Válka v Etnii

Válka v Etnii
základní data
styl	Kolonizace
stát	Etnie
rok	6. října 1961 - 27. dubna 1970
délka	9 let
formát	Válka pozemní
produkce	____
námět	PaedDr. Jana Micka
scénář	Plán ČERN, později KERN
režie	PaedDr. Jana Micka
hrají	Srbsko (PaedDr. Jana Micka AKA Lord Etnik), Etnie (Cairne), Čtvrtá říše (Wehrmacht Viking), Bháratovská provincie, piráti Slovinského moře a další

Válka v Etnii je dlouhý ozbrojený konflikt vyvolaný Srbskem. Válka v Etnii probíhala v letech 1961 až 1970 a skončila okupací a následným rozpadem Etnie na autonomní území.

Přípravy

Srbsko již po příchodu PaedDr. Jana Micky k moci silně propagovalo anexi Etnie. Dokonce i přes očividné válečné přípravy se NATO odmítalo zaplétat do zájmů Srbska, mělo tomu za následek i drtivé vítězství Srbska v Kebabové válce (1740-47) při které byl definitivně poražen turecký islámský kalifát. Prvotní plány na invazi byli vyloženy již v roce 1959, tak zvaná operace ČERN počítala s napadením Etnie ze severu, z již existující srbské provincie v Súdánu. Po úpravách v nadcházejících měsících se PaedDr. Jan Micka rozhodl na kombinovaném útoku ze severu a vylodění na východním etnijském pobřeží. Armáda Etnie byla i přes její velikost méně pokročilá než armáda Srbska. Z tohoto důvodu se Etnie obrátila na OSN o pomoc, té se nedostavilo. Tehdejší etnijský král Cairne se tedy rozhodl využít Etno-Německé smlouvy podepsané na konci minulého století a dosáhl vojenské aliance s Čtvrtou říší Německou, pod velením Wehrmacht Vikinga.

Počátek války

V 8:30 hodin ráno 6. října 1961 překročila srbská vojska pod velením Bháráty IX. hranici Etnie poblíž Bílého Nilu a postupovala jižně. Pohraniční síly se pod tlakem srbské techniky rozpadaly a 2. armáda postupovala dále s cílem dosáhnout města Kernociudad, čímž by odřízli velkou část území. I přes rychlý postup nebyli Srbové schopni město dobýt, Wehrmacht Viking si byl vědom nebezpečí a obtěžoval srbské jednotky pravidelnými nálety etnických furry draků. Obléhání trvalo dlouhé 2 měsíce než se podařilo město 12. prosince 1961 dobýt. 2. Armáda srbská byla ovšem vyčerpaná a další vojenské akce nebyli možné, rozhodli se tedy pro upevnění územních zisků a nezačínání větších útoků před koncem roku.

Roku 1962 byla do Etnie vyslána 1., 5., 6. a 8. armáda pod přímým velením Jana Micky. Toto masivní uskupení napadlo Etnii ze severo-západu a postupně dobývalo území směrem na východ. 2. armáda se také dala do pohybu, kdyby se tyto invazní uskupení spojily, celý sever Etnije by byl odříznut. Cairne se tedy ujal velení 9. etnické armády a setkal se se srbskou armádou v bitvě u Entalopie (20. března 1962) kde 2. armádu definitivně zlikvidoval a Bháráta IX. padl do zajetí, kde následující rok umírá. Tímto také zemřel poslední z rodu bháratovců.

Armády pod velením Jana Micky se i přes jejich početnost dostali do krvavého mrtvého bodu, kdy se ani jedna strana nějak výrazně nepohybovala. Tato nerozhodná válka trvala značnou část roku 1962.

Konflikt na západě

Plán „Absolutní Trest“

PaedDr. Jan Micka začal být frustrován s minimálním postupem a nařídil tvorbu tajného plánu pro poslání etnijské šlechty na popravu stětím. Po vítězném obléhání města Chernoth (30. prosince 1962 - 2. února 1963) byla veškerá šlechta ve městě dovedena na gilotinu a veřejně popravena. Tento incident byl pro morálku etnijského obyvatelstva zdrcující.

