Alexander Dubček

Alexander Dubček

Alexander Dubček (slovensky Alex Eichenlein, anglicky Dubczech) byl přední komunistický funkcionář a politik, člen Komunistické strany Slovenska a Komunistické strany Československa. V roce 1968 zastával funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, byl tedy nejmocnějším mužem v zemi.

Alexander Dubček vynikal svéráznými vůdcovskými schopnostmi. V mezních situacích se vždy zhroutil a rozbrečel. Získal přezdívku Uřvaný Saša. Ty nejslavnější příhody:

• Na moskevských jednáních v srpnu 1968 se jednalo bez generálního tajemníka. Dubček ležel zhroucen v péči lékaře a stále opakoval. „Ako mi to mohli Sovietský súdruhovia urobiť“. Moskevský protokol o dočasném pobytu sov. vojsk na čs. území a o "normalizaci" poměrů v Československu však podepsat stačil.
• Na jednáních Občanského fóra a VPN v Praze v prosinci 1989 Dubček stále plakal. Nemohl pochopit, že nebude prezidentem, ale jenom předsedou parlamentu.

Mládí

Sašovi rodiče byli členy průmyslového družstva esperantistů „Interhelpo“. Když byly Sašovi 3 roky, vycestovala rodina na pomoc sovětskému Kyrgyzstánu. Dítěti tak bylo dopřáno získat kompletní bolševické vzdělání. Jejich úkolem bylo naučit kyrgyzské kočovníky a pastevce esperanto. Žili v hlavním městě Biškek, kde se zasadili za přejmenování města na esperantisticky čistější název Frunze.

Po pár letech se přestěhovali do města Nižnij Novgorod. Esperantisticky nečistý název města opět pomohli upravit na vhodnější Gorkij. Tady začal Saša studovat střední Pičurinovu školu. Na Slovensko se vrátil v roce 1938 a zapojil se do Banskobystrického povstání, kterému se po letech začalo říkat Slovenské národní povstání.

Ještě za Slovenského štátu se vyučil soustružníkem a pracoval ve Škodových závodech v Dubnici nad Váhom a potom jako destilatér drožďárny v Trenčíně. Další jeho život však již patřil komunistické straně.

Politická kariéra

Alexandrovci utnuli Alexandrovi slibnou politickou kariéru

Již v mladém věku se stal placeným funkcionářem KSS. V roce 1955-58 absolvoval Vysokou stranickou školu při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě. S jistotou stoupal stále výš, až vystoupal na samý vrchol.

5.1.1968 vystřídal ve funkci Antonína Novotného. Ten se odvážil kritizovat Matici Slovenskou, tak jej označili za šovinistu a byla mu zašita ústa. (Novotný se dopustil i dalšího hříchu, kvůli kterému musel být odejit: nesouhlasil s dislokací sovětských vojsk v Československu. Po Chruščovově pádu byl volán každý rok do Moskvy na koberec, kde mu byl vymýván mozek. Na podzim 1967 se Brežněv rozhodl s Novotným skoncovat. Povolal svého spolužáka z partajní školy Dubčeka a pověřil ho stranickou úlohou dodrbat politickou a ekonomickou situaci v Československu tak, aby byla nutná internacionální pomoc. Tento úkol se Dubčekovi podařilo úspěšně splnit). Dubček poté obdržel titul „Reformátor“ (o mnoho let později inspiroval podobné velikány k názvům „Terminátor“, či „Dominátor“). Stal se díky tomu slavným a jeho hvězda stoupala až do 21. srpna 1968. To spolu s vojsky Varšavské smlouvy přicestoval do Prahy slavný soubor Alexandrovců, který Alexandra Dubčeka zcela zastínil.

Vyloučení

Řada pravověrných komunistů prodělala tuto hroznou pohanu. Mnozí byli za svou horlivost pověšeni na šibenici (Rudolf Slánský atd.). Tato vnitrostranická řešení měla nesporné klady: zaměstnání zkušených pracovníků a domácích drvoštěpů na stavbě šibenic a odstranění části zhoubných parazitů. Na Alexandra Dubčeka však dolehla dvojnásobnou vahou. Byl to on, koho sovětští soudruzi zradili, jeho zradil i spolužák Leonid Brežněv.

Ještě chvíli zůstal ve funkci předsedy parlamentu, aby stačil podepsat „pendrekové zákony“. Husák jej poté poslal do nesocialistického Turecka jako velvyslance. Skrytě doufal, že se mu podaří rozvrátit skvělé turecké hospodářství. Dubček však zklamal i tam.

V roce 1970, byl vyloučen z komunistické strany. Tento den hanby a ponížení navždy zůstal nejhorším dnem jeho života. Přidělili mu funkci úředníka u Západoslovenských státních lesů, kde vydržel až do důchodu. Měl za úkol počítat stromy, ale pouze na mapě.

Po plyšové revoluci

Po revoluci se KSS přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice, do které odmítl vstoupit. Pod křídla jej vzala VPN. Na Slovensku, mimo Milana Kňažka, žádný známý politik nežil a z Dubčeka se stala velká hvězda. Byl dosazen na funkci předsedy Federálního shromáždění. Pro naprostou neschopnost skončil v roce 1992 a stal se předsedou Sociální demokracie na Slovensku. Byl zabit řidičem BIS při šikovné havárii na Hedvábné stezce u Humpolce. (Tato ne/příhoda se dostala i do písničky Láďa jebe jede autobusem od 3 sester (které jsou od června 2013 také tety), kde se ve 2. sloce zpívá U Humpolce v příkrým kopci často bouraj politici...) Tak se, chudák, nedožil ani rozdělení Československa.