Perun

Peruna si vymyslel vikingský náčelník Kyjova, svatý Vladimír Putin, jako svůj první náboženský experiment. Do té doby slovo perun znamenalo ve slovanských jazycích pouze hrom, rána, prda neboli šleha (blesk se řekl grom, neplést se slovem pogrom). Protože je okopírován podle osvědčeného severského Thora, je bohem hromu, bouře a blesku; bývá viděn, jak jezdí v reklamním vozíku velkopopovického pivovaru a jeho hromové kladivo sekyra se mu po použití vrací zpátky do ruky. Je zároveň vládnoucím bohem, čímž se podobá dalším indoevropským božstvům, jako jsou římský Jupiter, keltský Taranis, védský Taru nebo chetitský Jindra. Když se jej podařilo zpopularizovat natolik, aby se jeho jménem začalo nadávat, přibral též válečnou a právní funkci, například se stal ručitelem smluv. Pokud při bouři prší, zaskakuje zároveň za boha deště a krupobití, čili (naopak, kupříkladu, od Velese a Dažboga) je tím, kdo úrodu nedává nýbrž bere. Pro podobnost jmen Perkunas a quercus je mu neprávem přisuzován za atribut dub. Jeho totemovým blanokřídlým hmyzem je vosa.

První vladimírská reforma

Svatý Vladimír nechal Perunovi vztyčit v Kyjově dřevěnou pozlacenou sochu. Zde podle umělcových představ. Originál nechal zničit svatý Vladimír.

„

Oběhla roh a usmála se. Staří bohové dobře znali sílu mediální magie. Na chodníku byla značka, vyvedená bílou barvou: kříž v kruhu. Byl to prastarý slovanský symbol Slunce. Nezasvěcení věřili, že znamená zákaz parkování, a tenhle pomýlený výklad je nutil vyhýbat se tomu místu obloukem. (...) A uprostřed kruhu stál on. (...) za komoušů studoval v Rusku. To se málo komu poštěstí; pravděpodobně jen bohům. Brun... Perun. Byl kovaný soudruh, celý z oprýskaného pozlátka a zinkového plechu. Jeho kufřík (...) Teprve teď si Libby všimla nápisu na jejím boku. Byl vyveden zlatě eloxovaným písmem v alobalovém poli. Made in Kiev, stálo tam. Made by Vladimir. —V. Kadlečková; O SNOVAČCE A PŘEMYSLOVI in IMPERIUM BOHEMORUM; (pozn.: důkladně vytrháno z kontextu)

“

Bohové se mezi sebou perou jako malé děti. Osvícený despota by nikdy neměl nechávat občany, tím méně děti, poflakovat se bez dozoru. Zhruba to si řekl zlord Voldymer, pán vší Rusi, na kterou se dal udělat nájezd z říčního drakaru, když se rozhodl pro velkou reformu.

Při svém knížecím sídle nechal postavit sochy Peruna (tu dokonce nechal pozlatit), Radegasta (od roku 1970 prokazatelně uctíván na území Česka), Lady de Winter (podle jiných zdrojů Žigula), Moravy (p.j.z. Morgana) a Zély (méně známá bohyně zelí). Perun těm všem měl dělat šéfa. Aby se nenudil, dostal za nepřítele Velese, jehož sochu vladař potupně situoval daleko od paláce, konkrétně na tržiště. Od té doby přibyla Perunovi v popisu práce ochrana panovníka před voliči, jejichž patronem se stal pro změnu Veles. Všechny lidi odlišné víry nechal tenkrát knížepán odvést do otroctví. Maďaři z této změny měli v hlavách takový guláš, že raději odešli z žírné Rusi do hladové puszty mezi polodivoké Szlotáky, na což doplatila Moravská říše. A tatarští Bulhaři se sice snažili, ale pro změnu moc, takže následovali příkladu Maďarů o něco později.

Motivy, proč dal Voloďimer přednost hromovládci před Ódinem jsou zřejmé - jeho vikingským předkům se prostě Thor lépe osvědčil. (Babička mu vždycky říkávala "Valdemare, Valdemare, hrom aby do tě!")

Méně jsou zřejmé důvody, proč Volodimir nakonec opustil perunismus. Vypráví se o tom historka, kterak za ním onehdá z Cařihradu náhodou měl přijít prostý filozof s pytlem zlata a pověřením císaře. Pravil prý tenkrát s moudrostí i pokorou velkoknížeti: „I takový sviňi jako jseš ty můj bůh odpustí!“ Svatý Vladimír poté nechal odvést všechny lidi odlišné víry do otroctví (nikoliv historie, to příběhy se opakují).

Perunův kult je překvapivě živý i vsoučasnosti. Pro portrét si půjčil (Perun nekrade!) Cernunovi parohy a paličku na maso od manželky.

Co je úplně nejisté, zda-li byl Perun kde Slovany vzýván před vladimírskou reformou. Slované v rozporu se svou obchodní značkou moc psaným slovem nevládli, proto je dobře, že o nich psali gramotnější národy, jako Řekové a Němci. Ani tak se ovšem nešlo vyhnout různým zkomoleninám. Například u záznamu o bohu Porenutovi z Rujány nepanuje shoda, jedná-li se o Peruna nebo o úplně jiného boha (porenut lze přeložit jako poraněný a to je přesně to, čím Porenut měl podle pověsti být - poraněn v tváři za svůj vandalismus).

