Plešatý Avatar - padouch i zachránce
Toto dílo píše sám František H. Ferment. Dílo sklidilo velký úspěch v sudetských městech. František působí ve městě Šumperk a ve svých dílech často tématiku tohoto města probírá. František je známý svým stylem psaní, je velmi neobvyklé a rychle vás vtáhne do děje, také tam jsou často velké absurdity.
Plešatý Avatar: Lesk, který Šumperk nezaslouží[editovat | editovat zdroj]
ŠUMPERK – Město, kde se i Google ztrácí v bočních uličkách a kde hrdinové vznikají ne z odvahy, ale z nedostatku vlasů.
Zde působí Plešatý Avatar – muž, který čte klasickou literaturu a odhání zlo dřív, než si stihne koupit cigarety u Alberta.
Jeho lebka prý svítí tak jasně, že jednou oslepila dvě holuby a taxikáře zároveň. Když jde po ulici, lampy se zahanbeně vypínají – nemají šanci konkurovat.
Knihy nosí pod paží, ale ne proto, že by četl. Používá je jako zbraň. Když někdo hodí odpadek na zem, dostane citát z Kanta do ucha a traumatické dětství zdarma.
Ale i světec má své nepřátele.
Jeho úhlavní protivník Macek má sílu malého traktoru a BMI, které porušuje fyzikální zákony. Každé jejich setkání prý končí otřesem, který registruje i Český hydrometeorologický ústav.
Pak je tu Střelcožil – místní rezavý superpadouch. Kde se objeví, tam se ocel rozpadá, lavičky rudnou a chemie proudí jak Václavák o půlnoci.
Jeho síla spočívá v kombinaci amfetaminu a nedostatku smyslu života. Avatar mu kdysi citoval Nietzscheho a od té doby Střelcožil tvrdí, že „život je kruh, ale já jsem čára“.
Avatar každou noc hlídkuje Šumperkem.
Jeho pleš odráží světlo měsíce, jeho čtenářské brýle se lesknou jak meče pravdy a jeho duše... no, ta už po dvou letech v tomhle městě jen tiše brečí.
Přesto stojí. Vždy připraven.
Protože někdo musí chránit Šumperk – město, kde i zlo má pauzu na pivo.
A když tě uprostřed noci oslepí záblesk, neděs se.
To jen Plešatý Avatar znovu rozsvítil naději. Nebo si leštil čelo.
Plešatý Avatar II: Bitva o Chill Roomku[editovat | editovat zdroj]
ŠUMPERK – Je ráno. Průmyslovka se probouzí do dalšího dne plného zmatku, potu a nepochopených učňů.
Chodby voní po instantní kávě a levném deodorantu – ideální prostředí pro hrdiny.
A právě tam, mezi automatem na kafe a rozbitou židlí, se zjevuje Plešatý Avatar.
Jeho lebka září víc než stropní zářivky a jeho výraz naznačuje, že četl tolik Dostojevského, až má trvalé existenciální trauma.
Avatar přišel zkontrolovat školní klid.
Už z dálky slyší, že něco není v pořádku – z chill roomky se line zápach chemie, rez a podezřelá filozofie.
Tam totiž číhá jeho úhlavní nepřítel: Střelcožil.
Střelcožil sedí v pytlovitých teplácích na rozkládací sedačce, v ruce energeták a v očích kombinace THC a nihilismu.
„Čus, svítící lebko,“ zasyčí a zvedne se, přičemž se z jeho mikiny odlupuje rezavý prach.
„Co tady chceš? Tohle je moje zóna… rez a klid.“
Avatar se pomalu postaví doprostřed místnosti. Jeho čelo zachytí paprsek světla z okna a odrazí ho přímo do Střelcožilových zorniček.
Okamžitě nastává chaos – energeták exploduje, gauč zasyčí, a rez na radiátoru začne mizet.
„Neexistuje zóna, kam nedosáhne literatura,“ pronese Avatar klidně a vytahuje z tašky Dostojevského.
