Ústavní soud

Ústavní soud v Brně je experimentální samosprávný orgán působící v Ústavu pro léčení psychických poruch. Jeho základním posláním je zapojit chovance Ústavu do léčebného procesu tím, že jim dává iluzi, že mají podíl na řízení ústavu, na vytváření pravidel ústavu a že je jim poskytována ochrana a léčba na základě ústavního řádu, a to i proti nepříjemným rozhodnutím vedení ústavu. Sídlem Ústavního soudu je Brno – Černovice. Je zakázáno shromažďování a zastavování v okruhu 100 m od všech budov Ústavního soudu nebo od míst, kde pobývají jeho chovanci, není to bezpečné.

Ústavní soud není jen tak ledasjaký soud, je to poslední instituce spravedlnosti, kam se útíkají všichni, kdo se cítí podvedeni.

Odpočinková místnost ústavního soudce

Historie

Zřízení Ústavního soudu v Brně bylo jen logickým důsledkem humánních snah nového vedení ústavu po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918, jeho lékařů i zřízenců, kteří pochopili, že pro úspěšnou léčbu psychických poruch je žádoucí fiktivní zapojení chovanců ústavu do jeho řízení. Ústavní soud byl vytvořen konkrétně roku 1921, ale návrhy k ústavnímu soudu mohlo podávat jen vedení ústavu sídlící přímo v Brně a snad ještě na jeho dislokovaném pracovišti na Podkarpatské Rusi.

Soud byl původně sedmičlenný: předsedu a další dva soudce delegoval ředitel ústavu, dva členové byli delegováni lékaři a dva členové byli delegováni zřízenci. Chovanci ústavu neměli právo žádného ústavního soudce delegovat. Funkční období ústavních soudců bylo desetileté. Po ukončení tohoto funkčního období se několik let nic nedělo, pak byl na několik let ústavní soud znovu obsazen, ale v období druhé světové války nepůsobil a po válce svou činnost neobnovil.

Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako nevýznamná a málo frekventovaná, v podstatě se neosvědčila, zejména proto, že chovanci ústavu byli postaveni mimo jeho působení.

Ústava 9. května v roce 1948 ústavní soud v Psychiatrickém ústavu Brno nepodpořila. Navrhovatelé to zdůvodnili tím, že „Národní shromáždění se stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě, zastupuje všechny občany, i ty duševně nemocné“ a proto „…odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním, neboť si osvojovaly právo lokálně rozhodovat“. Rovněž v Ústavě ČSSR z roku 1960 se s ústavním soudem v Brně, ani třeba v jiném léčebném ústavu, nepočítalo.

Ústavní soud v psychiatrickém ústavu Brno – Černovice v současné podobě nakonec vznikl až v roce 1993 na základě rozhodnutí, které bylo přijato na společném dožínkovém setkání vedení ústavu, jeho zaměstnanců i chovanců (tzv. půlnoční černovická terapie).

Úkoly

Úkolem Ústavního soudu v Brně navenek, který je prezentován veřejnosti, je dbát na ochranu ústavnosti, t.zn. ústavního řádu a ústavních zvyklostí.

Ústavní soud rozhoduje o všem, co ho napadne, např:

• o zrušení nařízení vedení ústavu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním řádem a představami ústavních soudců, případně i zřízenců nebo chovanců,
• o zrušení jiných nařízení nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním řádem, nebo představami ústavních soudců, případně i zřízenců nebo chovanců,
• o ústavní stížnosti chovanců ústavu proti nezákonnému zásahu zřízenců do jejich práv a povinností, tj. hlavně proti sestavování jídelníčku, budíčku a večerce,
• o ústavní žalobě Pavilonu schizofreniků proti řediteli ústavu podle čl.55 odst. 2 Ústavního řádu, pokud omezuje jejich vycházky po dvoře Ústavu,
• o návrhu ředitele ústavu na zrušení usnesení odborového svazu lékařů a zřízenců podle čl. 56 Ústavního řádu týkající se včasných odchodů ze zaměstnání,
• o tom, zda rozhodnutí vedení ústavu o rozpuštění nátlakových skupin v některém z pavilonů nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti nátlakové skupiny chovanců je ve shodě s Ústavním řádem a zvyklostmi.
• prohlašuje za nelegální již neplatná opa(t)ření ministerstva zdravotnictví.

