Wehrmacht
Název Wehrmacht (německy kde chceme) mezi lety 1935 a 1945 označoval největší cestovní kancelář Německa. Tato kancelář soupeřila o získání monopolu nad cestovním ruchem s obdobnými cestovkami po celém světě v období známém jako druhá světová hádka. Pro zvýšení prestiže své obchodní značky se Wehrmacht organizoval v rámci Asociace ambiciózních cestovních kanceláří Evropy a Pacifiku (běžně známá také pod názvem Osa). Hlavními konkurenty v oblasti cestovního ruchu byla Rudá armáda a později také americká armáda (US Army). Určitou dobu se Wehrmachtu snažila konkurovat také francouzská armáda, ukázalo se ale, že nemá dostatečného obchodního ducha a po pěti týdnech dohadů o cestovní koncese přenechala své kanceláře v Paříži právě Wehrmachtu.
Wehrmacht byl tvořen třemi hlavními složkami:
|
Heer | Pozemní přeprava | auty, autobusy, na koních i velbloudech či jinou speciální technikou. Úsekový vedoucí Erwin Rommel. |
|
Luftwaffle | Letecká přeprava | letectvo obnoveno i přes zákaz smlouvy z Versailles, která zakazovala Německu vlastnit letectvo, rozkazem Adolfa Hitlera, vůdce sekty NSDAP 26. února 1935. Úsekový vedoucí Hermann Göring |
|
Kriegsmarine | Vodní turistika | plachetnicemi, torpédoborci, křižníky i ponorkami. Úsekový vedoucí Karl Dönitz |
Začátky[editovat | editovat zdroj]
Wehrmacht vznikl těsně po smrti Paula von Hindenburga a konci jeho konkurenčního Reichskwéru 2. 7. 1934. Zaměstnanci vyfasovali slušivé uniformy, které jim ostatní jen záviděli. 16. března 1935 zavedl Adolf Hitler zákonem (Gesetz über den Reisebüro der Wehrmacht) všeobecnou cestovní povinnost. Wehrmacht díky tomu již nebyl omezen na pouhých 100000 výletníků a mohl začít pomalu organizovat zahraniční zájezdy, na které se Němci dlouhá léta těšili. V roce 1936 podnikl Wehrmacht svou první cestu do oblasti Porýní. Poté do Rakouska, československého pohraničí, Polska a pak se činnost Wehrmachtu prudce rozrostla na celou Evropu a Afriku.
Werner von Bloomberg, ředitel Wehrmachtu své podřízené donutil přísahat věrnost Führerovi-
- Přísaha zaměstnance Wehrmachtu vojáka, platná po 2. srpnu:
- německy: „Gakh Odin schwoere Nazgi Golug durub-uuri lata-nuut, Udu takob-ishiz gund-ob Gazat-shakh-uuri, Krith Shara-uuri matuurz matat duumpuga, Adolf Hitler, Ash tug Shakhbuurz-uur Uliima-tab-ishi za, Uzg-Wehrmacht-ishi amal fauthut burguuli.“
- „Před Ódinem skládám posvátnou přísahu, že zachovám bezpodmínečnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, Vůdci NSDAP a německého lidu a nejvyššímu veliteli cestovní kanceláře Wehrmacht. Jako statečný zaměstnanec cestovní kanceláře budu připraven za tuto přísahu v každém okamžiku nasadit život někoho jiného, nejlépe neplaticího turisty či nepřívětivého domorodce.“
Wehrmacht nabízí účastníkům zájezdů také setkání se sněžným mužem.
Rozsah působnosti, červeně jsou označena místa, kam se nejezdilo díky nepřátelsky naladěným domorodcům, bíle neatraktivní destinace.
První výlety[editovat | editovat zdroj]
První destinací německé cestovní kanceláře se stalo Porýní, kam se nesmělým krokem vydalo pár táborníků v březnu 1936. Ředitel měl z úspěchu prvního výletu velkou radost a když ani ostatní cestovky proti nové konkurenci nic nenamítaly, rozhodl se rozšířit porfolio cestovních destinací i na zahraničí. K tomu došlo o dva roky později v březnu 1938, kdy uspořádal masový výlet do rakouských Alp. Když ale zjistil, že na lyžování je už pozdě, raději změnil charakter výletu na poznávací zájezd po památkách Vídně. S nadšenými Rakušany poté oslavil zřízení vídeňské pobočky Wehrmachtu na premiéře filmu Slavnosti sněženek promítaného v rámci festivalu Blumenkrieg. V zájmu zachování zdravého tržního prostředí ještě uspořádal průzkum veřejného mínění, ve kterém Rakušané hromadně vyjádřili svůj souhlas s výhradním poskytování služeb v oblasti cestovního ruchu Wehrmachtem.
A protože Němci byli vždy zdatní a nadšení cestovatelé, musel Wehrmacht nabídku svých zájezdů stále rozšiřovat. V září 1938 se podařilo uzavřít Mnichovskou dohodu, kterou se zřizovala bezcelní zóna mezi Německem a Sudetami a umožnila tak snazší výlety do českého pohraničí. Díky pochopení generálního ředitele v té době krachující české cestovky Emila Háchy se podařilo tuto bezcelní zónu následně rozšířit na celou Bohemii a Moravstán, a to až do května 1945, kdy po několikadenní demonstraci v Praze přenechal Wehrmacht tuto oblast konkurenční Rudé armádě.