Boj o pobřeží

Postup srbských vojsk směrem na jih přinesl s sebou nové nebezpečí, odříznutí Etnie od západního pobřeží Afriky. Toto by bylo pro jejich válečný odpor kritické, vzhledem k tomu že do přístavu Puerto de Drogas posílala Čtvrtá říše zásoby a vojska. Se začátkem května 1963 se Mickovo 1. a 8. armáda nebezpečně blížila k pobřeží. Wehrmacht Viking s pomocí svých německých rádců utvořili plán na obranu Puerto de Drogas zvaný „Drogen werden nicht fallen,“ který Cairne schválil. Utkali se 15. května 1963, přílišná sebejistota Mickovo generálů a jejich podcenění schopnosti etnijských válečníků vedlo k jejich porážce v bitvě u Puerta de Drogas (1963). Micka se musel se zbytkem vojsk stáhnout a prozatím se vzdát dobytí západního pobřeží.

Stagnace války v letech 1963 - 1967

Další 4 roky se nesly v duchu krvavé opotřebovací války. Početné útoky na západní pobřeží nebyly schopné prolomit etnijský pobřežní defenzivní systém Valdemarova linie. Druhá bitva u Puerta de Drogas (28.11. 1963) byla ještě větší selhání než bitva první, několik srbských divizí 1. armády byly odříznuty a následně se po několika týdnech hladovění vzdaly. Situace v Srbsku samotném také nebyla ideální, občané začali být kvůli vysokým daním na válku otrávení a začínali se vyptávat, jestli má vůbec smysl dále válku v Etnii podporovat. Klíčovou roli v této době hrála rostoucí hvězda Rodoljub „Roki“ Vulović, který svojí kariéru hudebníka započal v roce 1972. Jeho adaptace lidové srbské písně „десет црних девојчица“ se rychle uchytila a udržovala pozornost srbských obyvatel na nutnost vyhlazení etnik.

Útoky v Jaderském moři

Válečné možnosti Srbska začaly také limitovat útoky německých vikingů, kteří přepadali lodě se zásobami a občasně napadali i přístavy. PaedDr. Jan Micka se musel tedy z Etnie v létě roku 1964 stáhnout, aby mohl přímo vyřešit tento problém. Na místě jeho velení zanechal svého věrného generála Anteho Semitiće. PaedDr. Jan Micka začal řešit problém vikingů radikálně a zavedl velké reformy přepravy zásob. V březnu roku 1965 se srbská vojska vylodila na německém pobřeží a po prohře Německa v bitvě u Trästa (2.7. 1965) se Wehrmacht Viking rozhodl neriskovat a domluvit se se Srbskem na mírové smlouvě. Trästná smlouva podepsaná 3. srpna 1965 dala Sbrsku absolutní kontrolu nad Slovinským a Jaderským mořem a stala se jedním z důvodů pozdějších konfliktů mezi Německou čtvrtou říší a Srbskou říší.

Válka v Etnii před severní invazí

Přípravy na renovovaný útok

PaedDr. Jan Micka začal na konci roku 1965 plánovat obrovskou invazi pro obnovení pozemních ztrát po bitvě u Entalopie (1962) a pro definitivní porážku etnijského odporu na severu země. Jeho shromažďování vojsk blízko hranic si Etnie všimla a Cairne začal přemisťovat jednotky umístěné v jižních pláních do severních pralesů. Úbytek vojsk v jižní polovině království umožnilo Antemu Semitići opět zaútočit na Puerto de Drogas a tentokrát se i přes těžké ztráty srbská 8. a 1. armáda po vítězství ve Třetí bitvě u Puerta de Drogas (5.2. 1967) západního etnijského pobřeží zmocnila. Touto výhrou byly položeny základy pro srbský protiútok.

