Hitlerovo vítězství
Některé nesrovnalosti v historii druhé světové války a poválečného období vedly historiky Vědeckého týmu Necyklopedie k nutnosti revidovat dosavadní výklady dějin dvacátého století. Tyto výzkumy dospěly k překvapivému závěru: Druhou světovou válku ve skutečnosti vyhrálo Hitlerovo nacistické Německo!
K tomu je však třeba dovysvětlit, proč se nám tuto důležitou pravdu snaží historici, politici, média, tajné služby všech států, ilumináti a mimozemšťané utajit?
Podívejme se spolu na jednotlivé události dějin od roku 1943, jak to skutečně bylo:
Stalingrad a pád SSSR[editovat | editovat zdroj]
Bitvu u Stalingradu ve skutečnosti vyhrál Wehrmacht pod vedením generála Pauluse. Němečtí vojáci následně zaplavili celý Sovětský svaz, dostali se i na Sibiř. Poněkud delší dodací lhůty polní pošty však vyvolaly nejistotu u příbuzných těchto vojáků v Německu. Proto se rozšířila lež Stalinovy propagandy, že tito vojáci jsou na Sibiři v zajetí. Této dezinformaci podlehli i Britové a Američné a tak zvýšili své dodávky vojenského materiálu pro SSSR, který se však záhy dostal do německých rukou.
Do května 1945 se podařilo německé armádě ovládnout většinu evropské části SSSR a zajmout J. V. Stalina, který pak až do své smrti v roce 1953 byl vězněn v moskevském Kremlu. Straničtí tajemníci z těch sovětských oblastí, jež nebyly dosud Německem obsazeny, následně vyhlásili „samostatné“ státy ve spojenectví s Velkoněmeckou říší.
Samotné město Stalingrad bylo v roce 1943 zcela zničeno a znovu vystavěno teprve v roce 1961 pod názvem Wolgastadt (zbývající Rusové mu říkaji Volgograd). Je zřejmé, že kdyby Stalin doopravdy zvítězil, město by si ponechalo název na jeho počest.
Mír s Velkou Británií a USA[editovat | editovat zdroj]
Porážka SSSR stejně jako neúspěch invaze v Normandii vedly západní velmoci k nutnosti kapitulovat a uzavřít mír s Říší. Tyto velmoci neztratily žádné území, Hitler Britům dokonce velkoryse vrátil všechny jejich kolonie, protože měl již plán, jak je jich definitivně zbavit, což se pak i v následujících letech stalo. Američané museli platit obrovské válečné reparace, které vešly do dějin jako Marshallův plán. Z pochopitelných důvodů nebyly přínosy tohoto plánu uplatňovány mezi podřadnými Untermenschen ve Východní Evropě.
Japoncům museli Američané předat své atomové laboratoře z Los Alamos včetně již získaného obohaceného uranu, při jejich instalaci v Hirošimě však došlo 6. srpna 1945 k tragickému výbuchu, neboť se poprvé dostalo dohromady nadkritické množství tohoto prvku. Kromě toho se Američané museli zavázat, že přednostně budou odebírat japonské výrobky, namísto toho aby si strojírenské a elektrotechnické zboží vyráběli sami.
Britové souhlasili, že Palestina bude otevřena pro židovské vystěhovalce z Evropy, kterých se tak Hitler konečně zbavil. Následně vznikl v Palestině Stát Izrael, který byl v následujících letech vždy spolehlivým německým spojencem.
Hitlerův konec[editovat | editovat zdroj]
S koncem války byl Hitler v Německu i v dalších zemích na vrcholu popularity. Přesto dále nechtěl pokračovat ve výkonu namáhavé funkce říškého kancléře. Proto ji předal mladému Albertovi Speerovi. Sám si pak splnil svůj životní sen – žít jako asketický jogín v ašrámu v Indii, pečovat o svou karmu a dharmu a dosáhnout vnitřního osvícení. Zde záhy (pod pseudonymem Mahátma Gándhí) způsobil konec britského koloniálního panství na celém subkontinentu. Na Hitlerovu památku pomalovali Indové své chrámy svastikami všech barev a provedení.
