Zdeněk Jičínský

Zdeněk Jičínský, doživotní poslanec ČSSD a doživotní učitel a člen vědecké rady Právnické fakulty Čunkovy univerzity

Zdeněk Jičínský (26. února 1929 - 9. dubna 2020) byl poslanec za KSČM-ČSSD, autor české ústavy a významný odborník na právo, který působil na Čunkově univerzitě.

Článek Zdeněk_Jičínský dokazuje, že mnohé z toho, co se píše na Českopedii je opsáno z Necyklopedie.

Je možný ještě kompromisní výklad, že město Jičín založili čínští kolonisté v rámci moravsko-čínského přítelství přišlí od břehů Jičínského moře. Zdeněk Jičínský je jejich jediným žijícím potomkem.

Původ

„Nedaleko Jičína,
někdo z okna křičí na
mě, že je ještě soukromý,
ten je ale pitomý“

- Jan Vodňanský

Podle oficiálních životopisů je Jičínského rodištěm Vysočina. Logickou úvahou však odhalíme, že kdyby to byla pravda, jmenoval by se Vysočinský. Vědecký tým Necyklopedie proto pátral po jeho dalších rodištích. Po důkladném prohledání celého Jičína bylo nutné konstatovat, že se zde nenachází žádné důkazy svědčící o tom, že by Z. J. byl nějak příbuzný s Rumcajsem, což ovšem nemusí znamenat, že by z Jičína opravdu nepocházel. Podobný výsledek přineslo i pátrání v Novém Jičíně v severním Moravstánu, takže Z. J. patrně ani není Kopřan.

Jméno Jičínský připouští i jiný výklad, totiž že jméno je odvozeno z "zde Něk-Ji Čínský", jak se Z. J. hlásil do telefonu. Pochází tedy Z. J. z Číny? Vzhledem k tomu, že v Číně žije asi 30 000 000 nositelů příjmení Ji (z nich se asi 400 000 přímo jmenuje Nyek Ji), není v lidských možnostech každého z nich osobně vyslechnout, zda náhodou není se Z. J. příbuzný. Ovšem počet čínských přistěhovalců do Česka je relativně omezený, již pouhé nahlédnutí do seznamu Číňanů žijících v někdejším Československu odhalí jméno Mao Ji, který užíval literární jméno Mao Ji Čínský. To by v tom byl čert, aby to nebyl otec Z. J.

Přestože o jihočínském původu Zdeňka Jičínského není pochyb, původ jeho tajemného jména zůstává stále do značné míry neobjasněn. Vysvětlení přitom může být velice prosté. Tak jako všichni socialisté, i Zdeněk Jičínský vždy trpěl společenským komplexem méněcennosti (i jemu již od vstupu do pionýra, později Československého svazu mládeže, všichni říkali socka, někdy dokonce i sockan). Stejným komplexem trpěl i druhý prezident Česka, který se narodil jako Eduard Beneš a v nezřízené touze po společenském uznání si své plebejské jméno Eduard změnil na vznešenější aristokratické Edvard (později donutil ke změně jména i svou životní lásku Annu Vlčkovou, kterou donutil nechat se úředně přejmenovat na magickou Hanu, přesněji řečeno na anglosasskou Hannah). Většina socialistů si tento sockanský komplex léčila a léčí změnou partnerky (Zeman, Paroubek). Ústavodárce Jičínský se po vzoru národního socialisty Beneše rozhodnul, změnit si jméno, původně se totiž podle matriky jmenoval Zdeněk Ječínský.

Zlatý věk

Se Stalinem

Poválečná padesátá léta dvacátého století byla zlatou érou budování socialismu v Česku. Několik exponentů reakce bylo pro výstrahu oběšeno, ostatní byli bezpečně střeženi v pracovních táborech (kde těžili pro mírové účely uran a uhlí pro mírový socialistický průmysl). Průmysl byl znárodněn a kulaci rozkulačeni. Na hranicích pořádali pohraničníci hony na individua, která se přes zátarasy z ostnatého drátu a minová pole pokoušeli uprchnout na západ.