Velký severní útok

27. dubna roku 1967 se v brzkých ranních hodinách dalo gigantické uskupení srbské armády do pohybu. Čítalo přes 2,5 milionu vojáků a jednalo se tedy o jednu z největších pozemních invazí všech dob. PaedDr. Jan Micka nechal armádu rozdělenou na 3 hlavní proudy útoku podle plánu KERN, což byl vylepšený plán ČERN. Armádní uskupení západ pod velením Voltaire Blanca mělo za úkol se na jihu spojit s armádou Anteho Semitiće a společně pokračovat na východ. Armádní uskupení střed pod velením Referenka Optima Maxima mělo pokračovat přímo směrem k Etniopoli. Armádní uskupení východ pod velením Khama Sútury mělo za úkol dobýt Kernociudad. Poté se mělo rozdělit na armádní uskupení východ, které by pod velením Jana Micky pokračovalo do Etniopole a armádní uskupení jiho-východ s cílem východního etnijského pobřeží.

Plán KERN - 1967

Situace na jihu

Ante Semitić po vítězství ve třetí bitvě u Puerta de Drogas neotálel a začal postupovat na východ s cílem dosažení, pro Etnii nezbytného, ekonomického centra Fougeres. Cestou pálili rostlinstvo na popel a páchali ohavné válečné zločiny na etnijském obyvatelstvu. Za zmínku stojí např. Sesný masakr, kdy 8 000 obyvatel obce Sesy bylo postřeleno a zbytek odveden do neobyvatelného pralesa, kde byli ponechání svému osudu. Jeho 1. a 8. armáda byla ale z války tolik vyčerpaná, že se rozhodl na dobu neurčitou usídlit v malé vesničce. Jedné noci se Ante probudil ke křiku svých vojáků a hlasitému německému chorálu. Když vyběhl ze své chaty, viděl pouze plameny. Wehrmacht Viking jejich tábor v noci napadl a jeho armáda zamordovala většinu Anteho Srbů. Ten se pokusil o útěk, ale Wehrmacht Viking ho doběhl a při znění válečných bubnů a srbských nářeků ho uškrtil. Ante Semitić se po své smrti 4. července 1967 stal mučedníkem a jeho válečné zločiny v Etnii byly historií zapomenuty. Po zlikvidování 1. a 8. armády se Wehrmacht Viking dal na sever a cestou zvětšoval svojí armádu o suburbní etnijské obyvatelstvo.

Partyzánská a zákopová válka na západě

Voltaire Blanc se pohyboval výhradně přes již Antem dobytá území a nečelil tedy ze začátku většímu odporu. Největším problémem se ukázaly být partyzánské jednotky, které díky hustým pralesům Voltairovy jednotky obtěžovaly granáty a ostřelováním. Srbský dodavatelský řetězec byl pravidelně rušen a těžké podmínky etnijských pralesů také morálce nenapomáhaly. 19. července v Krystalově Modrém údolí se srbské jednotky a partyzáni číhající nad údolím dostali do krvavé chaotické bitvy. Kvůli těžké mlze bylo téměř nemožné se orientovat. Vyspělá technika Srbů jim ovšem nad partyzány dávala velkou převahu a bitva v Krystalově Modrém údolí skončila vítězstvím srbské armády, i když přes velké ztráty. Po likvidaci velké části partyzánů již dodávání zásob fungovalo lépě a postup na jih se zrychlil.

Nevyhnutelná konfrontace armád Voltaira a Wehrmacht Vikinga přišla na hoře Sv. Vaňka. Voltaire si byl vědom nevýhody jeho unavené armády a tak nechal vybudovat provizorní zákopy, vojska Wehrmacht Vikinga začala být ze srbských zákopů ostřelována a musel proto Wehrmacht Viking nařídit vybudování zákopů na opačné straně hory.[Bitva na hoře Sv. Vaňka byla třetí nejdelší bitvou války v Etnii, trvala od 30. září do 15. listopadu a skončila prakticky nerozhodně po nočním stažením vojsk Wehrmacht Vikinga. Životní podmínky v bahnitých zákopech byli otřesné a vojáci, kteří se bitvy účastnili utrpěli těžké trauma. Wehrmacht Viking ve svém díle „Etnie“ na bitvu vzpomíná jako na jeden z nejhorších vojenských zážitků svého života.

