Světová válka
Světová válka z roku 589
Tato válka (známá taktéž, přesněji, jako minus druhá světová válka) vypukla na podzim roku 589, kdy Gruzínci, Turkuti a Chazaři v koordinovaném útoku ozbrojenou silou napadli Perskou Říši. Tím se uvolnilo Číně, která tak téhož roku mohla přejít do útoku na Východoturkutský Kaganát, který se již předtím podařilo velejemné čínské diplomacii znepřátelit se Západoturkutským Kaganátem.
Do vzplanuvších bojů se následně zapojil Avarský Kaganát, pak i Císařství Byzantské, následně i Frankové, severoitalští Langobardi (Regnum Langobardorum) a španělští Vizigótové (Regnum Visigothorum). Válka tak zachvátila celou Eurasii od jednoho tehdejšího konce světa (mys Finisterre) až po ten druhý, kdesi v moři Japonském.
Stranou této vpravdě světové války zůstala na západě jen Británie, rozvrácená vnitřními boji i bojem proti nájezdům skotských Piktů z jedné strany a počínající expansí Normanů na straně druhé. Stranou bojů Velké Války zůstalo na východě i Japonsko, plně zaujaté přípravami na vpád do Koreje. Američané se do této světové války nezapojili pouze a jedině z toho důvodu, že v té době ještě nebyli objeveni.
Výsledky této nejspíše první světové války, jak již to u světových válek bývá, byly převratné. Vítězství Číny nad Východoturkutským Kaganátem umožnilo armádám Západoturkutského Kaganátu přijít na pomoc byzantskému císaři Herakleitovi, jehož síly již v zoufalých obranných bojích téměř podléhaly spojeným vojskům Avarského Kaganátu, Langobardů a Peršanů. Tato nesourodá koalice se rozpadla, poražený Avarský Kaganát přestal být velmocí, Persie se stáhla, aby čelila vnitřnímu rozvratu, a mocenské vakuum, které se začalo rozprostírat v boji vysílené Evropě, umožnilo vyrůst mocnostem následným. Na straně jedné to byla Francká Říše (Regnum Francorum), na straně druhé pak mocný arabský chalífát. Zhruba ve stejné době franský kupec Sámo vedl Slovany ve střední Evropě v povstání proti Avarům. Slovanům se už nelíbila poroba, zejména poněkud násilné svazky Avarů se slovanskými ženami.
V kotlině české tak mohli své putování zakončit památným výstupem na Říp i kočovní Čechové, na Špilasu pak mohl praotec Moravec říci své památné "Brrr… no, snad abychom se hnuli dál", čehož ovšem jeho dlouhým putováním znavení Moravané neuposlechli. O Slovácích, tou dobou těžce zadřených do divokých dolin země podtatranské, v té době ještě ani slychu, natožpak vidu, ni zbla nebylo, leč nad Tatrú už se i tenkrát divo blýskalo.