Perun vs. Volos

Bohové vznikají v našich hlavách, různě fúzují nebo se štěpí, mění se a občas zanikají nebo jdou spát do encyklopedií. A hlavně se perou jako malé děti.

• Už tím, že Vladimír nechal starobylého Velese přesunout na údajně potupné tržiště, Perun prohrál. Vymahač výpalného vší Rusi tím krom svého ekonomického diletantismu neobyčejně rohatého boha zpopularizoval.

• Podle běloruské verze legendy o Perunovi a Velesovi spolu tihle dva soupeřili. Velos (mladorusky Volos) byl bohatý bůh, velkostatkář v obilnářství a chovu hovězího skotu. Přesto přál všem lidem, kterým se nechtělo v potu tváře chléb svůj dobývati z pole, tedy například hudebníkům a astrologům. A okrádal Peruna, kdy to jen šlo, pravděpodobně ze sportu. Vlastnil též kus lesa po své předchozí inkarnaci. Perun hromovládce, který měl raději pořádek a nutil svůj lid obdělávat v potu tváře i hodně mizerné plochy, tak mizerné, že mu je ani Veles nezcizil, se jednou brutálně nasral, chytil Velese za límec a třísknul s ním z Veledubu (centrální kosmický strom Slovanů; Germáni místo toho používali, bohové ví proč, Jasan) tak mocně, až to Velesa zarylo pod kořeny. Perun se uvelebil na větvi a pravil: „Ну, там твое место, там сабе будь!“ (což už opravdu lépe nepřekládat). A tak Veles opět vyhrál, neboť před tím mu Perun záviděl majetek a teď mu de fakto nadělil všechno nerostné bohatství pod zemí, navíc vládu nad všemi, co zemřou. Tedy nad všemi.

• V mnohém starší verzi tohoto příběhu málem vyhrál Perun, ovšem to se ještě jmenoval Indra. Zfetoval se muchomůrkou, tehdy ještě zvanou sóma. Třísknul ze vzteku do Vály, který měl personifikovat neurčitou překážku, tak mocně, až vytryskly svaté řeky vesmíru. Vála tak dostal podobu údolí a krasových jeskyní. 2:0 pro Velese.

• V keltské mytologii lesní a podsvětní parohatý bůh Cernunos okrádal hromovládného Taranise. Známá jsou vyobrazení Tarana s jediným kolem. Není to ani tak upomínka na jeho funkci Slunečníka, jako spíš památka na to, jak mu Cernunos (později též Krakonoš) ukradnul vůz, který měl Taran zamčený jenom za to jedno kolo. Řekové to pak umělecky přepracovali na pověst, v níž Hádés ukradne Diovi dceru.

• Už sumerská kniha o stvoření zmiňuje hada, který získal nesmrtelnost. V pozdějších úpravách se potom píše, kterak tento plaz (dodejme, že byl rohatý, neboť to Sumerové museli opsat od Keltů - naopak to nešlo, Keltové psát neuměli) vypekl stvořitele a pána světa. Stvořitel obhospodařoval zahradu. Jednoho dne si do ní přitvořil postavičky k obrazu svému, jako takové pohyblivé trpaslíky. Do instrukcí DNA jim připsal následují kus kódu:

<secure type="ban">
   <area namespace:tree type:dumb id="strom uprostřed zahrady"/>
</secure>

Zapomněl však správně nastavit firewall u robota ženského pohlaví a hadovi se podařilo ji hacknout. Poté, co nasadil prototypu číslo jedna parohy, had oba pralidi přiměl sníst ovoce, které pro ně ukradl ze zakázaného stromu. Výsledky všichni známe, majitel pozemku nejprve jako správný cholerik zuřil, nicméně dnes leze potomkům bytostí, které měli být jenom na ozdobu, kolikrát až do pracovny, jen aby jej uctívali. Stalo se to pro něj doslova drogou, jak jsou jen ti lidé roztomilí a to jen kvůli genetickým následkům konzumace plodů ze Stromu hlouposti.

• Další anekdotu převzali od Bójů starozákonní židé. Hromovládný dešťuvzdorný pán nebes se onehdá rozhodl dát svým lidem zákon. Vyzval Mojžíše, aby předstoupil. Mojžíš se ptá, kolik za to bude chtít. Pán povídá, že je dá zadarmo. Tož si jich Mojžíš z hory snášel dvacet. Tu popatřil, že si jeho lid zatím opatřil modlu v podobě zlatého telete z töleke. Mojžíš tenkrát půl zákonů upustil a ty desky se rozbily, že už nešli slepit. A zatímco zbylejma deseti se lidi dosud moc neřídili (minimálně ti, co nesmilnili, vždycky jaksi vymřeli), na zlatý tele si vzpomenou co chvíli.

Chtonická božstva v zastoupení Vála-Cernunos-Veles versus Nebesští páni hromu a deště kontumačně 5:0

Tento článek úmyslně uráží náboženské cítění a tím naplňuje kritéria pro dobrou satiru. Šalom!