Halucinace: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Halucinace (editovat)

Verze z 2. 6. 2018, 14:55

Odebráno 3 461 bajtů ,  2. 6. 2018
→‎Haluška typu UŽ NIKDY!!!: Vorval jsem to jak divočák samici
(→‎Haluška typu UŽ NIKDY!!!: Pokračování oprav chyb a ciselování textu)
(→‎Haluška typu UŽ NIKDY!!!: Vorval jsem to jak divočák samici)
Na rozdíl od muchomůrky, co je tu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "''zkus to, pojď si hrát...''". Asi právě to mělo být varováním.
A taky ta muchomůrka, ze samých vrcholů hor snesená, měla nezvykle rudohnědou barvu. Žeby Amanita regalis?!
Plodnice byla malá, ještě mládě ne větší než seschlá půlka citronu, takže jsem od ní nic moc nečekal. Pouhou čtvrthodinu poté jsem své mínění ale musel radikálně změnit.
 
Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvá nekonečnou věčnost; jindyveškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů, vychlipují se proti mě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mne ohmatávajících. Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí a narůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chci jí otevřít, s překvapením zjišťuji, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to vrazil zpět, ale o chvíli později zjišťuji, že v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.▼
Změněné vidění i slyšení se ohlašuje s postupně narůstající intensitou, ale ten pocit je překryt jiným, mnohem silnějším dojmem; veškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů - přitom hrany a obrysy jsou nedotčené.
Větší plochy se vychlipují proti mě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mne ohmatávajících. Přestože tento pocit je přímo hmatatelný, celou dobu jasně vím, že jsou to jen pouhé představy.
 
S nejvyšším vypětím se zkoncentruji natolik, abych došel domů a tam se omluvil z večeře s poukazem na únavu po celodenní práci a s tím, že už jsem si něco dal... A že přespím na stavbě. Asi vypadám věrohodně, takže mě nikdo nezdržuje.
 
▲Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvá nekonečnou věčnost; jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí a narůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chci jí otevřít, s překvapením zjišťuji, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to vrazil zpět, ale o chvíli později zjišťuji, že v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.
Protože venku pofukuje chladné podzimní nevlídno, dveře za sebou přibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcuji si, protože přestože bylo šero, skoro tma, vidím zcela nezvykle jasně a ostře. Červený svit tří kontrolních doutnavek na rozvaděči září tak pronikavě a oslnivě, že od nich musím odvracet zrak. Vše další se odehrává už jen v jejich záři, doplněné zvenčí jen chabým odleskem osamělé pouliční lampy.
Není dál třeba držet se na uzdě, a tak se přestávám bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. ChciA přehlušitvšímám tensi, pronikavýže rachot.mi Chvílinajednou uvažujil ov tom chladu syrové, ževlhké bychmístnosti sizačíná zapnulbýt rádioaž aneuvěřitelně zkusilvedro. naPocit svévnitřního historickéžáru Lambděse naladitrapidně Radiostupňuje. LuxembourgMám -vzrůstající alepocit, pakže kouknushořím. naChvíli tuse urvanourozechvěle snažím nasadit kliku, codo jídveří, ještěabych furtmohl držímvpustit vchlad rucezvenčí, aale napadánevede mne,se žemi bychto. iNedokážu festovníse vojenskýtrefit přijimačdo mohlčtyřhranného votvoru toma svémmá prudkémnečekaná stavuneobratnost přecimě jenpřivádí nějakk poškoditzuřivosti.
 
Mezitím si všímám, že mi najednou v tom chladu syrové, vlhké místnosti začíná být až neuvěřitelně vedro. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňuje. Mám vzrůstající pocit, že shořím. Chvíli se rozechvěle snažím nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevede se mi to. Nedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přivádí k zuřivosti.
Okno v pevném rámu otevřít nejde, a chvíli tak zápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku přitom začal chlístat dlouho se schylující déšť a provazy vody na skle mne od toho odrazují, ovšem představa deště stékajícího mi po těle začala být nesmírně lákavá. Rvu ze sebe veškerý oděv a opět se pokouším otevřít dveře.
Ty se však otevírají dovnitř, jsou velice bytelné, a tak je ani hrubou silou nedokáži vyrazit. Zcela nahý místo toho s sebou plesknu na zem a celým povrchem těla vnímám ten nádherný, pronikavě drsný chlad hrubého betonu podlahy.
 
