Halucinace: Porovnání verzí

Změněné vidění i slyšení se ohlášujeohlašuje s postupně narůstající intensitou, ale ten dojempocit je překryt jiným, mnohem silnějším dojmem; veškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů - přitom hrany a obrysy jsou nedotčené.

Protože venku pofukuje chladné podzimní nevlídno, dveře za sebou přibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcuji si, protože přestože bylo šero, skoro tma, vidím zcela nezvykle jasně a ostře. Červený svit tří kontrolních doutnavek na rozvaděči září tak pronikavě a oslnivě, že od nich musím odvracet zrak. Vše další se odehrává už jen v jejich záři, doplněné zvenčí jen chabým odleskem osamělé pouliční lampy.

Není taky uždál třeba držet se na uzdě, a tak se přestávám bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. Chci přehlušit ten pronikavý rachot. Chvíli uvažujil o tom, že bych si zapnul rádio a zkusil na tésvé historické Lambdě naladit Radio Luxembourg - ale pak kouknu na tu urvanou kliku, co jí ještě furt držím v ruce, a napadá mne, že bych teni festovní vojenský přijimač mohl v tom svém prudkém stavu přeci jen nějak poškodit.

Mezitím alesi pozorujivšímám, že mi najednou v tom chladu syrové, vlhké místnosti začíná být až neuvěřitelně vedro. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňuje. Mám vzrůstající pocit, že shořím. Chvíli se rozechvěle snažím nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevede se mi to. Nedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přivádí k zuřivosti.

Okno v pevném rámu otevřít nejde, a chvíli tak zápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku přitom začal chlístat dlouho se schylující déšť a provazy vody na skle měmne od toho odrazují, ovšem představa deště stékajícího mi po těle začala být nesmírně lákavá. Rvu ze sebe veškerý oděv a opět se pokouším otevřít dveře.

Ty se však otevírají dovnitř, jsou velice bytelné, a tak je ani hrubou silou nedokáži vyrazit. Zcela nahý místo toho s sebou plesknu na zem a celým povrchem těla vnímám ten nádherný, pronikavě drsný chlad hrubého betonu podlahy.

Veškeré hmatové pocity jsou teď neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, přitom ale velice příjemné a uklidňující. TisknuDoširoka rozepjat se tisknu k chladivé podlaze a pozorujilehce, jen okrajem své pozornosti, koukám na úžasné hemžení dešťové vody na skle okna.

Hučení větru zvenčí se zvolna transformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící holousyrovu místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk proniká vše kolem. Na vibrujícím okněskle přitomokna teď mohu sledovat šílené výjevy, které ten zvuk vyvolává; chmurně abstraktní výjevy, ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější. Nemohu od nich svůj zrak odtrhnout, a čím sál více se mi vpalují do mé mysli. Začínám tím být zcela pohlcen, vše vůkol se ztrácí, zůstává jen to okno, bičované přívalem deště.

Opět jsem přibit onou dobře mi známou, jemnou, ale neúprosnou muchomůrčí silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.

Náhle vprostřed té všemu dominující okenní tabulky vidím - ne, zatím spíš jen cítímtušm, cosi strašného. Začíná se ve mě hromadit neurčitá, temnáo to však temnější hrůza.

Ten ostře mrazivý hrot vodníhovodnatého chapadla zatím zvolna, beze spěchu stoupá až k mému krku a tam se na okamžik zastavuje. Od této chvíle už přestává působit necitlivost. Naopak, vnímámteď jej vnímám v jeho neúprosném postupu s plnou intensitou. Velmi zvolna, odporně jak nějaký pomalu lezoucí slimák, se mi ten vodní had začíná ovíjet kolem krku, cítím, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjela krajta či anakonda, zvolna, pomalu, neodvratně.

Vidím jeho vytřeštěné oči, a ruce, kterékterým postupující křeč zkroutiladává jakopodobu pařátypařátů. Pozoruji to náhle tak cizí tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.

Náhle vidím, jak se to tělo na zemi v posledním zoufalém vzepjetí propíná do oblouku. ToTak tohle už zašlo moc daleko. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím ten tenkýonen rdousící paprsekprovazec vody, který se rázem mění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal.

Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, které dosud vše v pozadí svými údery podkreslovalo, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než ono, prodlevy se stále prodlužují a náhle vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.

Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí prožítokusit na vlastní mysl. A stejně nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné, i když jsou kdesi hlubokov hloubce vědomí uloženy, a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.

Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Hlava se mi motala, ale pozvedl jsem se, abych viděl, co mě to bolí na noze. Na holeni jsem měl modřinu jak Brno. Ale nebyl čas na nějaké dlouhé rozjímání.

Na začátku jsem napsal, že jsem tu malou, svrasklou muchomůrku podcenil. Takže druhýten den jsem, místo pomalého zotavování se, jsem těžkou lopatou házel mokrý písek do míchačky, fetoval vápenný prach a s maximálním vypjetímvypětím sil dělal jedno kolečko malty za druhým, abych jakž takž stačil mrzutě neurvalým, ten den nezvykle vydatně makajícím zedníkům. Zázrak byl, že jsem do té míchačky nespadl. Zázrak byl, že jsem vůbec ještě byl.