Husité

Tento článek se tematicky překrývá s článkem Kališníci.

To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit.

Jan Želivský

Rekonstrukce vozové hradby

Veleslavný obraz Križáci, který po své první bitvě za křižáky nakreslil slavný malíř Vincent van Gogh

Husité (nebo také kalašníci) byli náboženskou fundamentalistickou extrémistickou teroristickou skupinou působící na území dnešní České republiky.

Všichni husité si zakládali na myšlenkách Jana Husa, kterému vadilo, jaké má církev prachy z různých nekřesťanských činností jako jsou např. prodej odpustků nebo vlastnění půdy. Někteří venkovští vidláci, kterých byla mezi husity valná většina, nepochopili Husova slova a byli řádně nakrknutí z toho, že církev prodává za peníze odpuštění hříchů, a oni si to nemohou dovolit a budou se tak navěky smažit v ohni pekelném. Takto frustrovaní občané popadli své vidle a vydali se řezat kdekoho, hlava-nehlava, každého kdo měl více než oni (tedy takřka kdokoliv), protože považovali za nekřesťanské, že feudálové mohou hřešit jak si zachtějí, zatímco lid si musí dávat velký pozor, aby nezabili, nekradli nebo nezesmilnili, případně aby nevyznávali pohanské bohy, což bylo mezi Čechy vcelku běžné.

Do čela husitských vidláků se postavil muž, proti kterému je celá al-Káida jenom parta školáků hrajících si s petardami a letadýlky – jistý Jan Žižka z Trocnova. Husitští bojovníci často porušovali základní zásady rytířství. Nebáli se zaútočit v poměru třeba i sto na jednoho, což Žižka demonstroval svým citátem „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“. Samozřejmě mezi husity byli také výjimky, tzv. umírnění husité, ke kterým se nyní hlásí většina současných vyznavačů jejich víry např. Václav Klaus, Václav Klaus mladší, Jiří Paroubek, Miloš Zeman nebo Václav Klaus nejmladší.

Pražská defenestrace[editovat | editovat zdroj]

Pražská defenestrace byla reakcí militantního zfanatizovaného davu vedeného extrémistickým kazatelem Janem Želivským, kterému pravděpodobně už došla trpělivost s takovými darebáky, kteří chápali, že jeho kázání je jen spousta nenávistných keců. Pražáci vše tradičně svedli na politiky a vyzbrojili se vidlemi a podobným nářadím (kopí, pohrabáče, klacky, sudlice, guma od práskačky, útočná lžíce) a vydali se splnit touhu každého Čecha, kterou je vyházet papaláše z okna. Vybrali si radnici na Staromáku, protože byla první na ráně. Husitští chuligáni vtrhli dovnitř a celou radu vyházeli na předem připravená kopí svých spolubojovníků. Pražská defenestrace je významnou událostí českých dějin hned ze dvou důvodů – jednak začaly husitské války a jednak poznamenala český národ na celá budoucí staletí vynálezem na tyči opékaných špekáčků.

Založení Tábora[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Sudoměře ukázala taktickou zdatnost husitů a lehkovážnost křižáckých mužů

Podrobnější údaje naleznete v článku Střetnutí u Tábora.

Husité po defenestraci načas dosáhli svého cíle, krále Václava IV. trefil šlak, Zikmund odtáhl a v Praze si každý mohl vykládat náboženství po svém. Nejtvrdší jádro extrémistů (ti nejchudší a nejméně vzdělání) však stále nebylo spokojeno a rozhodlo se odejít z hříšné Prahy a založit novou utopickou společnost v jihočeských bažinách, řízenou podle takzvaných „Božích zásad“. Založené město pojmenovali „Tábor“ podle místa, o kterém slyšeli od svého kněze, který od své neteře slyšel, že se o něm píše v Bibli. V Táboře panoval vcelku jednoduchý komunismus, ve kterém všichni složili dokupy všechno co měli, v dobré víře, že z toho něco někdy ještě uvidí. V čele Tábora stála rada několika vyvolených, kteří se starali o pravidelnou vymývárnu mozků a náležité spotřebování hromady jídla, než se stačí zkazit. Jedním členem této rady byl výše zmíněný Jan Žižka z Trocnova. Tábor a jeho okolí husité zakrátko vyjedli a byli nuceni pořádat loupežné výpravy do vzdáleného okolí. Místním pánům však časem začala docházet trpělivost s řáděním kacířských hord a vytáhli proti nim s vojskem, což vedlo k bitvě u Sudoměře, kde došlo poprvé k použití podlé taktiky vozové hradby, která spočívala v tom, že bojovníci byli ukryti ve vozech, zatímco jejich ženy byly až po pás zabořeny v rybničním bahně a čekaly, až se na ně nadržení rytíři vrhnou. Husité toho využili a do jednoho křižáky v bahně ubili. Toho jednoho poté opekli a snědli.

Křížová výprava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější údaje naleznete v článku Křižácké výpravy.

Drzost husitů nanejvýše pohoršila Zikmunda Lucemburského (který byl naprosto legitimním českým králem) a požádal papeže o vyhlášení křížové výpravy což bylo v té době asi tak jednoduché jako dnes zavést státní maturity, jen bez toho papírování. Rytíři z celé Evropy nasedli na koně, zamkli své manželky na dva zámky a vyjeli bojovat za svou spásu podle hesla "Zabte je všechny, bůh už si je přebere". Zakrátko dorazili k Praze ovládané umírněnou větví husitů která vznášela konkrétní požadavky a dokonce nepálili knihy (což je obdivuhodné). Ti požádali Žižku a jeho hordy o pomoc při obraně Prahy. Husité se opevnili na kopci zvaném Vítkov, kde podle svých slov jich sto porazilo tři tisíce křižáků. Některé výzkumy však tvrd,í že tři tisíce husitů porazilo sto křižáků.

Období anarchie[editovat | editovat zdroj]

Po ubránění Prahy si husité zase vzpomněli, jací jsou ti druzí hříšníci a musejí být smeteni z povrchu zemského. Tehdy začalo období jakési anarchie, ve které každý tvrdil, že on jediný je pravý křesťan a je odhodlán vést svatou válku se svými následovníky proti komukoliv, kdo podle jejich názoru není. Nejvýznamnější z těchto skupin byli husité z Prahy, takzvaní Pražáci a Husité z Tábora, takzvaní Táboráci podle toho jak často dělali z knih, kostelů a adamitů táboráky. V této době vedl Žižka svá vojska do mnohých dalších bitev, z nichž stojí za to uvést bitvu u Domažlic, kde se nepřítel natolik zalekl opileckých hlasů českých pivařů, že z bojiště raději utíkal. Žižka však nebyl vždy takto úspěšný a v jedné ze svým bitev také padnul. Na Žižkovo místo ve vedení extrémistických vojsk stanul Prokop Holohlavý (Procopus the Skinhead), který proslul svojí pečlivě udržovanou pleší.

Bitva u Lipan[editovat | editovat zdroj]

Po tolika letech války intelektuálně založení Pražáci pochopili, že sepisováním knížek a hromaděním mrtvol dalších a dalších křížáků ničeho nedosáhnou a rozhodli se jednat s katolíky o likvidaci vidláckého vojska. K tomuto došlo v Bitvě u Lipan, kde se husité poprvé a naposled poučili, jak je hloupé pěšky pronásledovat jezdce, kteří jsou ještě k tomu v přesile a lépe vyzbrojení. Bitvou u Lipan tak skončily husitské války, které jsou unikátní tím, že jsou jediné války, ve kterých Češi bojovali sice pro pitomost. Zato ale zcela dobrovolně.