Justice byla očištěna a posílena novými soudci z lidu, kteří po čtrnáctidenních školeních spolehlivě plnili stranické úkoly a ukládali spravedlivé tresty. Spravedlnost již nebyla slepá, ale čistila cestu pokroku, který se mílovými kroky ubíral k beztřídní společnosti, ke komunismu.

Uliční výbory Komunistické strany bděly, aby nikdo z potomků poražené reakce nemohl za dělnické peníze studovat a škodit ideálům socialismu. V této skvělé době Zdeněk Jičínský vystudoval Právnickou fakultu Čunkovy univerzity.

Po absolvování Právnické fakulty UK v Praze v roce 1952 pracoval Zdeněk Jičínský jako asistent na této fakultě do roku 1954. V letech 1954 - 1964 pracoval jako docent na Vysoké škole politické, v letech 1964 - 1970 profesorem na Právnické fakultě UK v Praze. V roce 1968 byl dokonce poslancem za KSČ. Tehdy navrhoval opatření, jak zamezit obnovení ČSSD, netuše, že jednou sám bude jejím členem. ( Jičínský v roce 1968 radil, jak bojovat proti ČSSD )

V letech 1971 - 1977 pracoval jako právník v pojišťovně, odkud byl v roce 1977 propuštěn. Do 1. ledna 1979 byl nezaměstnaný. V letech 1979 - 1989 pracoval jako právník v podniku Mototechna.

Zneuznaný komunista

V životě Zdeňka Jičínského byl přelomovým rok 1977, kdy s dalšími vyloučenými komunisty stál u zrodu Charty 77, která byla protestem bývalých komunistů proti tomu, že je jiní komunisté připravili o posty a úřady, na které si po padesátých letech zvykli. V Chartě 77 pochopitelně nebyli jen komunisté vyloučení ze strany po roce 1968 a později, poměr nestraníků byl ale velmi podobný poměru komunistů a nekomunistů v tehdejší Národní frontě.

Tak jako většina vyloučených komunistů i Zdeněk Jičínský po roce 1989 obětavě věnoval veškerý svůj čas, energii a životní zkušenosti službě společnosti a stal se (opět) politikem. V prosinci 1989 byl kooptován za poslance Sněmovny národů Federálního shromáždění a místopředsedou Federálního shromáždění. V červnu 1990 opět zvolen poslancem a 1. místopředsedou Federálního shromáždění. V roce 1992 zvolen poslancem a členem předsednictva Federálního shromáždění. Po rozpadu Československa a zániku jeho orgánů se stal politickým komentátorem deníku Právo. V roce 1996 zvolen poslancem Poslanecké sněmovny a místopředsedou ústavněprávního výboru. V roce 1998 zvolen poslancem Poslanecké sněmovny, a opět se jím stal v létě roku 2003. Svůj poslanecký mandát obhájil také v roce 2006.

Jako poslanec ČSSD se stal předním strážcem právní kontinuity a čistoty našeho ústavního systému. Odvážně bojoval především proti lustračnímu zákonu a proti tomu, aby komunistický režim byl označován jako protiprávní. Na tomto poli slavil pouze dílčí úspěchy, což ovšem jeho levicového ducha nikterak nezlomilo.

Autorství ústavy

Ústava České republiky.

„Ústavy, ústavy,
kdopak vás postaví?
Postaví vás cvoci,
svépomocí.“

- Jan Vodňanský

Zdeněk Jičínský se jako poslanec nachomýtl ke komisi sestavující českou ústavu, která musela být sestavena narychlo, když byl oznámen zánik Československa. Razil při tom tyto zásady:

• Veškeré komunistické právo musí zůstat v platnosti.
• Ústava musí prosazovat komunismus, i když to tam nesmí být výslovně zmíněno.
• Ústava musí být co nejkomplikovanější, aby jí nikdo nerozuměl.
• Ústava musí zajišťovat, aby o všem podstatném rozhodovali poslanci.
• Ústava musí poslancům poskytovat co nejsilnější dosmrtnou i posmrtnou imunitu do sedmého kolena po meči i po přeslici.
• Ústava musí nabízet co nejvíce náhledů, protiřečících si možností výkladu a pohledu, aby jim nerozuměl ani ústavní soud.
• Ústava musí mermomocí vytvářet co nejvíce institucí bez reálných pravomocí.
• Ústava musí znemožňovat jakékoli efektivní řízení státu.
• Ústava musí zajišťovat, aby nebylo jasné, kdo doopravdy vládne.