VeškeréPocity hmatové pocity jsou teďmám neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, přitom ale velice příjemné a uklidňující. Doširoka rozepjat se zády tisknu k chladivé podlaze a lehce, jen okrajem své pozornosti, koukám na úžasné hemžení dešťové vody na skle okna.
Hučení větru zvenčí se zvolna transformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící syrovu místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk proniká vše kolem. Na vibrujícím skle okna teď mohu sledovat šílené výjevy, které ten zvuk vyvolává; chmurně abstraktní, ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější. Nemohu od nich svůj zrak odtrhnout, a čím sál více se mi vpalují do mé mysli. Začínám tím být zcela pohlcen, vše vůkol se ztrácí, zůstává jen to okno, bičované přívalem deště.
 
JedenVtom jeden z mnoha provázkůproudů vody, stékající po skle, náhle, skrz naprosto neporušené sklo, proniká dovnitř; mohutní a začíná se pomalu prodlužovat směrem ke mě. Blíží se nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.▼
Opět jsem přibit onou dobře mi známou, jemnou, ale neúprosnou muchomůrčí silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.
Dotkne se mne v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředilysoustřeďují do toho jediného bodu. Dotýká se dlaně mých široce rozepjatých rukou a v tom místě ztrácím cit. Ještěještě těsněji mne přibíjí k zemi.▼
 
PřejelHrot zvolna klouže po mé paži, přejel teď zvolna přes mou hruď, a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení vnímám v celém těle. To bušení teď naplňuje vše kolem, celý prostor dílny, temným neúprosným duněním, před kterým není úniku.▼
Náhle vprostřed té všemu dominující okenní tabulky vidím - ne, zatím spíš jen tušm, cosi strašného. Začíná se ve mě hromadit neurčitá, o to však temnější hrůza.
TenOstře studenýmrazivý hrot vodnatého chapadla zatím zvolna, beze spěchu postupuje až k mému krku. Velmi zvolna, odporně jak nějaký pomalu lezoucí slimák, se mi ten vodní had začíná ovíjet kolem krku, cítím, jak pomalinku postupuje, zvolna, pomalu, neodvratně. Studený had se v té chvíli začíná beze spěchu, ale nezvratně kolem mého krku stahovat. Had škrtič. Začínám se bezmocně, zoufale dusit. Chci s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drží pevně přibitého k zemi. A mám pocit, že mne cosi pozoruje.▼
▲Jeden z mnoha provázků vody, stékající po skle, náhle, skrz naprosto neporušené sklo, proniká dovnitř; mohutní a začíná se pomalu prodlužovat směrem ke mě. Blíží se nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.
V jednom z těch okamžiků, který jsem vlastně ani nepostřehl, protože je totálně překryt beznadějným zoufalstvím,Náhle shledávám, že stojím. Docela prostě stojím. Stojím u ponku, ležérně se opíraje o svěrák, a hledím sám na sebe, jak tam ležím, ten blyštivý had obtočen kolem krku toho ležícího těla, a s překvapením a zvědavostí pozoruji, jak se to mé cizí tělo začíná křečovitě vzpínat v marném zápase o dech.▼
Nechápu, co se děje, současně ale vím, že to vše je jen má fantasie, a přitom už předem s mrazivou přesností vím, co se stane. Ten provaz, možná had, hrubě spletený z praménků vody, se blíží jako nějaké chapadlo, možná liána, zvolna, nezadržitelně. Zdá se to jako celé věky, než se ke mně jeho hrot přiblížil, současně to ale vnímám jako dílo okamžiku.
▲Dotkne se mne v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředily do toho jediného bodu. Dotýká se dlaně mých široce rozepjatých rukou a v tom místě ztrácím cit. Ještě těsněji mne přibíjí k zemi.
Hrot zvolna klouže po mé paži, nechávaje tam stále se šířící pásmo ztráty jakéhokoliv citu.
▲Přejel teď zvolna přes mou hruď a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení vnímám v celém těle. To bušení teď naplňuje vše kolem, celý prostor dílny, temným neúprosným duněním, před kterým není úniku.
Ten ostře mrazivý hrot vodnatého chapadla zatím zvolna, beze spěchu stoupá až k mému krku a tam se na okamžik zastavuje. Od této chvíle už přestává působit necitlivost. Naopak, teď jej vnímám v jeho neúprosném postupu s plnou intensitou. Velmi zvolna, odporně jak nějaký pomalu lezoucí slimák, se mi ten vodní had začíná ovíjet kolem krku, cítím, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjela krajta či anakonda, zvolna, pomalu, neodvratně.
 