Obléhání Kernociudadu

To co se 2. srbské armádě na začátku války nepodařilo, zvládla 21., 18., 4. obrněná a 7. obrněná armáda pod velením Khama Sútury za něco přes měsíc. Po obléhání Kernociudadu (29.6. - 1.7. 1967) bylo město v rukou srbské armády. Podle plánu se po vítězství u Kernociudadu rozdělilo vojenské uskupení východ na dvě a PaedDr. Jan Micka se začal pohybovat směrem k Etniopoli.

Čistící válka skupiny armád střed

Útok začal téměř úplným zničením pralesa pomocí bosenské artilérije, síly na hranicích Etnie byly ze ztráty jejich přírodního krytu v chaosu a Srbové postupovali. Jeden Etnijský prapor byl odříznut ve Valném lese, který Referenkus Optimus Maximus nechal pokropit bombami a prapor vymazal z existence. Taktika odříznout část vojska a následně zlikvidovat se Janu Mickovi tolik líbila, že jí začal implementovat i nadále a nazval ji „čistící válka.“ Na Bílém Nilu se po době chaosu 25. června etnijská armáda postavila invazi, velel jí generál Bahner a i přes jejich odhodlání byli početnou srbskou armádou v bitvě na Bílém Nilu poraženi.

Skupina armád střed pokračovala díky geniálnímu velení Referenka Optima Maxima nejefektivněji ze všech vojenských uskupení. Jejich silná bosenská artilérije jim umožnila nepřátele rozdrtit dříve než mohli reagovat. Krvavá Druhá bitva u Entalopie (5. července 1967) skončila zdrcující porážkou etnijských vojsk po užití chemických zbraní, které Referenkus rád používal. Tento plyn zvaný Rasořez byl základem pro pozdější výrobu Ethanu, také nazývaného Čirým Drogem. V této bitvě také zemřel princ Etnie Černý Panter, který byl adoptovaným synem Cairna. Ztráta jeho dědice probudila v Cairnovi ještě větší touhu Srby zničit.

Referenkus se také vyznamenal užíváním artilérije na sestřelování etnických furry draků, díky čemuž jeho postup nezastavovalo téměř nic kromě etnijského terénu. Cairne si byl ovšem vědom obrovského nebezpečí, které Referenkus představoval a vydal se mu čelit. Vojska Cairna a Referenka se utkala na nejdelší řece Etnie zvané Menš, kde se odehrála jedna z největších bitev války v Etnii. Bojiště se nacházelo přibližně 800km vzdušné vzdálenosti od Etniopole, Cairn měl z počátku velkou převahu a Referenkus nebyl schopný se přes Menš dostat. Vše se změnilo po příchodu skupiny armád východ pod velením Jana Micky. Cairn musel čelit obrovským armádám ze dvou stran a po zásahu šrapnelem a ztrátě pravého oka se musel s armádou od řeky stáhnout. Bitva na řece Menš (25. listopadu 1967) skončila výhrou Srbska. Tato dvě vojenská uskupení (Jana Micky a Referenka Optima Maxima) se spojila ve skupinu armád Etniopole a začala pronásledovat oslabeného Cairna jižně.

Bitvy na východě

Po rozdělení skupiny armád východ se nová skupina armád jiho-východ vydala podél hranic Etnie směrem k pobřeží. Jelikož ztráta posledního pobřeží by byla pro Etnii fatální, rozhodl se zraněný Cairne po bitvě na řece Menš povolat na zastavení Khama Sútury Wehrmacht Vikinga. Wehrmacht Viking byl na cestě zpět z bitvy na hoře Sv. Vaňka a došlo mu, že se nedokáže dostat k pobřeží s armádou dost rychle. Nasedl tedy na etnického furry draka a odletěl sám. Nálety draků Wehrmacht Vikinga se staly pro válku v Etnii ikonickými, jejich romantizace zobrazovala hrdého Vikinga jak hází svojí sekeru po srbských vojácích. V reálu to byl ovšem pouze pokus, i když účinný, zpomalit Khama Súturu natolik, aby jeho vojsko mohla dohnat etnijská armáda. 26. prosince se armáda Khama Sútury utkala s etnijskou armádou v bitvě na pláži Wakanda. Pomoc etnických furry draků získala Etnii vítězství a Kham Sútura byl následující měsíc (5. ledna) veřejně popraven na náměstí Ethu v Etniopoli.