Střelcožil couvá. „To si na mě netroufneš, filozofe!“
„Naopak,“ šeptá Avatar, „kapitola o utrpení ti změní život.“
Když se paprsek světla odrazí od Avatarovy lebky, v místnosti se rozhostí ticho.
Monitor zamrzne, bluetooth reprák přestane hrát a i duch školníka se prý na chvíli zastavil.
Střelcožil spadne zpět na gauč, oslepen a částečně prozřen.
„Vidím... vidím všechno,“ zamumlá. „A všechno je… matné.“
Avatar ho přikryje školním časopisem, sebere zničený energeták a tiše odejde.
Zanechává za sebou pouze lehce opálenou sedačku a vůni morálního vítězství.
Ten den se průmyslovkou šířila legenda – o muži, který zničil zlo pouhým leskem lebky.
A od té doby, když se v chill roomce rozsvítí světlo samo od sebe, studenti šeptají:
„To není elektřina… to je Avatar.“
Plešatý Avatar III: Kanály, Nenávist a Nepřátelství[editovat | editovat zdroj]
ŠUMPERK – Pod městem se vine spleť kanálů a zapomenutých tunelů, kde voda šeptá a odpadky vyprávějí staré zvěsti. Tam si Macek vytvořil nový domov. Už to není svaloun ze školních chodeb — stal se městskou legendou, která se zjevuje jen, když se někdo ztratí mezi trubkami nebo, když vyjde nové kreslené anime porno. To se pak ve stokách culí nad tím sadomasem a libuje si. Macek v kanálech zná každý odtok, každý rezavý poklop a každého krysího krále. Jeho smrad — říká se — je tak intenzivní, že ho cítíte dřív, než uslyšíte jeho kroky.
A nikdo ho nesnáší víc než Střelcožil.
„Ten smrad? Pleskl bych ho za ten jeho smrad… na třicet metrů,“ vzkřikl Střelcožil vždy, když se někdo odvážil šepnout Mackovo jméno blízko jeho ucha. Nenávist byla tak dokonale čistá, že to skoro vypadalo jako cit.
Nepřátelství, které nezná smíření[editovat | editovat zdroj]
Střelcožil a Macek byli nepřátelé už od dob, kdy Macek zlomil Střelcožilovu oblíbenou lavičku (neúmyslně, když zvedal auto, aby vytáhl z ní klíč). Ten incident se stal legendou. Střelcožil nezapomněl a neodpustil. Myšlenka, že by kdy splynuli v jednom tábore — je kacířská. Ne, Střelcožil se Macekovi nespojí. On ho chce odstrčit. On ho nechce obejmout.
Když Macek v kanalizačních šerých hrách začal posílat do města drobné sobě vlastní „podvody“ — sabotáže školních rozhlasů, zkratky v rozvrhu, rozptýlené oblečení jako by někdo zakopl o budoucnost — bylo jasné, že sám s tím nikdo neudělá pořádek.
Mulet: Tichý, Nezřetelný, Nebezpečný[editovat | editovat zdroj]
Mezitím se v temných koutech školy objevila nová postava – Mulet. Neexistuje žádný záznam o tom, jak se dostal na školu, ani co vlastně dělá. Je tichý, vždy zahalený do své černé mikiny, a v očích má prázdnotu, kterou žádná chemie ani filozofie nevysvětlí. Mulet je jako stín, který se na okamžik objeví v chodbách a pak se zase vytratí.
