neúspěšné útoky Turecka na Suezský průplav nesvědčily nic dobrého. Ante Semitić se ovšem rychle adaptoval a díky radám brigádního generála Voltaira Blanca, který v Africe vyrůstal, získal mnohé rady pro boj ve vyprahlé Sahaře. V listopadu 1960 se probojovala vojska obou armád k Nilu a začínala poslední fáze bitvy o Egypt. Chaos mezi populací kolem delty Nilu způsobil, že egyptská armáda téměř neměla možnost v této oblasti klást Srbům/Turkům odpor a po bitvě v Memphis (12. listopadu 1960) egyptská republika padla. Kolem bývalého hlavního města byl utvořen společný protektorát pro dvě vítězné mocnosti a k překvapení Jana Micky se 2 sousední státy instinktivně vzdaly, než aby je čekal stejný osud jako Egypt. Libye a Súdán, již dost zničené země vlastním chaosem, se daly pod patronaci Jana Micky, kterého srbská říše nyní překrývala Středozemní moře od jednoho pobřeží k druhému. Invaze střední Afriky byla již jen otázkou času, Jan Micka měl brzy zatáhnout svůj národ do historicky nejdelší a nejkrvavější války co Srbsko zažilo.

Válka v Etnii (6.10. 1961 - 27.4. 1970)

Válka v Etnii byla historickým obdobím, během kterého Srbsko uskutečnilo invazi a následnou anexi území Etnie. Tento konflikt, který probíhal v letech 1961 až 1970, měl značný dopad na geopolitickou situaci v regionu a formoval budoucnost obou zúčastněných zemí. Srbsko začalo intenzivně propagovat anexi Etnie již po nástupu PaedDr. Jana Micky k moci. I přes válečné přípravy se NATO odmítalo zapojit do konfliktu. První pokusy o plán invaze se datují již do roku 1959, ale srbská armáda pod velením Bháráty IX. překročila hranice Etnie až 6. října 1961. Po obléhání města Kernociudad a několika měsících bojů Srbsko dosáhlo územních zisků. Další tažení v roce 1962 vedly k bitvě u Entalopie, kde Srbsko utrpělo těžké ztráty. Následovala období krvavé opotřebovací války až do roku 1967, kdy Srbsko podniklo masivní pozemní invazi a Etnie byla poražena.