Vláda Alberta Speera[editovat | editovat zdroj]
Jmenování Alberta Speera říšským kancléřem po Hitlerově abdikaci v květnu 1945 bylo pro mnohé překvapení. Však si na tuto funkci brousili zuby Himmler, Göring, Dönitz a další. Ovšem i toto poslední Hitlerovo politické rozhodnutí se ukázalo jako moudré. Vždyť v situaci, kdy válka skončila drtivým vítězstvím Říše, a s nastávajícím mírem bylo znovuvybudovat to, co bylo ve válce zničeno, se pro tuto funkci hodil spíše architekt, než vojevůdce. Speer byl také zárukou, že dojde k přestavbě Berlína a dalších německých a rakouských měst tak, jak si je Hitler vysnil.
Období vlády Alberta Speera je označováno jako německý hospodářský zázrak. Vzhledem k tomu že Německo potřebovalo ke svému vzestupu množství pracovních sil a nestačili ani zajatci z poražených zemí, bylo nutné pozvat gastarbeitery ze států, které byly ve válce neutrální, především z Turecka, ze Španělska, později i z mnoha afrických a asijských zemí. Někteří staří pravověrní nacisté sice namítali, že to je proti zásadám rasové čistoty, avšak na sjezdu NSDAP ve Frankfurtu v roce 1955 převážil názor, že bylo přáním Adolfa Hitlera, aby se i příslušníci podřadných ras stali dobrými Němci a nacisty.
Japonsko a Čína[editovat | editovat zdroj]
S porážkou Spojenců ztratily protijaponské síly v Číně jakoukoli zahraniční oporu. Do roku 1948 se tak podařilo projaponské loutkové vládě v Nankingu ovládnout celou Čínu. Zatímco někteří Japonci udělali v Číně velkou kariéru, celý tento režim se japonskému císařství poněkud vymknul z rukou a dopouštěl se takových nepředložeností jako Velký skok vpřed, Kulturní revoluce, okupoval Tibet, vedl válku v Koreji a posléze i ve Vietnamu. V zájmu uchování dobrého jména japonského císařství před domácí a zahraniční veřejností nezbylo japonské vládě než předstírat, že s tím nemá nic společného.
Role Edvarda Beneše[editovat | editovat zdroj]
S úmrtím Emila Háchy musely špičky NSDAP řešit otázku, kdo převezme úřad státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava. Nejvhodnějším kandidátem se jevil Emanuel Moravec, ale ten sám se pro svou skromnost zdráhal tento úřad přijmout, znal navíc bývalou popularitu Edvarda Beneše, který byl od podepsání mírové smlouvy s Británií vězněn v Praze na Pankráci. Proto nechal Moravec zinscenovat osvobození Plzně německými vojáky v amerických uniformách (někteří z nich si dokonce namazali tváře krémem na boty). Následně vyhlásil, že Beneš se stává prezidentem obnoveného Československa, Pankrác zaměnil za poněkud luxusnější vězení na Hradě, zatímco Moravec sám řídil celou situaci z pozadí, jako předseda Národního souručenství, jediné povolené politické organizace v Protektorátě.
V logice věci bylo i obnovení Československa. Čechy a Morava totiž nedisponovaly dostatečným množstvím loajálních proněmeckých úředníků. Díky spojení se Slovenskem však na potřebná místa mohli nastoupit spolehliví slovenští Hlinkovci.
Když oslaboval zájem Čechů o práci v Říši, vyhlásil Beneš odsun Sudetských Němců a nutnost znovuosídlení pohraničí. Tak se asi dva milióny Čechoslováků vydalo do Reichu, ve skutečnosti však skončili jako nuceně nasazení a nikdo o nich již neslyšel.