Bitva u Formannosofie

Skupina armád Khama Sútury byla zlikvidována, skupina armád Voltaira Blanca byla vyčerpaná natolik, že nebyla schopna pokračovat dále a musela čekat na doplnění řad vojáků. Jedinou iminentní hrozbou se tedy stal Referenkus a PaedDr. Jan Micka, kteří postupovali dále skrz zarostlé etnijské pralesy. Cairnovi se po vylodění nových německých vojsk podařilo frontu stabilizovat a postup Srbska se průběžně zpomaloval. Referenkus, frustrovaný ze stagnujícího postupu jeho jedntotek, měl v plánu nechat Etnii vykrvácet bojem o historicky i strategicky důležité město Formannosofia. Formannosofia leží na rozhraní pralesa a etnijských plání, po její ztrátě by mezi Srbskem a Etniopolí neleželo nic jiného, než pláně jako dělané pro jízdu tanků. Referenkus proto věděl, že Etnie se města nevzdá a bude ho bránit do poslední kapky krve.

Bitva o Formannosofii (červen 1968)

Srbský útok

Bitva u Formannosofie započala 28. května 1968 bombardováním města samotného. Bombardování trvalo nělolik urputných dní a srovnalo se zemí mnoho historických budov jako např. Svatopopišská katedrála nebo Cairnův most. Pozemní invaze města se spustila na signál Referenka „tempus xenophobia“ 5. června a skládala se výhradně z 9. a 12. armády, srbská vojska ovšem postupovala pomaleji, než bylo očekáváno. Proti taktikám Referenka Optima Maxima se v této bitvě utkal etnijský generál, veterán Etno-Somálské války (1935 - 36), Pocitár Mechanickyj. Jeho zkušenosti ve městském válčení konkurovaly Referenkovo a v mnohém ho i překonal. Oběti se ovšem hromadily na obou stranách a po měsíci pouličních bojů byla v rukou Srbska asi pouze 1/5 města. Referenkův plán na vykrvácení Etnie selhával a tak nařídil 15. července posílení armády ve městě o početné rumunské jednotky, které původně měly bránit Formannosofii před možným odříznutím. Postup se výrazně zrychlil, generální schopnosti Pocitára nebyly schopné čelit téměř nekonečným hordám Rumunů, které na ně Srbové posílali jako „Kanónenfutr“ (potravu pro děla). 30. července se Srbové zmocnili již více než poloviny Formannosofie, ale morálka Etnijců stále neklesala. Na venek Srbsko bitvu vyhrávalo, ovšem realita byla velice jiná. Srbské ztráty na životech se zvyšovaly každým dnem, což Referenkus ignoroval a pokračoval útok hlouběji do města. Morálka srsbké armády uvnitř Formannosofie klesala rapidní rychlostí.

Cairnův protiútok

Referenkus, fixovaný na zničení Formannosofie, si neuvědomil, co způsobil stažením rumunských záložních vojsk. S koncem srpna se držela Pocitárova armáda posledních pár set metrů území, naděje pro obklíčené vojáky ovšem přišla brzy. Podle plánu „doktor“ dvě obrovské armády pod velením Cairna ze západu a Wehrmacht Vikinga z východu 1. září zaútočily na nechráněný týl srbské armády. Opozice byla téměř nulová a do pár dnů byla Formannosofia obklíčena etnijskou armádou. Referenkus a jeho vojsko se ocitli v nejhorší možné situaci. Opakované pokusy z obklíčení uniknout 5. a 7. září nebyly úspěšné a po zdlouhavém zoufalém odboji se Referenkus Optimus Maximus 19. září vzdal přímo Pocitárovi Mechanickyjmu. Referenkus padl do zajetí spolu s jeho armádou.

