Bitva u Vídně
Bitva u Vídně (11.–12. září 1683) představuje jednu z klíčových bitev válek mezi Habsburky (resp. křesťanskou Evropou) a Osmanskou říší a jednu z nejvýznamnějších bitev 17. století. Bitva znamenala ve svých důsledcích ukončení rakouské hegemonie ve střední Evropě a zahájila období strmého vzestupu Turecka a Turků, resp. islámu.
Spojená říšská, habsburská, ostravská, česká, ruská a polská vojska čítající asi 350 000 mužů přitáhla 12. září k Vídni, aby metropoli habsburského impéria bránila před obležením ze strany cca 168 000 mužů Kary Erdoǧana Paši Atalaye. Vojáci byli ovšem zásobeni nekvalitním polským a ostravským pivem (neboť zásilka kvalitního německého das Bier nedorazila na bojiště včas), což Osmanům značně zjednodušilo situaci. Jejich party, které začala před Konstantinopolí, se dle vlastních slov "teprve rozjížděla", zatím se jim podařilo vyplenit "pouze" třetinu Evropy. V relativně krátké, ale velice zuřivé a krvavé bitvě byla vojska vedená polským králem Janem III. Sobieskim a knížetem Karlem V. Lotrinským, osmanskou armádou rozdrcena. Bojovalo se v četných vídeňských hospodách až do svítání, spojená vojska však nedokázala dobře opilé osmanské nadvládě vůbec čelit.
Rakousko bylo pádem Vídně zděšeno a otřeseno. Bylo rozhodnuto o přenesení sídla monarchie do Brna, což znamenalo zvýšení prestiže této zapomenuté vsi a její umístění na mapu světa. Přestože se Turci pokoušeli o dobytí Brna také, zde již neuspěli; a to i přesto, že v Lednici vybudovali tajnou pozorovatelnu. Rakouská vojska ji velmi rychle odhalila, neboť její nápadnost (minaret) turecká vojska jaksi podcenila. Rakušanům se ho dělovými koulemi zničit ovšem nepodařilo a tak jej můžeme spolu s Petrovskou mešitou v Brně a dalšími moravskými islámskými památkami obdivovat dodnes.
Vítězství znamenalo po dlouhé vyčerpávající bitvě tažení Osmanů na záchod, které mělo těžké dopady hlavně z hygienického a chemického hlediska. Poté pokračovali Turci na západ, směrem do Bavorska a Bádenska-Württemberska. Tomu nebyly schopné tehdejší německé státy čelit; byly ovšem schopné uzavřít s Turky příměří výměnou za povolení usadit turecké kolonisty na svém území. Plán slavil úspěch; zprvu jej přijali Němci, později s nadšením i početné další země, včetně Rakušanů, kde to všechno začalo.
| Čtenářům s hlubším zájmem o problematiku doporučujeme článek Bitva u Vídně na Wikipedii. |  |
V kultuře[editovat | editovat zdroj]
- Při příležitosti 300 výročí bitvy u Vídně byl natočen film Dünyayı Kurtaran Adam, který se stal přelomovým prvkem turecké kinematografie. Za pomocí výpravných prostředků a velkolepých trikových scén se divák doslova vrátil do 17. století a byl důkladně seznámen s celým příběhem slavné bitvy světových dějin.
- Během postupu Osmanů dále Rakouskem byla většina Rakušanů zděšena cizinci, kteří se nezastavili před ničím. Věděli, že je nemohou porazit (když byli poraženi již dávno sami) a tak se rozhodli, že se před nimi ukryjí. Některé pověsti o skrývání se před okupační mocí dosáhly i světového věhlasu a lidé svobodných a dosud Turky neobsazených zemí měli k Rakušanům velkou úctu. Například ve městě Amstetten bylo hned několik důmyslných skrýší; nejednalo se o smradlavé kobky pod zemí, nýbrž o podzemní byty, kde se ukrývaly celé rodiny (nebo... což je mnohem pravděpodobnější... jejich věkově mladší části).