Po Benešově smrti byl protektorátním prezidentem vyhlášen říšský Němec, vysoce postavený člen NSDAP ze Stuttgartu jménem Klement Gottwald. Shoda jmen s někdejším vůdcem KSČ je pouze náhodná. Skutečný Klement Gottwald zemřel v moskevském zajetí v roce 1953 spolu se Stalinem.
Revoluce 1968[editovat | editovat zdroj]
Studentskými vzpourami roku 1968 dala o sobě vědět generace narozená až po skončení druhé světové války. Vedle změn v samotném akademickém životě dosáhli studenti i celospolečenských změn. Hnutí hippies a tzv. sexuální revoluce ukázaly, že nejmladší generaci příliš nelákají ideály šířené hnutím Hitlerjugend, jehož představitelé, poněkud již stárnoucí mládežníci, mentálně ustrnuli někdy ve třicátých letech. Příslušníci nejmladší generace se začali také dotazovat, co dělali jejich otcové za války, a tím bylo otevřeno doposud tabuizované téma německých válečných zločinů.
V průběhu revoluce opustilo Německo vlajku s hákovým křížem a vrátilo se k černo-červeno-zlaté trikolóře, symbolu liberálního Německa. Rovněž vyšlo z módy zdravení zdviženou pravicí a obnovily se staré pozdravy jako Grüss Gott nebo Servus. Současně se šířil neklid i v podmaněných zemích, známé jsou například protesty v Paříži v květnu 1968. Zde se však ukázala hranice, jakou ani liberální Německo nebude tolerovat. Pokus československého vedení v čele s Alexanderem Dubtscheckem o „nacionální socialismus s lidskou tváří“ byl v hned v zárodku rozdrcen pod pásy německých tanků.
Když třiašedesátiletý Speer ohlásil, že hodlá odejít na odpočinek, ukázalo se, že NSDAP nemá žádného dostatečně charismatického politika, který by mohl převzít úřad říšského kancléře. Tak se zhroutil mocenský monopol NSDAP, která ve volbách roku 1969 ani nekandidovala. Po volbách se tak kancléřem stal Willy Brandt z SPD, aniž by se cokoliv měnilo ve vztahu Německa s ostatními státy.
Politika Willyho Brandta[editovat | editovat zdroj]
Nový Vůdce ohlásil nový kurs ve vztazích Říše s ostatními evropskými státy, nabídl jim podíl na spolurozhodování o záležitostech, jež se jich týkaly, ovšem pouze za podmínky uznání německé nadvlády. Na symbolické rovině se to projevilo transformací Nové Evropy do Evropských Společenství. Tak získaly podrobené národy iluzi, že jsou s Němci rovnoprávní, ovšem v praxi se o všem nakonec rozhodlo v Berlíně.
Ovšem i Willy Brandt dokázal pohrozit silou, když to bylo nutné pro prosazení zájmů Německa. Stalo se tak například v roce 1973, kdy v návaznosti na nepokoje v Severním Irsku donutila Říše Velkou Británii pod hrozbou použití vojenské síly, aby se připojila k Evropským společenstvím.
Závěrem[editovat | editovat zdroj]
Proč je vlastně celý svět udržován v nevědomosti o tom, jak doopravdy skončila druhá světová válka? Vysvětlení je nasnadě. Německo, Japonsko a jejich spojenci z Osy zažily po válce ohromný hospodářský rozkvět. To bylo umožněno díky tomu, že ovládly celý svět, získaly ohromující válečnou kořist a bylo do budoucna zajištěno jejich vůdčí postavení v mezinárodní politice i v ekonomice. Toto bohatství Německa a Japonska pochopitelně vyvolávalo závist a frustraci v ostatních zemích, jež vyšly z války poraženy.
Aby Němci a Japonci zamezili rostoucí nespokojenosti ve světě, rozšířili tezi, že ve skutečnosti válku prohráli. Tím pádem je jejich bohatství, k němuž po válce dospěli navzdory porážce, výsledkem pouze jejich píle a šikovnosti a ostatní národy jim vlastně nemají co závidět.