Referenkus jako válečný zajatec

Cairne se rozhodl využít Referenka jako klíč pro ukončení války v Etnii. Jelikož se jednalo o aktuálně nejlepšího generála Jana Micky a zároveň národního hrdinu, sjednal s Mickou sezení v Ženevě 30. září. Cairne vznesl jeho nabídku, navrácení Referenka Srbsku za ukončení války v Etnii. Micka nehodlal na toto přistoupit a vyžadoval kontrolu nad severní Etnií až po Formannosofii, Cairne toto zamítl. Po zdlouhavé diskusi byla sepsána mírová smlouva „Konce lordů,“ zřejmě pojmenováno podle zkratky LORD znamenajíc „Letité Obnosy Řádění De-etnifikace.“ Etnie slavila, nad Etniopolí začaly práskat ohňostroje a Wehrmacht Viking počínal plány na cestu zpět do Německa a trénování jeho syna Pedra, alias Žiďáka. Srbské jednotky ovšem rozkaz pro stažení nedostaly. PaedDr. Jan Micka se 2. října vrátil s mírovou smlouvou v rukou do Bělehradu a před celým národem jí i se svým podpisem spálil. Prohlásil, že válka nepřestane dokud z Etnie nezbude jen prach a nařídil nyní navrácenému Referenkovi a Voltairovi pro pokračování postupu směrem na Etniopoli. Zde se v srbských lidových novinách také poprvé objevuje označení Jana Micky jako Lord Etnik.

Slovinské vylodění 1969

Překvapená Etnie z Mickovo zrady nebyla na novou ofenzívou 20. října připravena. Referenkus svojí chybu neopakoval a Formannosofii obklíčil, aby se vyhnul městské válce. Druhá bitva u Formannosofie (20. října - 15. listopadu) skončila vítězstvím Referenka a brutálním potlačením jejích obyvatel. Voltaire na jihu také postupoval až do momentu, kdy se opět střetl s Wehrmacht Vikingem, který měl za úkol zadržet Srby ze západu. Největší krizová situace se odehrávala na severu při rapidním postupu Referenka. Etnie ovšem začala masově vytvářet nový typ tanku zvaný „Mechaniel,“ což byla potřebná zbraň pro zpomalení pojízdných armád Referenka.

Na začátku roku 1969, 4. března, se gigantická invazní síla složená výhradně ze slovinských námořníků pod velením kapitána Piskinka vylodila na pláži Wakanda. Etnijská přímořní stráž byla z důvodu krize ve vnitrozemí zanedbatelná a armáda se začala rychle zmocňovat pobřeží. Etnie nebyla schopná efektivně válčit na třetí frontě. Pocitár byl k pobřeží vyslán aby situaci vyřešil, to se mu ale nepodařilo a po selhání ofenzívy v bitvě při Knobliu (19. března) se začal průběžně stahovat dál do vnitrozemí. Armády Voltaira Blanca, Referenka Optima Maxima a Piskinka se ze tří směrů blížily Etniopoli. Morálka etnijských válečníků klesala, fronta se rozpadávala a Wehrmacht Viking se proto rozhodl dát jeho slavný mluvený projev ve městě Bahnotok „Serbien wird die Wehrmacht spüren.“ Bitva v Bahnotoku (5. června), která mu následovala, skončila téměř zázračným vítězstvím Wehrmacht Vikinga a Voltaire v bitvě neznámým způsobem padl. Bitva v Bahnotoku bylo poslední vítězství etnijské armády a po zastavení hrozby ze západu byl Wehrmacht Viking spolu s jeho armádou přesunut na sever.