Přestože Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem řízení ústavu, jako poslední vnitroústavní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to zbytečná stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štramberku.

Organizační uspořádání a způsob rozhodování

Pro činnost Ústavního soudu má zásadní význam jeho vhodné organizační uspořádání i pravidla pro rozhodování. Chovanci ústavu si vymohli, že při tvorbě těchto základních premis budou mít rozhodující slovo – to se také projevilo na výsledku, který je sice pro veřejnost nejasný a nesrozumitelný, ústavní soudci si však libují, neboť jim umožňuje vyjádřit se prakticky ke všemu způsobem pro ně nejprospěšnějším.

Tři z 15 soudců ústavního soudu jsou přímo při jmenování ředitelem ústavu určeni jako funkcionáři ústavního soudu. Tj. jeden předseda a dva místopředsedové. Vnitřní předpisy ústavního soudu rozlišují dva místopředsedy jako „místopředsedu“ a „místopředsedkyni“.

Ostatních 12 soudců je dlouhodobě rozděleno do čtyř tříčlenných senátů, označovaných římskými čísly I až IV. Každý senát tak zastupuje jeden ze čtyř základních léčebných pavilonů (pavilon těžkých schizofreniků, pavilon úzkostných poruch, pavilon bipolárních afektivních poruch a pavilon asociativních poruch). Předsedové senátů jsou předsedou ústavního soudu jmenováni zpravidla na dobu jednoho kalendářního roku, přičemž žádný soudce nesmí být předsedou senátů dva roky po sobě. Předseda a místopředseda soudu nemohou být stálými členy žádného senátu. Nepřítomného člena senátu zastoupí soudce určený pro tento senát rozvrhem práce, zastupujícím členem senátu může být i předseda nebo místopředseda soudu.

Oděv ústavních soudců

Protože většina ústavních soudců patří do okruhu nejaktivnějších chovanců ústavu, kteří mají zakázáno se pohybovat mimo území Ústavu, musí trvale chodit v jednotném ústavním rouchu, kterému se říká talár. Je navržen tak, aby byl na veřejnosti nápadný a aby ten chovanec, který z Ústavu uprchne, mohl být co nejdříve identifikován veřejností, zajištěn a vrácen do svého pavilonu. Talár je tedy zvláštní splývavé roucho sahající až ke kotníkům (lat. talus = kotník), je černé barvy a má fialové lemování – tím je na veřejnosti nepřehlédnutelný.

Soudci Ústavního soudu

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje ředitel ústavu, funkční období ústavního soudce je 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být zřízenec či chovanec Ústavu, který je nejméně deset let pasivně, případně aktivně účasten na jeho činnosti. Je možné opakované jmenování téže osoby. Předseda soudu jmenuje každému soudci na jeho návrh asistenty, kteří jsou opačného pohlaví než soudce. Pět soudců navrhuje ředitel Ústavu, dalších pět soudců navrhuje zdravotní personál Ústavu a posledních pět soudců navrhují chovanci Ústavu.

Ústavní soudce na vycházce

Současní soudci (květen 2011)

Předseda Ústavního soudu

Pavel Rychtářský – chovanec pavilonu těžkých schizofreniků – oddělení předčasných demencí. Navrhl se sám. Trpí typickým rozdvojením osobnosti, přičemž svou původní osobnost zcela zapomněl. Vnitřně bojuje s tím, že je někdy reinkarnací Buddhy, jindy zase božskou matkou a tyto dvě osobnosti v něm mu neumožňují se jednoznačně vyhranit. Zásadně je však přesvědčen, že koná pouze dobro ale protože se nemůže rozhodnout jménem které vnitřní osoby má jednat, je zcela závislý na rozhodnutí zřízenců pavilonu těžkých schizofreniků, na základě jejichž dřívějšího důrazného doporučená se do funkce soudce navrhl.