Ale co je na něm nejtajnější, je jeho minulost. Nikdo neví, co se stalo, že Mulet nikdy nepromluví, nikdy se neprojeví, ale jakmile někdo udělá něco, co by neměl, Mulet je vždy nablízku. Když ve škole zazněl podivný zvuk, jako by někdo vyhodil okno do školy, Mulet stál v rohu, s rukama v kapsách, a jen si hrál s něčím neviditelným, co vypadalo jako zbraň. Nikdy neukázal svůj obličej, ale pro ty, kdo ho znali, bylo jasné, že v jeho přítomnosti je zbytečné hledat útěk
Nepravděpodobné spojenectví: Střelcožil + Plešatý Avatar[editovat | editovat zdroj]
A tak přišla doba, kdy Střelcožil zaklepal na dveře, které by dřív nikdy neotevřel: dveře knihovny Plešatého Avatara. František — stále s lesklou lebkou a hlavou plnou citátů — tehdy seděl mezi stránkami Dostojevského a mezi škrábanci reality. Franta bojoval se svými démony. Kokain v jeho životě byl temná barva, kterou si občas potřásl, když potřeboval rychlou jiskru pro nápad; byla to jeho slabina i pohon. Nechceme to romantizovat: byla to jizva na jeho úsudku a na jeho vztazích. Přesto byl ten, kdo rozuměl strategii — kdo dokázal číst mapy kanálů jako kapitoly knihy.
„Já ho nesnáším,“ řekl Střelcožil a započal krátké, syrové, nehezké vyznání své nenávisti k Mackovi. „A nikdy se s ním nespojím. Ale ten chlap tam dělá bordel, který nikdo jiný nezastaví.“
Franta věděl, že tohle není žádný morální koncert. Bylo to nutností. Ne se spojenectvím s Mackem — se spojenectvím s pravdou: někdy musíš spojit síly s někým, koho chápeš, abys porazil někoho, koho nenávidíš. A tak vznikla aliance: ne přátelství — dohoda na jednu věc.
Mulet, tichý a nebezpečný, stál v pozadí. Nepromluvil. Jen sledoval. Jeho přítomnost byla varováním, že všechno může skončit špatně.
Bitva v hlubinách[editovat | editovat zdroj]
Když se tři vydali do kanalů — Střelcožil se vztekem v každém kroku, Franta s plánem vyrytým v hlavě i méně jasnými impulzy v žilách, a Mulet, který byl tichý jako splašený stín — zjistili, že Macek si vybudoval svou pevnost z věcí, které město vyhodilo: starých lavic, zapomenutých brašen, a zvláštních rituálů smradlavých generací. A samozřejmě několik kopií japonského porna nesmělo chybět.
Boj nebyl hezký. Střelcožil útočil s nenávistí, která mu dávala sílu, ale neuzdravovala mu duši. Franta strategizoval mezi záchvěvy své závislosti; jeho myšlenky byly ostré a zároveň roztřesené. Mulet stál stále vzadu a zbavil se překážek, jako by měl plány ve svém vlastním tichu.
V jednom okamžiku, když Macek vyskočil z temné klícky a rozevřel paže, Střelcožil se vrhl — ne aby ho objal, ale aby mu konečně dal lekci, kterou si pamatoval od zlomené lavičky. Ránu provázelo ticho. Macek padl — ne z boje, ale z vyčerpání, z monotónní existence ve stísněném prostoru a z toho, že město prostě netoleruje věčné schovávání.
Důsledky a nový řád[editovat | editovat zdroj]
Macek už nebyl aktem boje úplně zničen — stal se legendou, která teď sedí v povědomí města jako varování. Střelcožil zůstal Střelcožilem: tvrdý, s občasnou touhou po spravedlnosti, ale ne po smíření. Franta? Ten odcházel s vědomím, že jeho démoni jsou skuteční. Kokain ho stál víc, než mu kdy dal — ale ta zkušenost mu ukázala, že někdy i ten nejpopletenější filozof musí podat ruku k činu. Mulet? Mulet zmizel, jak přišel — tichý a stále nebezpečný.
Šumperk přežil další noc. Lampy se znovu rozsvítily. A v koutech se šeptalo: „Střelcožil nikdy nesmlouvá, Macek se schovává a Plešatý Avatar… ten si musí ještě srovnat život.“
Konec? Ne — tohle je jen kapitola v knize města, kde pleš svítí a smrad má své hranice.