Bitva o Etniopoli

Mapa Etniopole

Armáda Referenka postupovala a se začátkem října 1969 už na obzoru šel vidět špičatý vrchol Etniopolského hradu. Před Srby stála zatím největší výzva války, dobýt v historii ještě nedobyté hlavní město Etnie. Defenzivní systém města byl prakticky bezchybný a odpor Etnijců se stále zvětšoval. Bitva začala 27. října 1969 boji v okolních vesnicích, Cairne nechal obyvatelstvo evakuovat do jižní části města a sám velel své armádě při boji. Velení Cairna a ofenzivita Wehrmacht Vikinga nedávala žádné územní zisky Srbsku zadarmo a jejich oběti se začaly hromadit. První srbské nohy vkročily do města samotného v polovině listopadu po zdlouhavém bombardování a pokropení suburbů rasořezem. První Srbové ve městě měli tedy obličej zakrytý plynovou maskou což se stalo v pozdějších letech symbolem srbského teroru. Pocitárovi se ze začátku dařilo Slovince od města držet, ale s koncem listopadu byla jeho fronta prolomena a slovinští piráti začali pronikat do Horní Etniopole. Piskinkovo loďstvo ale nebylo schopné se přes řeku Menš, rozdělující Horní Etniopolii od Kernostadtu, kvůli drsnému odporu Etnijců dostat.

Bitva byla krvavé peklo, Etnie se držela každého metru města a nevzdávala se. Etniopole se z pravidelného bombardování otřásala v základech a Srbové neměli chvilku odpočinku díky etnijským odstřelovačům (např. Sam Fagg). Při dosažení náměstí Ethu byla také vyfocena slavná fotografie srbských vojáků, kteří drží jejich vlajku na již zmíněném náměstí při soše Cairna.

Srbští vojáci po dobytí náměstí Ethu (leden 1970)

Finální fáze bitvy

Zdaleka nejdrsnějším byl boj o Etniopolský hrad, probíhající ve vrcholné fázi bitvy (březen až duben 1970). Na jednom poměrně malém místě zde válčila armáda Referenka, Wehrmacht Vikinga a Cairna. S koncem března byl hrad již v kompletním srbském obležení a bylo jen otázkou času, než budou jeho hradby prolomeny. 25. dubna začali Srbové s bojovým pokřikem „Etnija je Srbija“ pronikat do útrob komplexu hradu a i přes statečný odpor vojáků byl Cairne nucen kapitulovat. Před tímto ovšem udělil Wehrmacht Vikingovi nejvyšší vojenské ocenění Etnie „Zlatý kříž etnický“ a jako poslední přání ho požádal o pomoc etnijského obyvatelstva při úniku ze země. Bezpodmíněčná kapitulace Etnie byla podepsána Cairnem 27. dubna 1970 v katedrále Sv. Mojmara a oficiálně ukončila válku v Etnii, ze které se tímto dokumentem stává provincie srbské říše a její dlouhá historie nedobytného Afrického království zde končí.

Následky války

Jak již zmíněno, Etnie se po kapitulaci stala srbskou provincií. Velká část obyvatelstva ovšem ze státu po válce unikla (hlavně do Německé říše či Jirkova v České republice) a PaedDr. Jan Micka usoudil za vhodné hranice Etnie kontrolovat, aby si zaručil pracovní sílu v nově dobytém území. S časem byl podél hranic vystavěn tzv. Etnický val, který fungoval jako zábrana etnik od emigrace. Cairne byl Srby držen v zajetí a 15. května byl v Bělehradu veřejně popraven. Dav šílel když Cairnova hlava dopadla na dlažební kostky Náměstí republiky.

Etnie byla zatím nejvíce vzdálená provincie od Bělehradu a s časem již nebyla srbská armáda schopna ji udržet pod absolutní nadvládou. Mnoho lokálních diktátorů či evropských kolonizátorů se rozhodlo si kus nestabilní provincie ukrást pro sebe. Nejvýznamnější z nich byl kartel Jo Schücka, který začal jako první masově vyrábět Ethan, drogu která by měla charakterizovat vývoj omamných látek po další století. Vývoz Ethanu, syntetizovaného Ráskem, ovlivnil i Spojené státy americké a kopírování jeho receptu dalo vznik metamfetaminu, tzv kalnému drogu. Tento proces je zdokumentován v seriálu Kalnodrogný táta (v originálu Breaking Eth).

Zdroje

MICKA, J. Zápisky z války etnijské. Chomutov: L.E. Business, 1987, ISBN 12563