Teď se pohyb mrazivě ledového chapadla zastavuje. Nejsem schopen pohybu, jsa přibit k zemi nepřekonatelnou tíží, snažím se s ní bojovat, vymanit se z její moci, když vtom jsem na sobě pociťuji podivný, zkoumavý pohled.
Není tu nikdo, kdo by se díval, je to ryze abstraktní pocit, asi jako by něco, takové neurčité cosi, chladně, nezúčastněně hledělo na marginální objekt nějakého bezvýznamného pokusu.
▲Ten studený had se v té chvíli začíná beze spěchu, ale nezvratně kolem mého krku stahovat. Had škrtič. Začínám se bezmocně, zoufale dusit. Chci s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drží pevně přibitého k zemi.
 
▲V jednom z těch okamžiků, který jsem vlastně ani nepostřehl, protože je totálně překryt beznadějným zoufalstvím, shledávám, že stojím. Docela prostě stojím. Stojím u ponku, ležérně se opíraje o svěrák, a hledím sám na sebe, jak tam ležím, ten blyštivý had obtočen kolem krku toho ležícího těla, a s překvapením a zvědavostí pozoruji, jak se to mé cizí tělo začíná křečovitě vzpínat v marném zápase o dech.
Je to něco naprosto šíleného. Já tam stojím a dívám se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící servat ten rdousící proužek, kalně blyštivě omotaný kolem jeho krku. Vidím, jak se ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody napíná a jak se velká skleněná okenní tabulka prohýbá a do daleka vychlipuje pod jeho tahem, jako by byla gumová.
Vidím jeho vytřeštěné oči, a ruce, kterým postupující křeč dává podobu pařátů. Pozoruji to náhle tak cizí tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.
Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí okusit na vlastní mysl. A stejně nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné, i když jsou kdesi v hloubce vědomí uloženy, a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.
 
Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Hlava se mi motala, ale pozvedl jsem se, abych viděl, co mě to bolí na noze. Na holeni jsem měl modřinu jak Brno. Ale nebyl čas na nějaké dlouhé rozjímání.
 
Už nikdy více...
Na začátku jsem napsal, že jsem tu malou, svrasklou muchomůrku podcenil. Takže ten den, místo pomalého zotavování se, jsem těžkou lopatou házel mokrý písek do míchačky, fetoval vápenný prach a s maximálním vypětím sil dělal jedno kolečko malty za druhým, abych jakž takž stačil mrzutě neurvalým, ten den nezvykle vydatně makajícím zedníkům. Zázrak byl, že jsem do té míchačky nespadl. Zázrak byl, že jsem vůbec ještě byl.
 
[[Soubor:Halusky s bryndzou.jpg|thumb|400px|right|Fakt betelné halušky!]]
Foxiest
Imperátoři, rollback, Správci
5 957

editací

Citováno z „https://necyklopedie.org/wiki/Speciální:Mobilní_rozdíl/190043“

Navigační menu