Místopředsedové

• Eliška Přemyslovská – chovankyně pavilonu těžkých schizofreniků – oddělení Cirkulární periodická schizofrenie. Navrhl jí předchozí ředitel Ústavu, trpí utkvělou představou, že je vnučka Richarda Wagnera a její jedinou snahou je zpopularizování jeho opery Das Liebesverbot oder Novize von Palermo (Zákaz lásky, aneb novicka z Palerma), neboť se domnívá, že její dědeček napsal operu pro ní osobně, kde jí vtělil do novicky z Palerma. Pokud rozhoduje, tak se řídí představami svého navrhovatele, jehož psychický stav se však už blíží jeho stavu tělesnému a chystá se proto též podat přihlášku do ústavu.
• Pavel Nizozemec - chovanec malého pavilonu autistů (též nazývaný pavilon nemluvňat). Navrhli ho chovanci Ústavu, především z jeho domácího pavilonu, kteří sice téměř nemluví, při volbě však na otázku, koho do Ústavního soudu navrhují, všichni mlčky ukázali na Nizozemce. Pro své úsporné vyjadřovací schopnosti bývá často jmenován soudcem zpravodajem, který rozhodnutí Ústavního soudu obhajuje a zdůvodňuje před ústavní veřejností.

Další soudci jsou již méně známí a není třeba se jimi zabývat jednotlivě. Někteří z nich jsou postiženi tzv. syndromem neviditelnosti, kdy jsou přesvědčeni, že jsou skutečně neviditelní, a tak se i chovají, neví se o nich. V zásadě je však důležité to, že všichni jednají podle svého nejlepšího svědomí, které je určováno těmi, kdo je do funkce navrhli. Ústavní soudci jsou tedy rozčleněni do vlivových skupin, přičemž nejvlivnější se zdá skupina ovládaná zřízenci ústavu, kteří soudcům mohou poskytnou nejvíce osobních potěšení při nejoblíbenějších léčebných procedurách (skotské střiky, lobotomie apod). Silný vliv má i ředitel ústavu, který se sice na léčebných procedurách přímo nepodílí, může však nejvíce slíbit.

Typický ústavní soudce

Hodnocení přínosu ústavního soudu

Je uloženo u ředitele ústavu. Aby bylo objektivní, zpracoval ho předseda Ústavního soudu společně s místopředsedkyní, má 412 stran a je neveřejné. Soudce - zpravodaj Ústavního soudu však na dotaz, zda je soud s hodnocením spokojen, odvětil: „hm“.

Sen o Ústavním soudu

Josef K. vystupuje z vlaku v Praze na hlavním nádraží. Jde k ústavnímu soudu, který se nachází poblíž, úředníkovi předává svou stížnost, ten se na ní kouká, a za čtvrt hodiny mu již předává jeho zvěst spravedlivě vyřízenou. Za ním stojí jakýsi úkladný socan (že by Zdeněk Jičínský?) a se znepokojením a se závistí pozoruje, že mu nevyšel jeho úmysl učinit Josefu K. příkoří.

Probuzení

To jsem rád, že jsem se nadál spravedlnosti! Musím o tom napsat pochvalný článek do Necyklopedie! Že to byl jen sen? Sakra! Odkud jsem v tom snu vlastně přijížděl vlakem? A proč jsem tam jel? Vždyť ve skutečnosti je ústavní soud v Brně! Je tam aspoň blízko nádraží? Nevím. Ale proč bych tam vlastně jezdil? Stejně nemám problémy, které by před tento soud příslušely. Jestli mají socani nebo Moravstánci problém, jen ať se soudí.

Koukni se také na

• Klaus Ještěrkář