Při svém dalším poslaneckém působení potom energicky brání tuto ústavu proti jakýmkoli návrhům na změnu, které se čas od času objeví, aby zpřehlednily zdejší politický systém.

Chvála komunismu

Soudruh poslanec Jičínský se v roce 2007 opět rozhodl oslavit milovaný komunistický režim, ve kterém biologicky i duchovně vyrostl, a neohroženě vystoupit na symbolickou barikádu v revolučním a nesmiřitelném boji s nenáviděným kapitalismem, který se skrývá pod pláštíkem buržoazní demokracie. Všem antikomunistickým a antisocialistickým štváčum, placeným zahraničními diverzními centrálami, se postavil smělou stížností Ústavnímu soudu, ve které zdůvodnil proč naše křehká lidově-socialistická demokracie nesmí být mrzačena zlolajnými instituty, jež se skrývají pod štvavými označeními Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek.

Jičínského stížnost podepsali vlastnoručně všichni poslanci ČSSD: Zdeněk Jičínský, Zdeněk Škromach, Jiří Paroubek, Jiří Petrů, Lubomír Zaorálek, Anna Čurdová, Miloslav Vlček, Zdeněk Kotouš, Michal Hašek, Vladimíra Lesenská, David Rath, Lenka Mazuchová, Hana Orgoníková, Karel Šplíchal, Jaroslav Krákora, Ivan Ohlídal, Cyril Zapletal, Pavel Vanoušek, Josef Smýkal, Gabriela Kalábková, Vlasta Bohdalová, Martin Tesařík, Marcela Mertinová, Jaroslav Fiala, Petr Červenka, Jaromír Chalupa, Josef Čerňanský, Karel Černý, Jan Látka, Stanislav Křeček, Richard Dolejš, Vlastimil Aubrecht, Ladislava Zelenková, Miloslav Kala, Robert Dušek, Ladislav Skopal, Rudolf Kufa, Pavel Ploc, Pavol Kubuš, Miroslav Svoboda, Břetislav Petr, Radko Martínek, Jiří Krátký, Jeroným Tejc, Jindřich Valouch, Jan Hamáček, František Bublan, Evžen Snítilý, Karel Kratochvíle, Petr Rafaj, Miloslav Soušek, František Novosad, Václav Grüner, Petr Wolf, Petr Zgarba, Petr Sunkovský, Hana Šedivá.

Základem Jičínského ústavní stížnosti je argument, že režim vedený KSČ nebyl zdaleka tak zlý, jak se dnes pracujícímu lidu snaží namluvit buržoazní, ekoterorističtí a někteří klerofašističtí poslanci, ale že to byl režim, který zajistil Česku zázračnou prosperitu a štěstí. O jeho protiprávnosti také nemůže být řeč, protože důsledně ctil text Jičínského ústavy, především článek o vůdčí roli komunistické strany ve společnosti.

Jičínský proto požaduje zákaz užívání slova totalitní ve spojení s komunistickým režimem a komunismem a socialismem obecně (nesmí se ani hovořit o národním socialismu, ale výhradně o nacismu). Ve všech doposud publikovaných textech požaduje Jičínský nahradit spojení totalitní a komunistický režim vědecky správnými přívlastky jako jsou pokrokový, lidový, demokratický, vědecký a spravedlivý. Tyto přívlastky pak mohou být pro označení komunistického režimu používány jednotlivě nebo v libovolné kombinaci.

Na poslední chvíli byla prozatím z Jičínského ústavní stížnosti vypuštěna klauzule požadující navrácení preambule o vůdčí roli Komunistické strany do textu ústavy. Jičínský, jako rozený demokrat, ji totiž rozšířil o společnou vůdčí roli ČSSD, pro většinu komunistických poslanců to ale bylo nepřijatelné (sociální demokraté proti společnému vedení společnosti s komunisty nic nenamítali).

Připomeňme, že to byl právě soudruh profesor Jičínský, kdo přesvědčil Václava Havla o nezbytnosti zachování právní kontinuity s komunistickým režimem po roce 1989. Soudruhu profesore, děkujeme!