Podobně hladce vyšly i výlety do Polska, Dánska, Norska a zemí Beneluxu. Francouzská cestovní kancelář jako obvykle na oko protestovala, že jí Německo zabírá trhy, ukázalo se ale, že nemá dostatečného obchodního ducha a po pěti týdnech dohadů o cestovní koncese v západní Evropě nakonec Wehrmachtu přenechala i své kanceláře v Paříži a stala se dceřinnou společností německé cestovky. Část kapitálu sice vyvezl za hranice tvrdohlavý zaměstnanec francouzské cestovky Charles de Gaulle a snažil se zřídit konkurenční agenturu v Londýně. Nikdo si ho ale nevšímal. Díky úspěšnému tunelování a následnému útěku za hranice se de Gaulle stal alespoň vzorem Viktoru Koženému, který se o něco podobného pokusil o několik desetiletí později.
Smlouva o výhradním poskytování služeb v oblasti cestovního ruchu v rakouské verzi.
Dohoda o zřízení bezcelní zóny Německo-Sudety. Po půl roce byl přijat dodatek o rozšíření na celé Česko.
Na zájezdu do Paříže.
Zájezd do Paříže si nenechal ujít ani generální ředitel Adolf Hitler.
Snaha o jednotný bezcelní prostor[editovat | editovat zdroj]
První překážkou pro podnikání Wehrmachtu v oblasti cestovního trhu znamenala zpátečnická Británie, která v reakci na obchodní úspěchy Wehrmachtu zavedla vízovou povinnost pro všechny německé turisty. To znamenalo značné ztížení německých podnikatelských aktivit na britských ostrovech. Wehrmacht se pomocí své letecké složky snažil prolomit nedůvěru mezi anglickými domorodci pravidelným shazováním potravinové pomoci hladovějícímu Londýnu i jiným městům, ale neúspěšně - především kvůli přísným celním kontrolám uplatňovaným na Anglií.
Snaha Wehrmachtu o rozšíření jednotného bezcelního prostoru se tak zaměřila směrem na východ, kde do té doby působila výhradně Rudá armáda. Na obrovském prostoru Sovětského svazu objevil Wehrmacht pro své výletníky netušené možnosti pro rekreaci. Spolu s konkurenční Rudou armádou během následujících let zorganizoval spoustu výměnných pobytů do celoročních táborů v Německu a na Sibiři. Každé jaro a na podzim byly mezi výletníky Wehrmachtu oblíbené zejména bahenní lázně, kterých se výletníci a zaměstnanci účastnili v hojném počtu i se svými služebními vozy. V zimním období se pak Wehrmacht účastnil pravidelných biatlonových soutěží. Na tyto se ale kvůli nedbalostem v organizaci nedostatečně vybavil, takže většinou tyto zimní soutěže prohrával. V důsledku tohoto selhání bylo již na konci prvního ročníku propuštěno z Wehrmachtu několik oblastních ředitelů.
Ránu popularitě německé cestovce utržily časté technopárty, po kterých zůstával značný nepořádek a řady bezvládně ležících účastníků. Organizaci těchto kulturních aktivit tak brzy převzaly Spojené sirkárny, sesterská společnost Wehrmachtu, která dala pořádaným technopárty organizovanější rozměr a přenesla je do pro tento účel zřízených rekreačních středisek v Německu, Polsku a jiných zemích, se kterými mělo Německo díky Wehrmachtu bezvízový styk.
Největším úspěchem byla horolezecká expedice na kavkazký Elbrus v roce 1942.
Shazování potravinové pomoci hladovějícímu Londýnu v roce 1940.
Německý turista neprošel britskou celní kontrolou.
Německá a ruská cestovní kancelář spoluorganizovaly oblíbené výměnné pobyty.
Populární bahenní lázně organizované Wehrmachtem v Rusku.
U Moskvy pár účastníků zájezdu zabloudilo
Pěší výlet ze Stalingradu na Sibiř
Wehrmacht hromadně odpočívá po pěším výletu
Úpadek a vyhlášení konkurzu[editovat | editovat zdroj]
Přelom na trhu cestovního ruchu znamenal zájezd k řece Volze v oblasti Stalingradu, kde spousta německých turistů zabloudila na nepřehledném kruhovém objezdu a stala se účastníky jednoho z nejvýznamnějších výměnných pobytů v historii Wehrmachtu. Ještě v lednu 1943 bylo možno koupit poslední volné last-minute zájezdy k Volze, ale na začátku února Wehrmachtu vypršela licence, a tak musel místní delegát von Paulus uzavřít tamější pobočku německé cestovky, která od té doby kvůli finančním problémům začínala postupně omezovat dostupné destinace.
Podobným selháním upadajících organizačních schopností cestovních delegátů se stal Tuniský incident v květnu 1943, kdy Wehrmacht zapomněl více než 300000 zaměstnanců a rekreantů na dovolené v Tunisku.
Vážnou ránu utržil Wehrmacht 30. ledna 1945, kdy byla zákeřnými Sověty potopena výletní loď Wilhelm Gustloff s 9000 turisty, členy organizace Kraft durch Freude (Síla skrz radost – obdoba českého ROH), na palubě. Od té doby se Wehrmacht zmohl již jen na sporadické výlety po Německu.
K potížím Wehrmachtu jistě přispělo i selhání interní komunikace mezi vedením a pobočkami firmy. Společnost měla výhradního dodavatele psacích strojů (značky Enigma). Byly to jedny z prvních elektrických psacích strojů a byly velmi poruchové. Často z nich vylezl úplně jiný text, než sekretářka naťukala.
V květnu 1945 vyhlásil Wehrmacht úpadek a vypsal na sebe konkurz. Po zániku organizace pak (v rámci dekartelizace) převzaly její infrastrukturu cizí cestovní kanceláře z USA, Francie, a Malé Británie a organizovaly dlouhodobé pobyty svých turistů v západní části Německa. Východní část Německa převzali zákeřní Sověti, kteří zde pořádali výlety jen pro sebe.